close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Can you smile? || f(x), INFINITE || Myungstal

11. července 2015 v 0:51 | Ady |  Oneshots
Hey guys! ^^
Tak tuhle povídku už mám u sebe... pff dlouho. To u mě právě začala éra shippování Myungstal. Za tu dobu už to ze mě celkem odpadlo. But I still ship it :33 :D Každopádně až teď jsem se dokopala k tomu, abych jí přepsala a hodila jí sem. Ňahaha překvapivě je celkem dlouhá na moje obvyklé povídky :D
Rozepsáno mám pár dalších povídek, tak se je budu snažit o prázdninách dopsat. A pak se také musím samozřejmě pustit do nové kapitoly Wolf. Snad mi to nebude zase dlouho trvat ._.
No nic. Doufám, že se vám bude tato povídka aspoň trochu líbit~ :)

Název: Can you smile?
Autor: Ady
Fandom: f(x), Infinite
Pairing: Myungstal (Myungsoo & Krystal)
He told me to smile...
But I don't want to.
I can't.


Přitáhla si šálu více na pusu a dala si ruce do kapes od teplého zimního kabátu. Venku byla celkem zima. Ne, počkat. Byla totální zima. Pár lidí by si snad dovolilo i tvrdit, že je počasí tak chladné jako její srdce. Heh. Musím říct, že to zní dobře. Líbí se mi to přirovnání.
Podívala jsem se kolem sebe, zatímco jsem se pomalými kroky sunula dál. Všude samé vánoční ozdoby. Ugh, nenávidím svátky! Sklonila jsem zase hlavu dolů, nemohla jsem se na to dívat. Dělalo se mi zle jen z pomyšlení na Vánoce. Najednou jsem ucítila náraz do ramene.
"Au, ty debile! Nemůžeš dávat pozor?!" vykřikla jsem naštvaně na kluka, který do mě vrazil. Chytla jsem se za ono rameno. Nebyla to taková rána, aby to tolik bolelo. Ale... Vrazil do mě!
"Oh mian, bolelo to hodně?" starostlivě se mě zeptal. Letmo se dotkl mého ramene, ale já hned ucukla a couvla o krok dál od něj. Zvedla jsem pohled na něj a vražedně se na něj podívala. Kdybych uměla zabíjet pohledem, on a stovky dalších lidí už by bylo dávno v hrobě. "Nehrab na mě!" zavrčela jsem skrz zatnuté zuby.
"O-Okay no..." dostal ze sebe a radši ode mě ucouvl. Vsadila bych se, že se mě bál. Hodně lidí se mě bálo. Ale mě to nevadilo. Aspoň jsem měla od celého světa klid. Měla jsem takováhle být od začátku... nikdy bych pak nepocítila tu bolest.
Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala zlé vzpomínky. To už byla dávno minulost. Něco, co jsem jak dávno pohřbila se svým starým já. Pohled jsem upřela opět na zem. Otočila jsem se a vydala se na cestu pryč.
"Počkej!" rozběhl se za mnou a málem mě chytl za ruku, ale všimla jsem si jak si to na poslední chvíli rozmyslel. Svěsil ruku podél těla.
"Co chceš?" otočila jsem se na něj a otráveně protočila očima. Strhla jsem si šálu z pusy. Znovu jsem ho probodla pohledem. Nemůže mi prostě dát pokoj?!
"Jen... Chtěl jsem se omluvit. Nedával jsem pozor. Nechceš to nějak vynahradit? Třeba u šálku kafe nebo tak." zamumlal trochu nejistě. Skousl si ret a podíval se váhavě na mě. To se mě tu teď snaží pozvat na rande? Jako vážně? Hah.
"Ne." odsekla jsem rychle. "Příště dávej pozor. Čau!" důrazně jsem vyštěkla 'čau', aby mě už nechal na pokoji. Otočila jsem se a zamířila domů. "Idiot." zabrblala jsem si pro sebe při odchodu.
