Název: Zelobot
Autor: Ady
Fandom: B.A.P
Pairing: BangLo (Yongguk & Zelo)
Žánr: sci-fi
Summary: Yongguk se cítí sám. Proto se rozhodne sestrojit si přítele, robota...
Zelobot.

5. dubna 3340
Mé jméno je Yongguk. Vyrůstal jsem na Zemi, ale ve 24 letech jsem se rozhodl vrátit na svou rodnou Mato planetu. Lidé tu nestárnou. Máme tu všechno, co potřebujeme. Ale mě stále něco chybí. Někdo. Chtěl bych společnost - přítele, se kterým bych se mohl bavit. Ano, jsou tu i jiní obyvatelé, ale každý se věnuje pouze svým věcem. Kromě Shishimata jsem tu prakticky sám.
Shishimato je můj matoki. Každý obyvatel této planety má svého vlastního. Jsou to chytří malí tvorové, podobající se králíkům - jakoby takový mazlíček. Je to fajn, ale není to ono. Bavit se se Shishimatem mě nedokáže úplně uspokojit. Potřebuju si promluvit s někým, jako já.
15. října 3341
Dokázal jsem to! Sestrojil jsem si robota-přítele! Vypadá jako člověk, jako normální obyvatel naší planety. Je dokonalý! Zbývá už mu jen vdechnout život.
Zatahávám za páčku, která spouští naspřádanou energii přímo do jeho. Čekám. Pohl se! Cukl rukou! Pomalu otvírá oči. Chvíli jen hledí do stropu. Pak se posazuje. Rozhlíží se a pohled zastaví u mě. Staví se na nohy a klaní se mi. "Vaše přání je mi rozkazem, pane."
"Přestaň." zastavuju ho a nabádám ho, aby se narovnal. "Neříkej mi pane. Jsem Yongguk, tvůj hyung, přítel." usmívám se.
"Yongguk hyung... Rozumím." oplácí mi úsměv. "Ehm... Ale já jsem?" zmateně se ptá.
Přemýšlím. Nad jménem jsem ještě neuvažoval. "Zelo." odpovídám po chvíli první jméno, co mě napadlo.
27. srpna 3360
Všechno se zvrtlo. Vypadalo to, jako normální den. Vstali jsme se Zelem, udělali si snídani, nakrmili matoki, dali se do menší práce - pak se spustil poplach.
"Zjistím, co se děje." kývá na mě Zelo a vybíhá ven.
"Shishimato! Totomato!" svolávám naše matoki.
"Hyung!" vrací se Zelo. Vypadá vyděšeně. "M-Musíme se schovat. Dostali se sem Saengové z planety Sa!"
"Cože?! Jak se sem dostali?!" vyvaluju na něj překvapeně oči. Saengové jsou nebezpečná stvoření z planety Sa. Jsou nebezpeční, ale hloupí dost na to, aby nepronikli naší obranou. Tohle se stalo naposled asi před 100 lety.
"Museli nějak proniknout." rozpačitě odpovídá Zelo. Popadáme naše matoki a běžíme směrem ke krytu.
"Kampak, kampak?" zničehonic se před námi vynoří obludná postava - Saeng. Couváme a otáčíme se, ale stojí tam další se zbraní. Stojíme tam a koukáme se z jednoho Saenga na druhého. Přemýšlím, jak nás odsud dostat.
"Zelo..." tiše ho oslovuji a podávám mu Shishimata. "Až vám řeknu, začněte utíkat. Zachraňte se." říkám skoro neslyšně.
"A-ale co ty?"
"Neboj se o mně, zvládnu to." pomalu od nich odstupuju. "Hej!" křiknu na ty dva. "Chcete mě? Tak si pro mě pojďte." ušklíbnu se a oni se ke mně pomalu přibližují. "Teď." šeptnu na Zela. Hned nato sprintuji pryč a strhávám pozornost na sebe. Oba Saengové se rozbíhají za mnou. Běžím, co nejrychleji a doufám, že to samé dělá i Zelo. Třeba se jim povede utéct.
"NEEE!" slyším za sebou a vzápětí se ozve výstřel. A další. A další. Otáčím se. Saengové leží mrtví na zemi. Nad nimi stojí Zelo. "Blbý nápad." ušklíbává se na mě a klesá k zemi. Teprve teď si ho prohlížím. Má v břiše díru! Postřelili ho!
"Panebože, Zelo!" běžím k němu a skláním se k jeho tělu. Beru ho do své náruče. "Co jsi to udělal ty hlupáčku? Měl si utíkat do bezpečí." cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. Přistupují k nám naše matoki - Totomato pláče a schovává svůj obličej v Shishimatovo hrudi, který má taky na krajíčku.
"Z-zachránil jsem tě... Jinak by postřelili tebe." jeho hlas byl tiší a tiší a mluvilo se mu čím dál tím hůř.
"No a? Ty by si byl v pořádku!" chytám ho za ruku a slzy mi stékají po tváři.
"... Mě můžeš opravit, že? D-dokážeš to ne? Tebe bych už nemohl opravit."
"Dokážu." přikyvuji se slzami i když si tím nejsem jistý.
"H-hyung..." vidím, jak mu těžknou víčka. "M-mám tě rád." říká skoro neslyšně, ale já to slyším. Podaří se mu ještě z posledních sil vykouzlit úsměv.
"Já tě mám taky rád, Zelo." donutím se k tomu, abych mu úsměv oplatil, přestože mi z očí vytrysknou další slzy. Zelo zavírá úplně oči a já cítím, jak jeho stisk ruky povolil. "Udělám všechno, co bude v mých silách." otírám si slzy. "Slibuju."
22. února 3380
Zatahávám za páčku. Spouští se nával energie do jeho těla. Čekám. Jeho prsty s sebou cukly! Otvírá oči. Posazuje se a něco pohledem hledá. Pak mě uvidí. Rozzáří se. "Hyung!" rozbíhá se ke mně a objímá mě. Opětuju mu objetí a stisknu ho víc k sobě. "Dokázal si to." zašeptá mi do ucha. "Já věděl, že to dokážeš."
"Po dvaceti letech... ale přece." tiše se zasměji. Tohle objetí mi tak chybělo!
"Z-Zelo!" slyšíme zažvatlání. Odtrháváme se od sebe a otáčíme se za tím hlasem.
"Totomato!" vykřikne Zelo a jeho milovaný matoki mu skáče do náruče. Pevně ho k sobě tiskne.
"Chyběl si mi." usmívá se šťastně. Cítím něčí ručičky, co mě drží za nohy - Shishimato.
Zvedám ho. "Ty jsi mi taky chyběl." pohladí Zelo mého matokiho po hlavě.
"A já?" ohnu spodní ret a udělám na něj smutný kukuč.
"Ty nejvíc." usměje se. "Děkuju za všechno, hyung. Mám tě rád."
"Taky si mi chyběl." znovu ho objímám. "Mám tě rád, můj Zelo." odtahuji ho od sebe a dávám mu pusu na čelo.





















Aigoo.... Slzička ukápla :') Bylo to sladké a fakt... fakt se mi to moc líbilo :3