close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1-4-3 || Red Velvet, Super Junior || Henry, Irene, Seulgi

31. srpna 2015 v 17:56 | Ady |  Oneshots
Hey guys! ^^
Je to tady... poslední den prázdnin T.T Vážně jsem toho za prázdniny nestihla moc napsat, že? Vlastně skoro vůbec nic. Jinjja mianae~
Rozhodla jsem se tedy, že dopíšu aspoň jednu povídku, kterou mám už dlouho rozepsanou. Navíc je celkem dlouhá. Takže aspoň taková malá omluva za to, že mi to vždycky tak trvá. Pokuc to budu stíhat, jsem rozhodnutá, přidat ještě dneska i více věcí. Ale uvidím, jak to budu mít s časem. ^^
Každopádně... Doufám, že se vám bude tahle povídka aspoň trochu líbit. :)

Název: 1-4-3
Autor: Ady
Fandom: Super Junior, Red Velvet
Warning: Nejde o happy end! takže se možná můžete dočkat sequel
Summary: Víte, jak se říká, že dokud něco neztratíte, neuvědomíte si jak moc vám na tom záleží?
Přesně to se stalo mně.




"Ayeee!" skočil mi kdosi na záda a pověsil se na mě jako pijavička, která ne a ne pustit. S chichotem mi to stvoření pocuchalo vlasy.
"Zdary, Irene." pozdravil jsem jí se smíchem. Ani jsem se nemusel otáčet, protože mi to bylo úplně jasné. Jaký jiný skřet by mi skákal takhle na záda. "Víš, že bych ti rád dělal koníčka, ale jsi fakt dost těžká. Bolí mě z tebe záda." postěžoval jsem si naoko a zasmál se.
"Pfff nejsem těžká." zabrblala. Nafoukla tváře a nakonec stejně seskočila z mých zad. I když hádám, že dost neochotně.
Otočil jsem se čelem k ní a dloubl jí jemně prstem do tváře. "Puf~ Bublina praskla." zazubil jsem. Uchechtl jsem se, když jsem viděl ten její výraz a pocuchal jsem jí vlasy. "Až zhubneš, tak tě klidně rád ponesu." škádlil jsem jí.
"Yah! Odvolej to!" zavrčela na mě a začala mě bouchat pěstí do ramene, jako kdybych byl nějaký její boxovací pytel.
"Dobře dobře, dělám si srandu." se smíchem jsem se nakonec vzdal, protože by mi jinak nedala pokoj. Odstoupil jsem krok od ní a chytl její pěst do dlaní.
Svěsila ruku podél těla a uculila se, jako by tu do mě před chvilkou vůbec nemlátila. Tse ta jedna. "To je lepší." zakřenila se na mě. Vyplázl jsem na ní na oplátku jazyk.
"Tak co, jak to jde?" zeptal jsem se jí. Hodil jsem si tašku přes jedno rameno a prohrábl si dlaní vlasy. Mrkl jsem na ní. Zase se culila tím svým kouzelným způsobem. Nevím, jak to dělala, ale stačil její úsměv a hned se mi zlepšila nálada. Vlastně vůbec sama ona mi vždycky dokázala zvednout náladu. Díky ní jsem aspoň na chvíli zapomenout na všechny svoje problémy a starosti.
Mluvě o těch starostech... Než stihla odpověď, objevila se u nás zčistajasna Seulgi, její kamarádka ze třídy. A zrovna náhodou i někdo, pro koho mám už dlouho slabost. Dokonce jsem se jí už i nejednou vyznal. Jenže ona mě pokaždé odmítla. Dokázala mi zlomit srdce tolikrát jako ještě nikdo předtím. Nechápu však, proč jí nedokážu přestat mít rád. Přistoupila k nám a mě úplně ignorovala. Ostatně jako vždycky. Dívala se na Irene, jako bych já byl úplný vzduch.
"Hey Irene, jdeš domů?" usmála se na ní. Miloval jsem ten její úsměv. Tak jako jí celou. A zároveň jsem jí dokázal tak moc nenávidět.
"No vlastně... Já.." zamumlala Irene a podívala se ze Seulgi na mě. Přinutil jsem se k menšímu úsměvu, ale bylo mi jasné, že na něj asi neskočila. "Myslela jsem, že půjdu s ním." pokývla směrem ke mně. Až teď se na mě Seulgi podívala.
"Oh." pronesla jakoby mě všimla až teď. Ale stejně mě nepozdravila. Nic víc neřekla. Okamžitě ode mě zrak zase odvrátila. "Myslela jsem, že bychom šli domů spolu. Ale dobře, užijte si to." rychle na nás mávla, nebo spíš jen na Irene, a odešla.
Díval jsem se za ní dokud mi nezmizela z očí. Sklopil jsem pomalu s povzdechem hlavu. Pokaždé to tak bolelo, když se ke mně chovala takhle. Chladně a bezcitně. Věděla moc dobře, co k ní cítím. A stejně jí to bylo jedno. Víte, co na tom bylo ale nejhorší? Občas se ke mně chovala jako kamarádka. Pak jsem byl najednou zase vzduch. Nechápal jsem jí. Ale bolelo to. Tolikrát jsem si říkal, že už k ní nesmím chovat žádné city. Jenže ona je tak nádherná... Nedokážu si pomoct.
"Hey..." špitla tiše Irene a pohladila mě po zádech. Zvedl jsem pohled na ní. Koukala na mě se soucitnými očima. Věděla o všem mezi mnou a Seulgi. "Nemysli na to, ano?" povzbudivě se na mě usmála.
"Víš, že to jen tak nejde." zavrtěl jsem hlavou a povzdechl si. Dostat jí z hlavy pro mě byla pomalu jedna z těch nejtěžších věcí vůbec.