*****
Vešla jsem do pomalu zchátralé budovy, říkajíc si škola. Podle mě je to spíš ústav. Nutí nás sem chodit a učí nás úplné hovadiny. Už se těším až odsud vypadnu. Z naší třídy, z téhle školy, z tohohle města. Nesnášela jsem to tady. Sklopila jsem hlavu a nechala si vlasy spadnout do obličeje, nechtěla jsem aby si mě někdo všiml. Zaplula jsem do své lavice úplně vzadu a v duchu už pomalu odpočítávala konec dnešního vyučování. A to ještě ani nezačala první hodina.
"Dobrý den, ráda bych Vám představila našeho nového studenta." zvedla jsem oči, když jsem zaslechla učitelku vejít do třídy. Následoval jí nějaký kluk. Počkat... Ne, ne, ne! Zůstala jsem na něj překvapeně civět, nevěřila jsem svým očím. Doufala jsem, že tohle všechno je jen zlý sen. Ten kluk... To je ten, kterého jsem potkala o Vánocích!
Díval se kolem na nás se svým zářivým úsměvem. Takový ten úsměv, který vás nutí se taky začít usmívat. Samozřejmě na mě, ale nezabral. Najednou se naše oči potkali. Jeho úsměv se ještě více rozšířil. Do háje, poznal mě. V duchu jsem začala nadávat a rychle uhnula pohledem. Ostatní holky z naší třídy se nad tím začali rozplývat. Dělalo se mi z nich zle. Aish jinjja... Jak můžou?
"Ahojky, já jsem Kim Myungsoo." představil se, když ho k tomu učitelka vyzvala. "Doufám, že si budeme rozumět." Na tváři měl stále ten svůj okouzlující úsměv.
"Kam by sis rád sedl?" zeptala se ho učitelka. Každá holka ve třídě se začala modlit, aby to bylo vedle nich. Teda samozřejmě až na mě. Já o to vážně nestála. Naopak jsem doufala, že bude sedět daleko ode mě. Jestli si bude chtít sednout ke mně, tak ho vykopu okamžitě pryč. Nechci ho vedle sebe. Opřela jsem si hlavu o ruku a přestala jsem jako obvykle jevit zájem o své okolí. Dívala jsem se ven z okna, ponořená ve svých myšlenkách.
"Krystal?!" ozvalo se po třídě s nechutí a vytrhlo mě to tak z myšlenek. Podívala jsem se do třídy, abych věděla o co jde. A proč vůbec zaznělo moje jméno. Natočila jsem pohled za tím hlasem, který vyslovil mé jméno. Nechápavě jsem povytáhla obočí. A pak mě to trklo. Sakra! Mělo mě napadnout, že si určitě bude chtít sednout vedle mě. Podívala jsem se dopředu na toho kluka - uhm Myungsoo, říkal? Zamračila jsem se na něj a zakroutila rázně hlavou, abych mu dala najevo že ke mně si sedat nemá. Jenže od mě ignoroval. Věděla jsem, že mě vidí. Ale on předstíral, že nic. Ten parchant jeden...
"Proč zrovna vedle ní?!" dodala ta samá dívka po chvíli se znechuceným úšklebkem. Jmenovala se Eunji. Vůdkyně dívčí partičky, která si mě dobírala nejvíc... a čirou náhodou taky moje bývalá nejlepší kamarádka. Ironie, nemyslíte?
To ona byla jeden z důvodů, proč jsem se takhle změnila. Věřila jsem jí víc než komukoliv jinému. Byla jediné, které jsem se se vším svěřovala. Říkávala jsem jí všechno. Dokonce jsem jí i řekla o své minulosti. Otec byl alkoholik a matka od něj před pár lety utekla za někým jiným. Potom mě často bil, sváděl na mě všechno špatné v jeho životě. Naštěstí mě pak teta zachránila a vzala si mě pod svá křídla. Myslela jsem, že konečně budu moct být šťastná. Jenže teta krátce nato zemřela. Zůstala jsem sama. Žiju dál v jejím domě a musím se o sebe sama starat. Tohle všechno jsem jí řekla. V té době jsem měla přítele, Taehwana. Jenže pak jsem je jednou viděla spolu. A víte, co mi Eunji tenkrát řekla? "To si vážně tak naivní, že sis myslela, že tě miluje? Že my dvě jsme kamarádky? Pff prosím tě. Malá hloupá holko." A Taehwan se jejím slovům jen smál, zatímco jí držel kolem pasu. Do dneška si ten den živě pamatuju. Tímhle to začalo. Další den jsem přišla do školy a všichni věděli o mých tajemstvích. Některé si dokonce přikrášlila podle svého. Od té doby se ode mě každý držel dál. Zlomilo mě to neuvěřitelným způsobem.
"Eunji!" okřikla jí učitelka a spražila jí pohledem. "Ještě jednou a půjdeš se mnou k panu řediteli. Jasné?" přísně jí pohrozila. Eunji jen přikývla a nenápadně se uchechtla. Jakmile se na ní učitelka přestala dívat, začala dělat ksichty. Holky z její party to samozřejmě pobavilo a s obdivem jí sledovali, jakoby byla kdovíjak úžasná.
"Běž se posadit." pokývla učitelka s úsměvem na Myungsooa. Letmo se pousmál a hned vyrazil na své místo. Vedle mě. Celou dobu jsem ho sledovala. Nechápala jsem o co mu jde. Posadil se. Otočil se na mě a znovu nasadil svůj zářivý úsměv. Zvedl jednu ruku a mávl mi na pozdrav. "Rád tě zase vidím." zašeptal, protože učitelka už začala s výkladem. Jediná odpověď, kterou ode mě ale dostal, bylo protočení očí a otrávený povzdech. Radši jsem odvrátila zrak od něj. Nechtěla jsem se na něj dívat.
*****
Provést Myungsooa po škole... Zase si k tomu vybral mě. Proč zrovna já? Ugh! Celý den se mě držel jako klíště. Chodil za mnou až jsem skoro měla pocit, že mě bude sledovat i na záchod. Naštěstí tam se mnou nešel. Schovala jsem se tam před ním, jenže k mému zděšení jsem pak zjistila, že na mě celou dobu čeká před dveřmi. Byla jsem jediná s kým se bavil. Nebo spíš jenom on se bavil, já ne. Jen sem a tam jsem mu otráveně odpovídala jedním slovem. Z povinnosti jsem ho provedla o obědové pauze po celé škole. Jak jsem si oddechla, když jsme konečně obešli všechna místa na škole.
"Tak... Už jsem tě provedla, tak můžu jít." řekla jsem nezaujatě. Bez dalšího slova jsem se otočila a zamířila pryč. Došla jsem ke své skřínce, abych si vzala učebnice na další hodinu. Vytáhla jsem svůj zápisníček. Zaslechla jsem, jak něco lehoučkého dopadlo na zem. Muselo mi něco vypadnout. Chtěla jsem se pro to sklonit-
Zčistajasna se přede mnou objevil Myungsoo a sebral ze země fotku, která mi vypadla ze zápisníčku. Krucinál, zase on! "Jéé, to jsi ty?" podíval se na tu fotku a uculil se. Vytrhla jsem mu rychle fotku z ruky. Letmo se na ní podívala a hned jí hodila dozadu do skřínky. Proč jí tu furt mám? Měla jsem jí dávno vyhodit. Fotka je ještě z doby, kdy jsem byla Soojung...
"Co tu děláš?" vyštěkla jsem naštvaně na něj, když jsem se vzpamatovala. Člověk si myslí, že ho má konečně z krku a on se tu musí zase objevit.
