Hey guys! ^^
Tak se mi teď povedlo napsat nějak poslední kapitolu Wolf. Ano ano, bohužel už je to vážně poslední kapitola TT TT Zbývá tedy ještě epilog, ale to bude jen krátké... Pokusím se napsat ten epilog do konce prázdnin, než mi zase začne škola a sní všechen ten stres. Snad to stihnu >~<
Právě jsem přemýšlela nad tím, jak jsem chtěla přes prázdniny dopisovat povídky. Moc jsem toho teda nepřidala, co? Mian~ Musím si k tomu začít víc dokopávat! I když jakmile začne škola, tak bude zase míň času... Achjo, jak já nechci konec prázdnin T.T Nechci, aby jste tu čekali na další povídku někdy až do Vánoc. Budu se opravdu hodně snažit, abych sem přidávala něco častěji!
No a teď už tedy k naší poslední kapitole...
Doufám, že se Vám bude líbit. ^^ A chtěla bych poděkovat moc všem, kteří tuhle povídku četli a podporovali mě celou dobu. Ani nevíte jak moc to pro mě znamená. THANK YOU!!~ ♥♥ :33

TIFFANY
Zůstala jsem stát a zírala jsem na pověšený kalendář. Dívala jsem se s prázdným výrazem na jeden červený křížek za druhým. Jak dlouho už je pryč? Čtyři měsíce nejmíň. Ani bych se nedivila, kdyby to bylo i víc. Slíbila jsem si, že na to nebudu dneska myslet. Jenže hned, jak kluci odešli, nějak to na mě zase dolehlo. Takhle to bylo v podstatě pořád. V jejich přítomnosti ta bolest nebyla tak velká, nemusela jsem na to tolik myslet, ale když nebyli se mnou...
Zajímalo by mě, co tak naléhavého měli. Vždycky se mnou zůstával alespoň jeden z nich, aby mě rozveseloval. A teď zničehonic zmizeli všichni najednou. Ani říct mi to nemohli.
Posadila jsem se k oknu a vykoukla jsem ven. Ulice se zdály být tak prázdné. Pomalu jsem zavřela a vzpomínala na to, jak jsme spolu s Layem po té ulici kráčeli. Nikdy předtím jsem se necítila tak zamilovaně jako s ním. Byla jsem šťastná. Jenže to štěstí mi brzy zmizelo ze života. Kdo ví, jestli se ke mně vůbec ještě někdy vrátí. Povzdechla jsem si a otevřela jsem oči. Možná bych se přes to měla přenést. Šance na to, že ho ještě někdy uvidím stejně není moc velké. Měla bych na něj zapomenout. Začít znovu žít bez něj. Ale to nešlo jen tak. Nedokázala jsem ho ze svého srdce dostat jen tak. Přišlo mi, jako by byl pořád nějak se mnou. Pořád jsem slyšela jeho hlas, živě jsem si vybavovala jeho tvář-
Vytřeštila jsem oči a okamžitě zpozorněla. Zdálo se mi, že jsem viděla někoho běžet k našemu domu. Přišlo mi, že jsem spatřila Laye. Promnula jsem si oči a znovu se podívala ven. Jenže tam teď někdo nebyl. Samozřejmě... určitě se mi to jenom zdálo. Zklamaně jsem svěsila hlavu.
"Tiff?" zavolala na mě najednou mamka zezdola. "Čekají tu na tebe kluci."
Hah.. Tak to oni byli ti, co jsem viděla sem běžet. A co by oni dělali s Layem. Sami nevěděli, kde je. Musím už tak šílet, že ho vidím kamkoliv se podívám. "Řekni, že jsem tam za minutku." zvolala jsem a pomalu se postavila na nohy. Pohlédla jsem z okna a znovu si smutně povzdechla. Hloupé vidiny. Měla bych si přestat dávat tu planou naději. Akorát to pak bolí víc.
"Máš si pospíšit. Je to důležité." vytrhl mě z myšlenek opět mamky hlas. Stočila jsem pohled na dveře a povytáhla obočí. Co by mohlo být tak důležité, že to nepočká?
"No jo, no jo. Už jdu!" nakonec jsem tedy vylezla z pokoje, aby nic neříkali. Vláčela jsem se se sklopenou hlavu a pomalu scházela schody. Nakonec jsem i přes své šnečí tempo došla k našim domovním dveřím. "Tak vyklopte, co je t-" konečně jsem zvedla hlavu a zůstala oněměla stát.
Přímo přede mnou... stál Lay.