"Pojď, vyrazíme spolu na zmrzlinu a přivedeme tě na jiné myšlenky. Co ty na to?" zatahala mě za tvář.
"Proč jsem se nezamiloval radši do holky jako ty..." zamumlal jsem tiše a vděčně se na ní pousmál. Tuhle otázku jsme si pokládal často. Ale já jsem tak blbý, že jsem musel zamilovat do jedné z nejhezčích holek na škole u které jsem měl nulovou šanci.
Skousla si ret a nesměle pokývla hlavou. Pohlédla krátce do země, ale hned zase zvedla pohled zpět na mě. Na tváři měla menší úsměv. "To ti nepovím." odvětila. Popadla mě za ruku a táhla mě ven. "Let's go!"
Zasmál jsem se jejímu nadšení a nechal se od ní táhnout pryč. "Platím já, co?" Její odpověď mi však byla ihned jasná...
"Jasně, že platíš ty!" vyplázla na mě jazyk a zazubila se na mě. Přesně, jak jsem si myslel.
*****
"Ty, Henry." oslovila mě, když jsme seděli na lavičce v parku a oba dva už pomalu ukusovali kornout naší zmrzliny.
"Hmm?" stočil jsem pohled na ní. U rtu měla měla malou skvrnu od zmrzliny. Tiše jsem se uchechtl nad tím, jak vypadala roztomile. Natáhl jsem k ní ruku a prstem jí jemně tu skvrnu setřel. Překvapeně zamrkala a zůstala na mě zírat. Zasmál jsem se jejímu vyjevenému výrazu. "Měla jsi tam zmrzlinu." vysvětlil jsem jí. "Tak povídej. Co si chtěla říct?"
"Uhm jo.." stočila pohled do strany. "Kdybys věděl, že se máme někdy vidět naposledy... Jaká by byla poslední věc, kterou by si mi řekl?" zeptala se mě nakonec.
"Cože?" povytáhl jsem překvapeně obočí. Tenhle typ otázky jsem rozhodně nečekal. "Proč se na něco takového ptáš? Víš moc dobře, že my dva spolu budeme... No dlouho." krátce jsem se zasmál. Už před jakou dobou jsme si slíbili, že nás nic a nikdo jen tak nerozdělí.
"Dlouho.. Jo, to máš pravdu." zasmála se taky, ale zněla přitom nějak nervózně. Nebo se mi to možná jenom zdálo. Než jsem na to stačil něco říct, už mluvila dál. "Ale jen si to představ. Co kdyby?"
"Dobře, tak kdyby se něco takového mělo stát..." odmlčel jsem se a zamyslel jsem. Tohle byla vážně hodně dobrá otázka k zamyšlení. Člověk by toho chtěl říct tolik, ale v tu chvíli neví, co všechno by chtěl vlastně říct. "Pfuu, tohle je vážně složitý." vydechl jsem po nějaké době přemýšlení. "Nevím, asi bych ti prostě řekl, jak moc tě mám a jak mi na tobě záleží. Poděkoval bych ti za všechny ty roky, co si tu pro mě byla. Za to, jak si mi zvedala náladu od té doby, co jsme se poznali. Pamatuješ si na ten den ještě?" podíval jsem se na ní s úsměvem.
"Jasně." přikývla. "Víš, jak to bylo divný? Nějaký úplně cizí kluk mě pozdravil. Myslela jsem, že to bylo na někoho jiného. Jenže ty si koukal furt přímo na mě. Nevěděla jsem, jestli tě pozdravit taky nebo ne." zasmála se při té vzpomínce.
"Připadala si mi tenkrát povědomá, tak jsem tě prostě pozdravil. Netušil jsem, že se ve skutečnosti ani neznáme." zasmál jsem se taky. Živě před očima jsem viděl ten její zmatený výraz tenkrát. Od té doby jsme se spolu začali bavit. Nakonec jsme se sblížili víc, než jsme čekali.
"Na tohle vážně nejde zapomenout." zavrtěla se smíchem hlavou. Přitakal jsem na její slova. Chvíli jsme seděli v tichu, jak jsme si oba promítali tu vzpomínku. "Takže... Tohle by si mi řekl?" podívala se na mě.
"No.. Asi ano. Je to vážně těžké říct." pokrčil jsem mírně rameny. "Ale co by si mi řekla ty?" zvědavě jsem na ní pohlédl a uculil se.
"Já?" tajemně se pousmála a zahleděla se před sebe. Mlčela, jako by chtěla nechat takové to dramatické ticho, kdy netrpělivě čekáte, co bude řečeno. "1-4-3." pověděla nakonec a s úsměvem se na mě znovu podívala.
"Co?" zmateně jsem pozvedl obočí. "Co to znamená?" nechápavě jsem se na ní díval, zatímco jsem neustále přemýšlel nad významem těchto číslic.
"Hah, to bys tak rád věděl, co?" uchechtla se a vyskočila na nohy. "Jestli to chceš vědět, tak 14. 3. přesně tady na tomto místě. Už budu muset jít. Tak zítra." vyhrkla, rychle mi zamávala a rozběhla se ven.
"14. 3.?" zopakoval jsem po ní. Přemýšlel jsem, co je dneska za datum. Vždyť teď byl ještě pořád únor. Vstal jsem a ohlédl se za ní. "Počkej, ale to je skoro až za měsíc!" zvolal jsem.
"No právě." zastavila se a otočila se na patě. "Uvidíme, jakou máš paměť. A buď tam ve 14 hodin a 3 minuty." uculila se a zase se rozběhla pryč.
"Aish jinjja." povzdechl jsem si a tiše se nad tím zasmál. Ihned jsem si vytáhl mobil, abych si zapsal to datum. Věděl jsem, že bych na to jinak zapomněl. Vážně... Koho by napadlo, domlouvat si sraz někdy o měsíc dříve? Jistě, koho jiného než Irene. Občas měla vážně divně střelené nápady.