"Jsi strašně ňuňatá na té fotce. Měla by ses častěji usmívat." pousmál se na mě a neobtěžoval se odpovědět na mou otázku. Pomalu to vypadalo, že si už nějak zvykl na mé nepříjemné chování a naučil se ho ignorovat. To se mi nelíbilo.
"Smůla, to nejsem já." ušklíbla jsem se a prudce zavřela dveře skřínky. "Už ne..." dodala jsem hodně tiše. Sklopila jsem hlavu a zadívala jsem se do země. Občas mi ta stará veselá Soojung chyběla... V duchu jsem se okamžitě praštila. Blbost! Nechybí mi. Ne, jsem se svým nynějším já spokojená. Chladná Krystal, která si k sobě nikoho nepustí. Bezcitná. Bez bolesti. Zvedla jsem opět hlavu a na tváři jsem měla zpět svůj kamenný výraz.
"Jak to myslíš 'už ne'?" nechápavě na mě pohlédl. Myslela jsem, že to neslyšel. Očividně tu má někdo hodně dobrý sluch.
"Dlouhý příběh, nebuď zvědavý a neřeš to." povzdechla jsem si a zavrtěla jsem nad tím hlavou. Přitiskla jsem si učebnice více k hrudi. Otočila jsem se na patě a rychlým a svižným krokem vyrazila pryč. Doufala jsem, že za mnou nepůjde. Haha.
Doběhl mě a kráčel po mém boku. "Já mám času dost." prohlásil.
"Ale já ne!" odsekla jsem mu rázně. Přidala jsem do kroku, jenže on se mě dál pevně držel a nenechal mě jít.
"Tak to zkrať." dál zvědavě vyzvídal a snažil se to ze mě dostat. Za žádných okolností mi nechtěl dát pokoj.
"Čemu si nerozuměl na tom, že nemáš být zvědavý?" střelila jsem po něm pohledem. Jen se uculil jakoby se vůbec nic nedělo a pokrčil mírně rameny. Zatnula jsem vzteky zuby a sevřela pevně ruku v pěst. Zavřela jsem oči a počítala v duchu do deseti. Jinak přísahám bohu, že bych mu tady na místě hned ubalila!
"Tak už mi to řekneš?" lehce to mě šťouchl, zrovna když jsem napočítala deset. Prudce jsem otevřela oči a plácla ho přes prst, kterým se mě dotkl.
"Fajn." zavrčela jsem a protočila očima. "To na té fotce je Soojung. Taková jsem bývala. Ale už nejsem a nikdy už nebudu. Teď jsem Krystal. A hádej proč? Protože dokážu být tak ostrá a chladná jako krystal. Takže ti radím, nepokoušej mě nebo skončíš opravdu špatně, chlapče." bodla jsem ho prstem několikrát varovně do hrudi. "Stačí?" zakřenila jsem se. Zůstal na mě nechápavě koukat. Bylo vidět, jak se snaží si to v hlavě uspořádat a pochopit to. "Radši to nech být." ušklíbla jsem se, když stále nic neříkal a pokračovala v cestě.
"K-Krystal." zavolal na mě. Zastavila jsem se, ale neobtěžovala jsem se na něj ani otočit. Čekala jsem, co z něj vypadne tentokrát. Chvíli mlčel, ale nakonec vyslovil větu, která ve mně vyvolala prazvláštní pocit.
"Vrátím ti ten úsměv na tvář."
*****
Opravdu se o to snažil. Nevzdával se ani po miliontém nezdařeném pokusu. Přinesl mi třeba květinu, čokoládu a jednou dokonce i pizzu, kterou jsem milovala. Sehnal mi i mé oblíbené CD. Zastával se mě, když se do mě zase Eunji nebo někdo z její partičky pustil. Doprovázel mě každý den domů. Dělal toho pro mě spoustu. Můj úsměv však na oplátku nikdy nedostal. Místo toho získal, ale něco jiného. Pomalu si získával mé srdce. Netuším, jak to udělal. Ale bylo to tak. Začala jsem se s ním normálně bavit. Držela jsem si stále odstup, ale už to nebylo jako předtím. Už jsem na něj nebyla hnusná. Díky němu se malinká část mě zase cítila někým milovaná. Cítila jsem, že na mě přece jen někomu možná může zase záležet.
