Hey guys! ^^
Jak jsem minule psala. Vzhledem k tomu, že jsem v původní verzi Wolf konec hodně urychlila, rozhodla jsem se připsat dvě kapitoly. Tak jsem si nad tím dneska sedla a wulalá~ Mám pro vás novou kapitolu!
Čím víc se blíží konec, tím větší mám takový zvláštní pocit.. Takové to, že se budu muset rozloučit s Tiff a Layem jako postavami TT TT Ne, dobře. Jen jsem teď trošku asi moc citlivá. :'D Ale bude mi tohle story chybět, to jo. Já vím, zní to asi divně... Aish, ten pocit jde těžce popsat. No nic, radši to řešit nebudeme. Každopádně vážně zatím nevím, co budu přidávat pak. Moc příběhů teď nemám a než něco vymyslím a dokopu se k tomu... Ale nechci, aby to tu upadlo.
Budu muset něco vymyslet~
Už vás nebudu zase svými bláboly zdržovat od čtení.
Snad se vám bude nová kapitola líbit ^^

TIFFANY
Nedokázala jsem nic udělat. Na nic jsem se nezmohla. Ani na ten pitomý pláč. Jen jsem tam klečela na kolenou a hleděla před sebe. Na místo, kde jsem naposled viděla Laye. Kde jsem ho viděla odcházet s nimi. Co mu udělají? Co když už ho nikdy neuvidím?
"Tiff..." promluvil na mě Suho. Sedl si na mou úroveň a opatrně mě pohladil po zádech. "Pojď už domů. Sedíš tu už celé hodiny."
"Jdeme dovnitř, ještě tu zmrzneš." postavil se přede mě Tao a sklonil se ke mně. Chytl mě jemně za ruce a pokusil se mě vytáhnout na nohy.
"Já... nikam... Lay... nechci..." mumlala jsem věci, které ani nedávali smysl. Sama si nejsem jistá, jestli jsem vůbec věděla, co chci říct. Byla jsem úplně mimo.
"My ho najdeme, Tiff. Slibujeme." pohladil mě Tao po ruce. Narovnal se a podal mi ruku. "Tak pojď." Vzhlédla jsem k němu. Zůstala jsem na něj koukat s prázdným výrazem.
"Nemůžu." pronesla jsem nakonec tiše s vrtěním hlavy a zase jsem sklopila zrak.
"Yah." viděla jsem, jak se ke mně sklání a chystá si mě prostě hodit přes rameno jako pytel brambor. Tak ať si to udělá. Zavřela jsem oči. Už mi to bylo jedno. Uslyšela jsem kroky, které se ke mně přiblížili. A pak jedny, které se zase vzdálili. Nikdo mě z té země nezvedl. Pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou seděl Chen.
"Ayo." pronesl klidným hlasem a pousmál se. Neznám ho krátce, takže jsem hned poznala, že je to jen nucený úsměv. Vzpomněla jsem si na včerejší večer... na to, co se mezi námi stalo. Jak se teď kvůli mně musí Chen cítit? Zranila jsem ho hodně? "Baví tě to, sedět tu takhle? Musí to být zajímavý, přidám se k tobě." vytrhl mě z myšlenek, když se posadil vedle mě. Otočil se ke mně a zazubil se.
Sledovala jsem ho bez jediného slova. Nedokázala jsem nic říct. Ani jsem nevěděla co. Vlastně jedna věc by tu byla. "Omlouvám se." špitla jsem a sklopila jsem hlavu. Slzy se mi začaly hrnout zase do očí z pomyšlení, jak hrozná jsem. Musela jsem mu zlomit srdce. Svému nejlepšímu kamarádovi.
"To nic." pocuchal mi vlasy. Mluvil stále tím klidným hlasem. Jak? Jak se ke mně může chovat tak mile potom, co jsem mu udělala?