Day D - 14. 3.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Seulgi mě pozvala ven! Den začal úplně normálně. Jako každý jiný den, jsem vyrazil do školy. Už z dálky jsem však zahlédl, jak u mé skřínky stojí Seulgi. Překvapeně jsem se zastavil a zůstal stát na místě. Díval jsem se na ní. Třeba se spletla. Možná čeká na někoho jiného. Neodvážil jsem se jít dál. V tu chvíli vzhlédla a spatřila mě. "Henry~" zvolala na mě. Okamžitě se jí na tváři objevil úsměv a ona mi začala mávat.
Konečně jsem se dokázal pohnout z místa. Pomalu jsem vykročil a zamířil k ní. "Ahoj, Seulgi." řekl jsem stále zmatený z toho, že tu stojí. Že by měla zase náladu, hrát si na mojí kamarádku? A pak mě zase chladně odmítne? To u ní bylo typické. Otevřel jsem svou skřínku bez jediného pohledu na ní.
"Žádná radost z toho, že mě vidíš? Tss." odfrkla si, ale zasmála se. "Poslyš, říkala jsem si... Máš dneska čas?" zeptala se mě.
Stočil jsem na ní pohled a podezřívavě se na ní podíval. "Proč?" Opravdu mě překvapilo, že se mě na to zeptala. Nevěděl jsem, co plánuje.
"Nechtěl bys jít dneska ven?" navrhla mi. "Vím, že na tebe jsem občas hnusná. Ale chtěla jsem ti to nějak vynahradit. Tak co říkáš, dneska po škole?" usmála se na mě. Ahh, ten její kouzelný úsměv. To byla asi moje největší slabina. Kolikrát jsem si říkal, že bych jí měl mít přestat rád. Jenže kdykoliv jsem spatřil její úsměv, byl jsem v tom znovu až po uši.
"Dobře." přikývl jsem jí na to a oplatil jí úsměv. Byl jsem úplně zaslepený její krásou. Opět. Vůbec jsem nemyslel na to, co je za datum nebo podobně. Prostě jsem jí na to bez váhání přikývl.
"Super. Tak se uvidíme později." usmála se na mě. Přistoupila ke mně a dala mi pusu na tvář, než vyrazila pryč. Nevěřícně jsem se dotkl své tváře na kterou mě políbila a díval jsem se za ní. Celou dobu jsem se culil jako idiot, ale nedokázal jsem to zastavit. Rychle jsem zavřel skřínku a rozběhl jsme se hledat Irene. Potřeboval jsme to někomu říct. K mému štěstí jsem jí potkal hned na schodech.
"Irene, Irene, Irene." vyhrl jsem, zatímco jsem se snažil znovu popadnout dech.
"Wow~ Nikdy jsme nezažila, že by za mnou někdo tak nadšeně běžel." zasmála se při pohledu na mě.
"Představ si to, Seulgi mě pozvala ven! Dneska po škole!" nadšeně jsem jí to hned vyprávěl.
Úsměv jí ztuhl na tváři. "O-oh." pronesla a sklopila hlavu. "Vážně?" Kdybych nebyl tolik oslepený tou radostí, všiml bych si jak sklesle zní. Jenže já blbec, jsem tomu nevěnoval pozornost. Seulgi byla všechno na co jsem teď myslel.
"Jo! Není to super?" povídal jsem dál nadšeně a radostí poskočil. "Nemůžu tomu uvěřit. Chápeš to? Tak dlouho jsem doufal v tenhle den a nakonec jsem se ho vážně dočkal!"
"Já vím. Mám radost i za tebe." podívala se na mě a pousmála se. V jejích očích však ta radost vidět nebyla, nýbrž smutek. Ale jak jsem říkal. Tak moc jsem byl zaslepený tou radostí, že jsem si toho ani nevšiml. Ani jsem nezaznamenal, že si něco mumlá pro sebe. Kdybych to postřehl, možná by bylo všechno jinak...
*****
Zbytek dne už jsem s Irene neměl pořádně šanci mluvit. Párkrát jsem jí potkal, ale vždycky se vymluvila, že spěchá a nebo podobně. V tu chvíli mi to ani nepřišlo nijak divný. Jakmile skončila škola, s nadšením jsem rychle vystřelil ze třídy. V mžiku jsem stál venku před školou a už jen čekal až dorazí Seulgi.