"Pojď se mnou poobědvat." chytl mě jednou za ruku, hned jak zazvonilo na obědovou pauzu. Táhl mě ven. Došli jsme k lavičce, která byla na školním hřišti za její budovou. Byl tu klid a ticho. Posadili jsme se a v tu chvíli vytáhl Myungsoo něco ze své tašky.
"Tadáá!" otevřel jakousi krabičku s jídlem. Nahlédla jsem do ní a našla tam několik kousků pizzu. "Tohle je mistrové dílo mistra Kim Myungsooa aneb pizza 'Doufám-že-ti-bude-chutnat'. Všechno tam je jenom tvoje." usmál se na mě až se mu na tváři objevily dva roztomilé ďolíčky. Musím uznat, že měl opravdu nádherný úsměv. Být Soojung, dostal by mě určitě do kolen. Jenže...
"Děkuju." vděčně jsem se na něj podívala, ale k úsměvu se stejně nepřinutila. Ačkoli jsem vnímala, jak malinká část mě chce. Vzala jsem si první kousek a začala spokojeně jíst. Mmm~ Jestli jí opravdu dělal on, tak je teda sakra dobrá. Zvedla jsem palec nahoru a dál si slastně vychutnávala na jeho vynikající pizze. Myungsoo si podepřel hlavu a s letmým úsměvem mě sledoval.
"Waah~ Byla vážně dobrá." prohlásila jsem, když jsem dojedla a utřela si ruce do ubrousku. "Se divím." dodala jsem ze srandy, abych si do něj trochu rýpla a zakřenila se na něj. Být to někdo jiný, asi by to vzal vážně a urazil by se. Jenže Myungsoo už naštěstí dokázal rozeznat můj sarkasmus.
"Díky. Tak koukám, že její název obstál." zazubil se. Sáhl znovu do své tašky. "Něco sladkého jako třešnička na dortu." natáhl ke mně ruku s velkou, krásně červenou jahodou.
"Aigoo~ Já miluju jahody!" olízla jsem si mlsně rty a jako zhypnotizovaná sledovala tu jahodu.
"Já vím, zmiňovala si to. Nepamatuješ?" pousmál se. Zamyslela jsem se. Pravda, jednou jsem zmínila, že je miluju. Ale myslela jsem, že mě neslyšel. Mumlala jsem ti to tenkrát spíš pro sebe. A už vůbec bych nečekala, že si to bude pamatovat. Nadšeně jsem si jí od něj vzala a s díkem na něj pokývla. Vychutnávala jsem si tu božskou chuť.
Pohlédl na mě a chvilku mě pozoroval. S tichým povzdechem sklopil hlavu. Podívala jsem se na něj. Chudák. Snaží se, ale stejně bez výsledku. Žádný úsměv ze mě stále nedostal. Divím se, že to ještě nevzdal.
Otevřela jsem pusu, jelikož jsem se chystala se znovu zakousnout do jahody. Najednou však zvedl hlavu a přiblížil se svým obličejem k tomu mému až se naše nosy skoro dotýkaly. Podívala jsem se mu do očí. Úplně jsem oněměla. Jahoda mi vypadla z ruky. Překvapeně jsem vykulila oči a zamrkala jako panenka. Zatajil se mi dech. Snažila jsem se nějak vzpamatovat. Jenže jsem měla teď úplně vymleto. Nedokázala jsem se ani pohnout. Nic. Srdce mi z nepochopitelného důvodu začalo bít jako o závod. Tak blízko... Sklouzla jsem očima na jeho rty, ale pohled jsem radši hned zvedla jen, abych se znovu setkala s těmi dokonalými očima. Nevěděla jsem, co je horší. Jestli dívat se na jeho dokonalé oči nebo nádherné rty.
"Můžeš se usmát? Pro mě." zašeptal po chvilce. Úplně jsem cítila jeho dech na svých rtech. "Aspoň jednou."
Skousla jsem si ret a rozpačitě jsem těkala očima ze strany na stranu ve snaze vyhnout se jeho pohledu. "J-Já.." dostala jsem ze sebe po chvíli tichounkým pisklavým hláskem. Polkla jsem. Stále jsem z toho byla nějak mimo. Ale ne, tohle nemůžu! Položila jsem ukazováček na jeho čelo a odstrčila ho od sebe. Vyskočila jsme rychle na nohy. "Nemůžu." zakroutila jsem rázně hlavou a s těmihle slovy jsem se rozběhla pryč. Ani jsem se neohlížela. Musela jsem pryč.
*****
Doběhla jsem k nějakému stromu. Schovala jsem se za něj. Opřela jsem se zády o jeho kmen a s povzdechem pomalu sjela dolů. Objala jsem si kolena rukama a schovala si hlavu do klína. Zhluboka jsem dýchala, snažila jsem se všechny myšlenky na to zahnat. Přesně tohohle jsem se bála... Bála jsem se, že začnu mít zase někoho ráda. A co hůř, někoho milovat.
Bylo to tak i s Taehwanem. Zajímal se o mně, byl na mě hodný a skončilo to tak, že jsem se do něj až po uši zamilovala. Má první velká láska. A dál už víte, co bylo dál. Ten bastard mi zlomil srdce. Jen při vzpomínce na něj cítím vždycky ostrou bolest v srdci a hrnou se mi slzy do očí. Tohle nebyla výjimka. V hlavě jsem měla ještě ke všemu Myungsooa. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nechtěla jsem se do něj zamilovat, bála jsem se. Jenže, co když už se to stalo? Co když mi pak zlomí srdce jako Taehwan? Neubránila jsem se a začala jsem tiše vzlykat.
"Copak tu moje kočička dělá, tak sama samotinká?" zaslechla jsem zčistajasna známý hlas. Poznala bych ho kdykoliv. Otřela jsem si rychle oči a prudce zvedla hlavu. Znovu jsem měla na tváři svůj kamenný výraz, jako bych tu před chvíli vůbec nebrečela. Tentokrát mnou kolovala ale i zlost. Ze všech lidí na téhle škole, v tomhle městě, v tomhle státu a vůbec na celé planetě, se tu musí ukázat on! "Taehwane." zasyčela jsem na něj skrz zatnuté zuby. "Nejsem kočička a už vůbec ne tvoje!" vyskočila jsem na nohy a zamířila k odchodu.
"Kampak jdeš?" pronesl svým odporně slizkým hlasem. Chytl mě pevně za ruku a zastavil mě. Na tváři měl zlověstný úculek. Nelíbilo se mi to. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale byl na mě moc silný. Otočil mě čelem k sobě a přitiskl mě ke stromu. "Co si trošku pohrát?" zašeptal mi těsně u ucha. Cítila jsem jeho ruku na svém stehně, jak po něm pomalu přejíždí. Chytil mě za bok a následně se přisál na můj krk. Volnou rukou mě stále pevně držel za zápěstí. Natiskl mě více na strom, abych se tolik neškubala.
Nemohla jsem. Moje dřívější já by v tuhle chvíli bylo v sedmém nebi. Jenže to je minulost. Teď to bylo peklo. Každý jeho dotyk byl pro mě utrpení. "P-pust mě, ty hajzle! Padej si za Eunji!" vykřikla jsem a všemožně jsem sebou cukala, i když mi to moc nešlo. Přestal se věnovat mému krku. "Ta mrcha mě odkopla!" zavrčel. Naklonil se ke mně a kousl mě do rtu. Sykla jsem bolestí. "Jestli budeš křičet, bude to horší... No tak Soojung, pořád mě miluješ. Já to vím." řekl a zašklebil se. Zajel mi rukou pod tričko-