Nevěřícně jsem zamrkala očima. To není možné. To se mi určitě jen zdá. Není možné, aby tu teď stál. Otevřela jsem pusu ve snaze něco říct, ale nic jsem ze sebe nedostala.
"H-Hey." špitl tiše s letmým úsměvem a nervózně si přejel dlaní po zátylku.
V tu chvíli jsem se probrala z transu. Rozběhla jsem se k němu. "Hey? Přijdeš po takové době a jediné, co řekneš je hey?" začala jsem mu jemně bouchat pěstí do hrudi. "Zmizíš si na tak dlouho. Nedáš mi o sobě ani jednou vědět. Nenapíšeš, nezavoláš, nepošleš mi dopis po sově, nic! Necháš mě žít v tom, že tě možná už nikdy neuvidím. A všechno co řekneš, je 'hey'?" vyhrkla jsem a celou dobu do něj stále bušila pěstí. "Víš, jak moc si mi chyběl? Víš, jak moc jsem se o tebe bála?" přestala jsem do něj bouchat a pohlédla mu s očima zalitými slzami do tváře. "Víš, jak moc tě miluju?" zašeptala jsem. Neváhala jsem ani chvilku a hned se mu vrhla kolem krku.
Na tváři se mu objevil ten jeho dokonalý úsměv při kterém odhaloval ty své dva malé roztomilé ďolíčky. Pevně mě objal a přitiskl mě k sobě. Pohladil mě po vlasech. "Omlouvám se, Tiff. Měl jsem ti o sobě dát aspoň jednou vědět. Omlouvám se." pošeptal mi do ucha, zatímco jsem tiše vzlykala a on mě konejšivě hladil po vlasech. Pak řekl ta slova, která jsem si tak dlouho přála slyšet. Slova, která mě pokaždé zahřejí u srdce, i kdybych je slyšela milionkrát... "Miluju tě."
Poodtáhla jsem se od něj a utřela si své slzy. Podívala jsem se do jeho kouzelných očí. "Já tebe taky." pronesla jsem a usmála jsem se na něj. Konečně jsem se znovu usmívala opravdu od srdce. Konečně jsem byla zase šťastná. Konečně jsem ho měla zpátky.
"Eyy, vy hrdličky. Nechcete si to nechat na jindy?" ozval se najednou Baek a tím přerušil naší chvilku. Zasmáli jsme se a oba se podívali jeho směrem. Odstoupila jsem od Laye a přistoupila ke klukům.
"Vy jste ho vážně našli." pronesla jsem a stále se nedokázala přestat usmívat štěstím.
"No, největší zásluhy na tom má tady Chen." pokývl směrem k němu Xiumin.
"Jen jsem dodržoval svůj slib." odvětil Chen a stydlivě se pousmál.
Otočila jsem k němu a hned ho objala. "Děkuju. Za všechno." Nevěřila jsem, že to pro mě opravdu udělal. Bylo mi jasné, že Laye zrovna nemusí.. a i přesto ho hledal. Kvůli mě.
"Jsem rád, že tě vidím zase šťastnou." pošeptal a usmál se na mě.
Odtáhla jsem se od něj a oplatila jsem mu jeho úsměv. "A vám taky děkuju." natáhla jsem ruce k ostatním a přitáhla je k sobě do skupinového objetí.
"Ale aby bylo jasno... Jestli Tiff zkřivíš jen vlásek, tak si nás nepřej." varoval Chanyeol přísně Laye. Přistoupil k němu a probodl ho pohledem. "Je ti to jasné?"
Viděla jsem, jak Lay nervózně polkl. Vypadalo to, že ho Chanyeol děsí. Což jsem se mu ani trochu nedivila. "J-Jasný."
"Výborně." zazubil se na něj Chanyeol. Huh.. Zvláštní jak z toho děsivého Chanyeola, změnil během sekundy zase na toho veselého a přátelského.
"Co takhle si jít někam sednout? Lay má co vyprávět." navrhl Suho. Všichni jsme nadšeně souhlasili a vyrazili.
"Mimochodem.. Vítej konečně v naší smečce." pronesl Baek, jen co jsme ušli o metr dál. Natáhl ruku k Layovi.
"Thanks bro." řekl a okamžitě si s ním plácl.
"Počkat.. Konečně?" povytáhla jsem nechápavě obočí.
"Dlouhá historie." odpověděl Baek a mávl nad tím rukou.
"Cože? Vy dva se už znáte?" vložil se do toho Tao, který byl stejně zmaterný jako my všichni ostatní.
"No.. Tak trochu." odpověděl Lay a tajuplně se Baeka uculil.
"Yah! