Hey guys!
Chyběla jsem vám?.. Ne? Okey TwT
Ne dobře, dost keců xD Už jste se kvůli mě načekali dost. Takže konečně... Nová kapitola Wolf ^^

TIFFANY
"Tiffany, až si to poslechneš, zavolej nám. Prosím. My ti to vysvětlíme. Dej nám jen šanci, prosím." ozývalo se celé dny z mého telefonu. Volali, psali, chodili k nám. Ale já s nimi mluvit nechtěla. Nemohla jsem. Celý ty roky. Žila jsem a trávila čas s vlky. Kdyby mi to aspoň řekli! Tajili to přede mnou. Brala jsem je jako bratry. Věřila jsem jim. Myslela jsem, že si říkáme všechno. Ale očividně jsem se mýlila. Musela jsem zadržet slzy. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl brečet.
"Tiff? Jsou tu kluci." zavolala na mě zdola mamka. Chodili jsem každý den, ale já je pokaždé odehnala těmi samými slovy: "Nechci s nima mluvit!"
"Nevím, co se mezi vámi stalo, ale měla by sis s nimi promluvit." přišla za mnou nahoru do pokoje mamka.
"Nechci o tom mluvit. S nikým." odsekla jsem. Povzdechla jsem a sklopila hlavu.
"Hlavně mi tu nesmutni moc dlouho." objala mě s letmým, možná trochu nuceným, úsměvem a odešla.
Zůstala jsem ve svém pokoji celý zbytek dne. Opět. Ležela jsem jen tak na posteli a zírala do stropu. Poslouchala jsem přitom písničky. I tohle ale bolelo. Skoro s každou písničku se mi vybavila nějaká vzpomínka na ně nebo příhoda s nimi. Vynořovalo se to s každými tóny písničky. Musela jsem to vypnout. Všechno to tak bolelo. Zavřela jsem oči a cítila jsem, jak mi slza stekla po tváři. Už to nešlo zadržet. Slzy mi samovolně tekly z očí.
Najednou jsem slyšela něčí klepot na hlavní dveře. Že by přišli znova? Rychle jsem si utřela uslzené oči, posadila se na posteli. Slyšela jsem, jak někdo šoupe nohama a jde otevřít. Pomalinku jsem vstala a přistoupila ke dveřím svého pokoje, abych mohla poslouchat.
"Dobrý den, je Tiffany doma?" řekl tlumeně nějaký mužský hlas.
"Je tu, ale nevím jestli s tebou bude chtít mluvit. A ehm... Kdo jsi?" odpovídal taťka.
"Jmenuji se Lay. Mohl byste jí prosím zavolat, prosím? Potřebuji s ní o něčem mluvit." otevřela jsem tiše dveře a nakoukla dolů. Opravdu to byl on.
"Obávám se, že asi-"
"Ne tati, to je dobrý." skočila jsem mu do řeči a sešla ze schodů. Kývla jsem na tátu s nějakým chabým pokusem o úsměv na tváři a on odešel do obýváku. Otočila jsem se k Layovi. Nevím, co to způsobilo. Ale jakmile jsem ho viděla, poprvé za dnešní den, ba dokonce za poslední dny od toho večera, jsem se pořádně usmála.
********
So..~ Co si o tom myslíte? Budu ráda za každý názor :)
Jak to tak přepisuju, všimla jsem si, že už moc kapitol nezbývá TwT Nevím, co budu dělat pak.. Teda samozřejmě sem budu dál házet další povídky. Jenže.. Bojím se, že s mojí leností se jich ani do Vánoc nedočkáte. Nejradši bych se za to profackovala, nakopala a kdo ví co ještě. Asi mě budete prostě muset nějak popohánět nebo já nevim :D
A jinak... BIGBANG!!!! **w**
Já je prostě miluju. *-* Stále nevěřím tomu, že se konečně po třech letech dočkám jejich comebacku. Jak dlouho jsem na to čekala... Aigooo, budu brečet štěstím :'DD
A aby toho nebylo málo.. BTS!!! **q**


My TaeTae.. tak dokonalý ***0***
Moje dvě nejoblíbenější skupiny se rozhodli udělat si comeback ve stejnou dobu... To moje slabé srdíčko nepřežije. Měla bych si začít psát závěť T.T :DDD





















Jako vždy super díl :) jsem pěkně zvědavá jak se to bude vyvíjet dál. Také se těším na další povídky:) Na BTS se tak moc moc hrozně těším a na BigBang samozřejmě také.Kvůli těmto skupinám, které jsou super zlatíčka bys ty povídky mohla dávat taky častěji.