Studenti vycházeli... Minuty utíkaly... Ale Seulgi stále nikde.
Po nějaké době jsem se posadil na jednu nižší zídku. Podíval jsem se na hodinky. 14:30. Už jsem stál venku skoro celou hodinu. Kde jenom vězí? Zvedl jsem telefon a vytočil její číslo. Po chvilce vyzvánění to zvedla. "Halo?" pronesla do telefonu. Zněla úplně pohodově.
"Seulgi, kde jsi?" zeptal jsem se jí a stále se rozhlížel kolem sebe, v naději že by se tu mohla najednou přece jen objevit.
"Kdo je tam?" zeptala se. Ta věta... Úplně jsem zkameněl. Nedokázal jsem ze sebe dostat jediné slovo. Vzpamatoval jsem se teprve, když se z telefonu ozvala její halo.
"Henry. Tady je Henry." odpověděl jsem sklesla. Já idiot jsem jí zase naletěl. Udělala mi to už tolikrát. Nejdřív se ke mně vždycky chovala tak mile a přátelsky, přičemž mi dávala naději, že bych mohl mít šanci. A jakmile se zmocnila mého srdce, rozdupala ho na kousky.
"Jéé, Henry. My jsme byli vlastně domluvení, co?" zeptala se úplně klidným hlasem. Jakoby se vůbec ani necítila provinile. "Promiň, něco mi do toho skočilo. Doufám, že na mě furt nečekáš." zasmála se. Její ostrý smích mě bodal, jako kdyby to byly nože. V tu chvíli mě zaplavila zlost, jako ještě nikdy předtím. Měl jsem zlost na ní, nechápal jsem jak se dokáže chovat takhle bezohledně. Ale hlavně jsem měl vztek na sebe, že jsem byl tak blbý a zase jí naletěl.
"Tak poslyš, už toho mám dost!" vykřikl jsem naštvaně do telefonu. "Mám dost toho, jak si se mnou neustále pohráváš. Už tě nenechám to dělat. Tímhle dnem s tebou končím, Kang Seulgi! Dnešním dnem k tobě přestávám chovat jakékoliv city. Budeš jen dívka, kterou jsem znám. Nic víc. Celou dobu jsem se snažil věřit, že v hloubi duše přece jen nejsi taková osoba. Že máš důvod, proč se ke mně chováš tak hnusně. Věřil jsem, že ve skutečnosti nejsi tak hrozná, protože jsem viděl, že se dokážeš chovat hezky. Dokonce i ke mně jsi dokázala být milá. Ale hlavně mě o tom neustále utvrzovala Irene, která-" zarazil jsem se předtím než jsem stačil dokončit větu. "Irene." řekl jsem tiše a vzpomněl jsem si na to, jak se dnes ráno chovala. "Irene." pronesl jsem znovu tiše. Vybavil jsem si dnešní datum. Dneska byla 14. 3. "Irene!" zvolal jsem, když mi to došlo. Rychle jsem típnul hovor se Seulgi a podíval se na čas. Bylo 14:37. Už bylo pozdě. Měli jsme se sejít ve 14:03.
Vjel jsem si rukou do vlasů. "Panebože, jak jsem mohl zapomenout?!" praštil jsem se několikrát do hlavu. "Sakra, sakra, sakra!" nadával jsem. Bez dalšího váhání jsem se co největší rychlostí rozběhl směrem do parku. "Prosím, prosím, buď tam ještě." opakoval jsem stále dokola a přitom jsem se stále snažil dovolat se jí. Ale ona to nezvedala.
Udýchaně jsem doběhl na místo. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jenže nikdo tu nebyl. Kolem mě bylo pusto prázdno. Nikde ani noha. Lavička na které jsme tenkrát seděli byla prázdná. V tu chvíli mi přišla zpráva. Popadl jsem rychle telefon. Byla to zpráva od Irene.
Henry-ah~ ♥
Eyy, nakonec si vážně zapomněl. Já říkala, že jsi sklerotik. :P Chtěla jsem ti toho dneska tolik říct. Všechno, co jsem se ti bála říct už takovou dobu. Čekala jsem... Ale nakonec jsem k tomu nedostala šanci. Naah, nedávej si to za vinu. Vím, že si měl důležitější věci na práci. Doufám, že sis to se Seulgi užil. :)
