"Mohu… vám pomoci?"
Puberťák se okolo pořádně rozhlédl. Nikdo jiný tady nebyl.Tudíž mluví na něj.
…
On mluví na něj. Bože, sakra, odpověz!
"Uh… uh… kafe…" Ve stánku s občerstvením nemotorně ukázal na malý šálek, který stál na pultu.
Blonďáček se snažil skrýt svůj roztomilý úsměv za ručkama, jak potlačoval smích.
Skvěle. Smál se mu. Tohle je poprvé, co je obsluhován roztomilým baristou, do kterého je pitomě zabouchlej už bůh ví jak dlouho a nedokáže si objednat ani zatracený kafe-
"Jaký druh kafe…"
Blonďáček se uculil za pultem.
Oh bože. On byl tak senzační…
Tak senzační…
"…senzační…"
.
Počkat.
"…senzační kafe?"
Ne. Tohle je celé špatně.
Argh. Někdo ho zachraňte.
Dýchej Sehune. Dýchej.
"Ah. Já myslel… malé… uh… kapučíno."
Blonďák přikývl.
"Ještě něco jiného?"
Ne, jenom tebe, pomyslel si nevinně.
Neopovažuj se říct to nahlas.
Chtěl si také koupit nějakou z těch malých sušenek. Zdřejmě tam byl určitý počet, který si lidé kupovali… kolik že to bylo?
"Um. Kolik mini sušenek si můžete koupit?"
Drobný blonďáček se rozesmál. Můj ty bože. On asi umře.
"Um, tolik kolik jen chceš?"
"Argh- Myslel jsem jako, kolik… v sadě… ty víš… jen…"
Jen mě prosím umlčte.
"Obvykle po pěti."
"Ok! Takže pět mini sušenek také!"
Tak!
Konečně!
On. Si. Objednal.
Sehun si konečně pořádně vydechnul a snažil se, aby to ten druhý neslyšel. Blonďák byl příliš zaneprázdněný s kávovarem, mačkáním všech možných druhů tlačítek, jaké si dokážete představit. Sehun přestal znovu dýchat, když k němu vzhlédl.
"sahfkasfhjaksf sadhfj fhhfafh?"
"Um… promiň, cože?"
Sehun se naklonil blíž. Cokoliv říkal bylo důležité.
Mluvil na něj. Jako, oh my fucking god.
"Řekl jsem, vždycky sem chodíš- po škole."
Oh. On si všimnul. Poznal mě.
Pár posledních týdnů nebo tak nějak. Sehunova malá záliba ke kafi po škole se stala denní rutinou.
Ne, nebylo to kvůli roztomilému, blonďatému andělovi, vždy se usmívajícím za pultem.
Ne, nebylo to proto, že se jeho srdce vždycky rozbušilo, když prošel okolo něj v malé kavárně se sušenkami uprostřed nákupního centra a přistihl ho, jak ho sleduje.
Ne, není co. Protože ne. Cože?
Ok. Takže co? Líbil se mu způsob jakým se na něj díval ten kluk, když šel okolo- jak si připadal jako by ho poznal, jako by byl něco víc než jen cizí kolemjdoucí.
A teď, teď ho konečně obsluhuje. Stálo to jenom sto objednávek kafe.
Jednou viděl klučinu přijít k pultu bez jasného důvodu, když ho obsluhoval nějaký jiný kluk. Podíval se na něj; potom odešel.
Obvykle jen dělá kafe.
Kafe bylo dobré.
Jako fakt dobré.
A neříkal to proto, že ho dělal on.
Třeba jednou ho tahle holčina dělala místo něj a spálila ten zatrecenej kávovar… ta slepice.
Řekl si, že příště, když se někdo jiný než blonďáček jen dotkne zářivých tlačítek kávovaru, si půjde stěžovat.
Něco vtrhlo Sehuna zpět do reality.
"Uh… ano…"
Skvělá odpověď.
Blonďák se znovu usmál. Bože, prosím přestaň tohle dělat…
"Takže, jsi na prázdninách nebo tak něco? Co dneska děláš?"
"Er… mám prázdniny."
Skvělá odpověď.
"Ah. Bezva.
Zahrabte mě prosím…
Vždy ho zajímalo jaký druh jména blonďatý andělíček má- jaký druh jména by byl dostatečně perfektní, aby seděl jeho perfektním očím, perfektnímu úsměvu, perfektní pleti, perfektním vlasům… perfe-
Oh bože, představte si, že by jeho jméno bylo Brian, nebo tak něco.
Sehun se pomalu rozesmál jen nad tou představou.
Oh bože, prosím nebuď Brian.
Jeho kamarádi ve škole si z něho vždycky dělají srandu. Jelikož nezná jeho jméno, tak mu vždycky prostě říkal Sušenkový kluk. Laciné. Ohrané. Sušenkovýborné.
Oooh~ Tak co dneska Sušeeenkový kluku.
Drž hubu.
Tak jak to jde Sušeeenkový kluku.
Drž hubu.
Hej chlapče, chceš si dneska dát kafe?
Drž hubu. Drž hubu. Drž hubu. Drž hubu.
Měl by konečně zjistit jeho jméno. Jeho kamarádi se už nabídli, že se zeptají na jeho jméno, ale on jim řekl- prakticky na ně křičel- ať to nedělají. Proč? Protože on je pozná. Pozná jejich uniformu. Nic už by nebylo tajemství.
Tohle zní víc jako tragická romance.
Sakra s tebou Sušenkové Místo, že nemáš jmenovky pro svůj personál.
"Tady máš své kafe."
Sehun se kouknul na obličej usmívajícího se kluka.
"Děkuju."
"Přeji pěkný den."
"Dobře, děkuju a co ty?"
…
Jsi největší idiot na této planetě, Oh Sehune.
Blonďatý kluk se na něj chvíli zmateně díval, tyhlety obří očka se snad ještě zvětšila.
"U-uh… dobře, děkuju?"
No…
Nemohl se už víc ztrapnit.
Měl se ho prostě zeptat.
Pokud to bude trapný, tak bude chodit pozbytek života na opačné straně obchodního centra.
"Um… j-jak se jmenuješ?"
"Je to na tvém kelímku."
Cože?
Sehun se kouknul na červenou, plastovou nádobu v jeho ruce.
Bez tuku. Ne.
Bez kofeinu. Ne.
Ok, koukal se na špatné místo.
Otočil kelímek.
LuHan.
"…Lu-han?"
"To jsem já. Rád tě poznávám."
Luhan se usmál, jak se opřel oběma lokty o pult před sebou. Zasmál se omámenému výrazu puberťáka, který se zjevně snažil zpracovat něco ve své mysli.
"Lu… lu… han."
LuHan.
Konečně zná jeho jméno- jak andělské jméno. Ale co je však důležitější…
Řekl mu ho.
Ó.
Můj.
Bože.
Jeho srdce nemohlo ovládnout tu radost. Cítil se jako by byl v nějakém pitomém puberťáckém muzikálu, kde se lidé objeví od nikud a začnou točit židlemi a zpívat okolo něj. Měl by jít domů a zavolat o tomhle svému blbému nejlepšímu kámošovi Kaiovi. Chystal se pořádně šílet, jeho kamarád si asi myslel, že se změnil nebo tak něco. Můj ty bože.
"U-uh… Děkuju Luhane! Mějsehezky!"
Bez dalšího slova se hnal pryč, stupidní úsměv připlácnutý na obličeji, jak zamumlal nespočet omluv lidem do kterých furt vrážel.
Jaký to je jen idiot.
Ale byl roztomilý, pomyslel si Luhan. Ale nakonec stejně… stejnak nezjistil tmavovláskovo jméno. Povzdech si za pultem. K tomuhle se nechtěl uchýlit, ale už udělal stovky kafe pro roztomilého studenta, aniž by mu řekl obyčejné ahoj. Ujistil se, že ho ostatní servírky neuvidí a vyndal svůj mobil. Váhavě vytočil číslo.
"Kaii? Jo. Vyhrál jsi- Budu ti rok dávat kafe zdarma. Teď mi jen řekni jeho zatracený jméno."
"Konečně chlape. Bože. Už mi o tobě psal 'Luhannnnnnnn jak krásné jménooooo můj ty božeeeee'…"
"Drž hubu. Tak jak se jmenuje?"
"Jsi si jistý tím, že to chceš vědět?"
"Asi vezmu zpět to s tím kafem zdarma…"
"Fajn."
"…"
"…"
"…KAII JSI POŘÁD TAM? RADŠI BYS MI NEMĚL ZAVĚŠOVAT!"
"Oh tiše."
"Jak. Se. Jmenuje?!"
…
"George."