"Řekla, abys jí nechal, parchante!" zničehonic se tu objevil Myungsoo a vrazil mu vší silou pěstí. Taehwan skončil na zemi. Se skuhráním se chytil za čelist. Z nosu mu začala téct krev. "Co to do háje...?!" sykl bolestí a vyhoupl se do sedu. Střelil pohled po Myungsoovi, který po něm hned zase vystartoval. Chytil ho za límec a vražedně se na něj podíval. Bylo vidět, že v něm kypí zlost.
"Ještě jednou se jí dotkneš a jseš mrtvej, jasný?!" zatřásl s ním a s přísným důrazem pronesl tato slova.
"Můžu dělat, co chci." uchechtl se Taehwan. Myungsoo ani chvíli neváhal a vteřinu nato mu letěla přímo do tváře další pěstí.
"Myungsoo!" probrala jsem se konečně z transu a přiběhla k nim. Chytila jsem ho za loket a táhla ho dál od Taehwana. "To stačilo."
"Jo, slyšel si-" než to vůbec mohl Taehwan doříct, vrazila jsem mu facku. Musela jsem, prostě jsem se neudržela. "Za to, že na mě hrabeš." Znovu jsem mu dala facku, ale aby se neřeklo tak na druhou tvář. "A to je za to zlomený srdce." Měla jsem sto chutí do něj ještě kopnout nebo po něm plivnout, ale rozmyslela jsem si to. Chytla jsem Myungsooa za ruku a vedla ho pryč. Taehwana jsem tam nechala ležet, ať si dělá co chce.
*****
"Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se ho s povzdechem, když jsme se vrátili zpátky k té lavičce a posadili jsme se.
"Měl jsem ho snad nechat, aby tě znásilnil?" povytáhl obočí a podíval se na mě. Zakroutil hlavou, aby mi bylo jasno, že to by nikdy nedopustil.
"Ale..." špitla jsem a podívala se na jeho ruku. Byla úplně rudá, klouby měl odřené a viděla jsem na nich i trochu krve. Muselo to bolet. Nebýt mě, tak by se mu to nestalo.
"Pabo." tiše se zasmál, protože si všiml mého pohledu. Dal mi pramínek vlasů za ucho a položil si dlaň na mou tvář. "To přece nic není." usmál se na mě.
Nic? Ne, mě to rozhodně nepřipadalo jako nic. Jen mě ta ruka trochu pálela z těch facek. Tohle bylo nic v porovnání s ním. Ke všemu mě užíralo svědomí z toho, že já jsem ten důvod, proč ho zbil. "Kvůli mě už se nikdy neper."
Pohladil mě palcem po líčku a jen se zaculil jako neviňátko. "Pokusím se."
"Jenom pokusíš?" zvedla jsem tázavě jedno obočí a přeměřila jsem ho pohledem.
"Svojí princeznu Krystal budu vždycky chránit." na tváři se mu objevil jeho dokonalý, kouzelný úsměv. Ta slova... Tak moc mě zahřála u srdce. Zahřála mé chladné srdce. Věděla jsem už jistě, že jsem do něj zamilovaná. Nemohla jsem si už nic nalhávat. Získal si mě.
"Soojung." řekla jsem. Nechápavě zamrkal. "Říkej mi Soojung." objasnila jsem mu a usmála jsem se na něj. Ani jsem se k tomu nemusela nutit. Usmála jsem se, protože jsem opravdu chtěla. Po takové době jsem se konečně usmála. Znovu mě zaplavil ten pocit štěstí, který jsem už tak dlouho neměla. A to všechno jenom díky němu.
Překvapeně na mě pohlédl, nejenom kvůli mým slovům ale hlavně kvůli mému úsměvu. Zůstal se na mě dívat, jakoby nevěřil svým očím. Ani se mu nedivím, sama jsem tomu skoro nevěřila. Po chvilce se vzpamatoval a oplatil mi úsměv. Pomalu se přiblížil k mým rtům a pak je spojil do dlouhého něžného polibku.
Konečně jsem byla zase šťastná. Opět jsem se usmívala.
A Soojung byla zpět.

