Tak tohle vzniklo hodně hodně narychlo. Měla jsem jednu část sepsanou a teď jsem to nějak narychlo dopisovala. Takže to možná to chvílemi bude divný~ Předem se moc omlouvám.. Ale jelikož jsem se dlouho s ničím neozvala, tak jsem to prostě chtěla dneska dopsat. ._.
Název: Broken
Autor: Ady
Fandom: Girls' Day, BTS
Pairing: Hyeri x Taehyung

You walk around trying to fix everything, but you're the one who's broken.
"Páni Hyeri, jak to děláš, že se můžeš furt takhle usmívat." nechápavě zavrtěla jedna ze spolužaček hlavou a obdivně pokývala hlavou.
"To víš, jsem přece happy virus." zazubila se Hyeri. Objala onu spolužačku a pak se odtáhla a zatahala jí za tvář. "A právě jsem tě nakazila, takže žádné smutnění. Jasný?" zasmála se.
"Arasso. Děkuju, ty vždycky pomůžeš." vděčně se na ní usmála a znovu jí objala.
"Za málo." mávla nad tím rukou. "Uvidíme se potom." zamávala jí a otočila se k odchodu. V tu chvíli, jako by se celý svět změnil. Úsměv, který dosud zdobil její tvář najednou zmizel. Dočista se vypařil. Nebyl nikde k nalezení. Pomalými kroky mířila ke své skřínce jako tělo bez duše. Tohle nikdo nevěděl. Takhle se doopravdy cítila. Žádný happy virus. Usmívala se jen, aby se ostatní nevyptávali. Uvnitř byla jako... mrtvá. Před všemi se vždycky smála a chovala se, jako že je všechno naprosto v pořádku. Jakmile se, ale otočila ke všem zády, aby jí nikdo neviděl, bylo všechno úplně jinak. Nechtěla tohle nikomu nikdy říct a taky doufala, že se to nikdo nedozví. A to ze začátku byla opravdu happy virus. Jenže pak se něco změnilo. Ona se změnila.
To, ale nevěděla, že už jí dlouho někdo pozoruje. Taehyung. Nemusela mu nic říkat. Kdykoliv to na ní pozná. Věděl to o ní. Na ty její falešný úsměvy jí nikdy neskočil. Toho smutku v jejích očích si nemohl nevšimnout. Poznal, že se chová jinak. To, jak se před všemi otáčí, aby mohla propustit svůj smutek a o sekundu později se opět usmívá. Viděl to.
"Hyeri!" zvolal na ní, když ji zahlédl na chodbě.
Trhla překvapeně sebou. Rychle zatlačila ten smutek zpět a nahodila ten svůj typický úsměv. Otočila se na něj. "Tae!" zamávala mu.
Došel k ní a usmál se na ní, tak jak to umí jen on. "Jak se máš?" Nečekal, že mu odpoví popravdě. Nikdy to nedělala. Ale část jeho doufala, že by možná jednou mohla. Samozřejmě i tentokrát bylo jeho doufání marné.
"Super duper, samozřejmě." zaculila se. "Jakpak ty? Potřebuješ mé úžasné schopnosti na vylepšení nálady?"
"Možná bys mi jí mohla trošku zvednout." nafoukl tvářičky a pokývl.
"Tak jdeme na to!" zasmála se. Zakroužila mu rukou nad hlavou. Mumlala přitom slova jako "madla šiška padla doška" prostě samé kraviny. "Bang!" zaťukala mu na hlavu. Usmála se od ucha k uchu. "A už máš dobrou náladu!"
"Děkuju." zasmál se tomu jejímu divadýlku. Pravda, vždycky dokázala zvednout náladu. "Víš-"
"Aigoo.. Řekneš mi to jindy, ano? Musím jít." rychle mu skočila do řeči. Zamávala a utíkala pryč.
"Chodíš kolem a všechno napravuješ... ale přitom jsi ty ta zlomená." pronesl Taehyung s tichým povzdechem. Věděl, že musí něco udělat. Celou tu dobu, co s ní mluvil, ji pozoroval. Úsměv ještě neznamená všechno. To oči prozradí vše. A on to viděl.
*****
Nemohl to už dál odkládat. Každý den byla ta její bolest větší a větší. Nemohl dopustit, aby se jí něco stalo. Věděl, kde ji najde.
Vystoupil na střechu školy a zahlédl jí, jak tam tak sedí a jen tak zírá dolů. Na všechny ty lidi tam dole. Potichu k ní přistoupil a posadil se vedle ní. Polekaně nadskočila a jakoby automaticky se jí objevil zase ten úsměv na rtech. "Panebože Tae, vylekal si mě."
"Mian... Smím ti dělat společnost?" pousmál se na ní.
"Samozřejmě." přikývla. Otočila se zpět a znovu hleděla dolů. Taehyung zaslechl její tichý povzdech.
"Copak se děje?" zeptal se. Řekne mu to už nebo ne?
"Nechtěl si někdy umět lítat? Já bych se někdy tak ráda proletěla." zaculila se. Zavřela oči a vnímala příjemný vánek kolem nich.
"Hyeri." oslovil jí tiše. "Co doopravdy se ti teď honí hlavou?" Jestli to z ní chce dostat, musí se zeptat na rovinu. Jinak to asi nepůjde. Nějakou dobu mlčela. Kousala se do rtu a bylo vidět, že uvažuje, zda-li to říct nebo ne.
"Cítil ses někdy zbytečný?" pohlédla na něj po chvilce s očima, které opět čišely prázdnotou.
"Skoro pořád. Ale vím, že to není pravda. Každý žije z nějakého důvodu." s posledními slovy, se mu malinko zvedly koutky úst do úsměvu a on se zahleděl před sebe. "Ale... Proč se ptáš?" podíval se zpět na ní. Věděl, že něco je špatně. Cítil to a měl o ní starost.
"Uhm... Nic." mávla nad tím rukou a přinutila se k úsměvu. Na to jí, ale neskočil. "Nech to plavat." dodala a vyskočila zpátky na nohy, aby odešla.
"Vím, že nejsi v pohodě." chytil ji za ruku a zastavil ji. Otočil si jí čelem k sobě a zadíval se do jejích očí. Jako by v nich mohl všechno vyčíst.
"Cože? Nevím o čem-"
"Jsi zlomená." zarazil ji dřív, než stihla doříct větu. Mlčky sklopila hlavu. Nezmohla se k jedinému slovu. "Mám pravdu, co?" pronesl tichým a klidným hlasem.
Přikývla. Ano.. Trefil se.
"Princezno." přivinul si jí k sobě a objal jí. "Všechno bude dobrý, jsem tady."
"Ale co když odejdeš..." popotáhla, neboť se jí začaly hrnout slzy do očí ".. jako ostatní?"
"Nikdy tě neopustím."
"Nenuť mě tomu věřit. Prostě odejdi jako všichni, dřív než tě začnu mít ráda." odtáhla se od něj. Utřela si slzy, které jí tekly po tváři.
"Škoda. Já myslel, že už mě máš, tak jako já tebe."
"Cože?" zvedla hlavu, aby se na něj podívala.
"Miluju tě, Hyeri." popošel k ní blíže a letmo ji políbil na čelo. "A poskládám všechny tvé zlomené dílky zpátky k sobě."
A po dlouhé době konečně věřila.
Věřila, že bude všechno v pořádku.
Věřila, že tu pro ní někdo je.
Věřila, že jí někdo miluje...





















to je moc hezký :) mylíš,že by mohlo být pokráčko? :)