Víš... Stěhujeme se. Táta dostal práci daleko odsud. Vlastně teď už jsme na cestě pryč. Věděla jsem to už delší dobu, ale nenašla jsem odvahu ti to říct. Chtěla jsem, abychom si ty poslední dny užily pořádně. ^^ A ne, abychom museli stále myslet na to, že je to možná naposledy, co se vidíme. Což je další věc, kterou jsem ti chtěla říct. Víš, jak tě moje máma moc nemusí? Jak stále tvrdí, že na mě máš špatný vliv. (Jo, prý mě kazíš :P just kidding.. Bez tebe bych to nebyla já.) Zjistila, že se s tebou stále bavím. A zakázala mi to. Proto jsem poslední dobou nechtěla, abys chodil k nám. A taky jsem kvůli tomu, jsem občas tak brzo odcházela domů. Musela jsem domů dorazit dřív než máma. Omlouvám se, že jsem ti to neřekla.
Možná bude lepší, když spolu teď přerušíme všechny kontakty. Stejně bychom se jednou přestali bavit, kvůli té délce. Měli bychom na sebe stále méně a méně času. A vím, že jednoho z nás by to určitě ranilo. Navíc máš teď Seulgi a já vím, že s ní budeš šťastný. Uvnitř je to opravdu dobrá holka, i když se tak možná občas nechová :) Takže takhle to bude aspoň bolet méně, nás oba. Ani nevím, jestli budeme mít šanci se vůbec ještě někdy vidět. I když bych ráda... nedávám tomu moc velké šance.
Pamatuješ si na to, jak jsem se tě ptala na ty poslední slova? Ano, tohle byl důvod. A pamatuješ si, jak zněla má slova? 1-4-3. Chtěla jsem ti dneska říct, jejich význam... Tak ti to aspoň napíšu.
I love you.
Uvědomila jsem si to už dávno, ale nenašla jsem odvahu ti to říct. Nechtěla jsem tím zničit naše přátelství. Věděla jsem, že máš rád Seulgi. A byla jsem radši, že tě mám po své straně jako kamaráda, který neví o mých citech, než abych o tebe přišla úplně. Děkuju ti, že jsi tu byl vždycky pro mě. Jenom ty, jsi mi dokázal zvednout náladu i v těch nejhorších chvílích. Nevím, co bych bez tebe dělala. Jaké štěstí jsem měla, když jsem tě poznala. Vždycky budu vděčná za to, že si mě tenkrát pozdravil. Nikdy na to nezapomenu. Na nic z toho, co jsme spolu prožili. A hlavně... Nikdy nezapomenu na tebe. Navždy budeš mít místo v mém srdci.
Ještě jednou děkuji, za všechno. A moc se omlouvám.
I love you. Forever. ♥
Vzhlédl jsem od obrazovky telefonu a s prázdným pohledem se podíval před sebe. Pomalu jsem svěsil ruku s telefonem podél těla. Semkl jsem víčka k sobě a cítil, jak se mi do očí hrnou slzy. Srdce jakoby mi puklo na tisíc kousíčku. Začal jsem ztrácet sílu v nohou až jsem nakonec klesl na zem na kolenou. Telefon jsem upustil vedle sebe. Schoval jsem si obličej do tváře a tiše vzlykal. Tak moc to bolelo. Ani ta bolest, kterou mi neustále způsobovala Seulgi, se tomuhle nemohla vyrovnat. Tohle bolelo jinak... a tisíckrát víc. Jako bych ztratil sám sebe.
Přišel o Irene. O dívku, která mě vždycky poslouchala a smála se i mým nejtrapnějším vtipům. O dívku, na kterou jsem se mohl vždycky obrátit. O dívku, která mi dodávala sílu, kdykoliv jsem to potřeboval. O dívku, která stála po mém boku v dobrém i ve zlém. Byla tu vždycky pro mě. A teď je pryč. Ztratil jsem jí... Dívku, která mi byla vším. Věděl jsem, že mi na ní záleží, ale až pozdě jsem si uvědomil jak moc.