A na závěr Myungstal gif, protože tahle momentka.. love love love. ♥
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | 11. července 2015 v 18:55 | Reagovat

To byla moc hezká povídka jsi užasná.Moc se těším na pokráčko Wolf a taky na ty další povídky :)

2 El El | E-mail | 13. července 2015 v 23:10 | Reagovat

Wow ... snažím se najít nějaké to slovo, ale tohle se nedá popsat...to je tak dokonalé:) celkem jsem se ze začátku s Krystal ztotožnila ...také bych byla radši kdybych se chovala tak jak se chovám i v předchozích letech, možná by mě ta zrada tolik nebolela, možná, že ... radši to nebudu vytahovat... už se moc těším na další povídky, protože od tebe se mi čtou nejlépe ^_^

3 k-pop-souteze k-pop-souteze | 15. července 2015 v 12:19 | Reagovat

[1]: Děkuju~ Opravdu mě těší, že se povídka někomu líbí :)

[2]: Omo, děkuju moc. Ani nevíš, jak moc mě to potěšilo. Opravdu mě těší, že se ti tolik líbila :)

4 Enn Enn | 25. srpna 2015 v 17:10 | Reagovat

Tohle je dokonalá povídka! Díky téhle povídce jsem si zrovna totálně zamilovala pár Krystal/L :D Ale za to ti děkuji :)
A jinak, můžu se zeptat, bude ještě někdy nějaká povídka na HunHan ? :/ :)

5 k-pop-souteze k-pop-souteze | 27. srpna 2015 v 13:51 | Reagovat

[4]: Děkuju moc! ♥ Heh.. Já pár Krystal/L nehorázně miluju :D
A pokud jde o povídku na HunHan, nevadí mi nějakou napsat. Zkusím si udělat čas a když něco vymyslím, tak jí ráda napíšu. Klidně s věnováním pro tebe ^^ :)

6 Enn Enn | 27. srpna 2015 v 21:23 | Reagovat

Tak to by bylo super ! :O :) Děkuju moc, budu ráda :) ♥ Tvojí stánku a tvé povídky mám totiž strašně ráda ...

7 k-pop-souteze k-pop-souteze | 30. srpna 2015 v 13:25 | Reagovat

[6]: Dobře, tak až budu mít čas tak se do toho pustím :) Vážně? Děkuju moc! Ani nevíš, jak moc to potěší :3 ♥

8 Enn Enn | 30. srpna 2015 v 17:33 | Reagovat

Dobře :) Děkuju ^^ ♥ Nemáš zač :) Je to pravda :)

9 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 14:21 | Reagovat

Woow!! Já nemám slov! Tohle bylo.. no prostě WOW! Tihle dva mě upřímně nikdy k sobě nenapadlo dát, a původně jsem si pro přečtla kvůli MyungSoovi, ale poté mě to zcela pohltilo! Bylo to dokonalé! Hrozně moc se mi to líbilo!! ^^

10 Ady Ady | 27. prosince 2015 v 21:58 | Reagovat

[9]: Oooh děkuju moc, ani nevíš jak moc to potěší! ♥ :3 Plánuji napsat na ně další povídku, nevím jestli bys měla zájem ale tak.. Just saying :D ^^

11 Karin_Kim55 Karin_Kim55 | E-mail | Web | 29. prosince 2015 v 19:40 | Reagovat

[10]: Není za co :D ^^ Rozhodně si na ně ještě něco přečtu! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.