"To není nic." zavrtěla jsem hlavou, slzy už mi pomalu stékaly po tváři. Pohlédla jsem mu do očí. "Měl bys mě nenávidět."
"Jenže tebe nejde nenávidět." tiše si povzdechl. Otočil se čelem ke mně a vzal mou tvář do dlaní. Palcem mu utřel mé slzy. "O mě si starosti nedělej, já budu v pohodě. Dokud budeš v pohodě ty, zvládnu to i já. Nechci, aby ses trápila. Už vůbec ne, kvůli mně. Hoď to za hlavu, hmm?"
"Ale to nejde." namítla jsem než se mi zlomil hlas a já se úplně rozbrečela. Vždycky se o mě tak staral a já se mu odvděčila, tak chladným způsobem.
"Yah! Řekl jsem, že si s tím nemáš dělat hlavu." přitáhl si mě k sobě a objal mě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a vzlykala mu na něm. Hladil mě po vlasech. "Tiff... Jestli mi tu nepřestaneš brečet, tak vážně nikdy v pohodě nebudu. Potřebuju vědět, že jsi i ty v pohodě."
"Já... Já.. N-Nejsem." vyhrkla jsem mezi vzlyky. "Lay je pryč a už ho nikdy neuvidím. Zlomila jsem ti srdce. Máš na mě být naštvaný a ne mě tu utěšovat." mumlala jsem a určitě mi nebylo pořádně ani rozumět.
"Proboha, Tiff. Já na tebe nejsem naštvaný ani nic podobného." poodtáhl se ode mě, aby mi pohlédl do očí s naprosto vážným výrazem. Utřel mi slzy, které mi stékaly po tváři. "To neznamená, že když k tobě chovám nějaké city, že mi je musíš opětovat. Já to chápu. Srdci neporučíš. A taky to neznamená, že se mezi námi něco změní. Nechci o tebe přijít."
"Měl by ses beze mě určitě lépe..." zamumlala jsem a sklopila pohled.
"Tak tohle už nechci nikdy v životě slyšet!" pleskl mě zlehka do čela. Chytil mě jemně za bradu a donutil mě zvednout oči na něj. "Vždycky tu pro tebe budu, rozumíš? Ať se stane cokoliv." pronesl a pohladil mě po tváři.
"Cokoliv?" ujišťovala jsem se.
"Cokoliv." pokývl a usmál se. "Jako Tiffon a Chentron." dodal a uculil se na mě.
Musela jsem se nad tím usmát. Sice jsem na to vůbec neměla náladu, ale nešlo to jinak. Byla to jedna z našich hlášek z dřívějška. Seděli jsme zrovna spolu ve škole na fyziku. Brali jsme atom. Když se mluvilo o tom, že se protony a elektrony vzájemně přitahují, otočili jme se na sebe a oba naráz pronesli "Jako my, wrrr~" Takový výbuch smíchu jsme tam z toho měli. Učitel nás musel kvůli tomu poslat za dveře. A pak jsme spojili Tiffany a proton, Chen a elektron. Takhle se z nás pak stal Tiffon a Chentron.
"Vzájemné přitahování, wrau." řekla jsem nakonec a oba jsme se tomu zasmáli.
Natáhl ke mně svůj malíček, když jsme se přestali smát. "Navždy?" podíval se mi do očí.
"Navždy." pousmála jsem se a zahákla svůj malíček o ten jeho.
"A Tiff... Já Laye najdu." dodal odhodlaně. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je vůbec možný ho najít. Ale něco v jeho hlase... něco mě ujišťovalo o tom, že tu šance.
A že ho možná vážně ještě někdy uvidím.





















Chen je prostě zlatíčko taky bych si přála takovéhleho kamaráda tiffany má velké štěstí :) douufám že se jim podaří Laye najít a že bude v pořádku.Děkuju ti za úžasný díl jsem za tuhle povídku strašně moc ráda a moc se těším na další díl :)