Celou dobu jsem se honil za dívkou o kterém jsem si myslel, že by mohla být jako celý můj svět... a přitom u sebe měl celý vesmír.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | 31. srpna 2015 v 19:28 | Reagovat

To byla krásná povídka až se mi při tom konci do očí nahrnuly slzy.Umíš moc krásně psát :) Těším se na další tvoje výtvory :)

2 EL EL | E-mail | 3. září 2015 v 16:46 | Reagovat

To bylo tak krásné, ale přitom pěkně smutné. Tahle povídka mě hodně potěšila ( tak koho by nepotěšila povídka ve které byl jeho milovaný bias :D a zrovna když ten člověk prožívá velice těžké období.)
Moc a moc se těším na další tvé povídky.

3 k-pop-souteze k-pop-souteze | 3. září 2015 v 23:16 | Reagovat

[1]: Aigoo, děkuju moc :) ♥ Pokusím se přidat něco v nejbližší době, ale kvůli škole nic neslibuji. .-.

[2]: Yay, tak to koukám máme stejného biase :D Jsem ráda, že jsem tě tou povídkou potěšila. Děkuju moc ♥

4 ~Leny~ ~Leny~ | Web | 28. listopadu 2015 v 14:10 | Reagovat

Hezkyyy :3

5 k-pop-souteze k-pop-souteze | 10. prosince 2015 v 21:23 | Reagovat

[4]: Naah x3 ale díky, zlato :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.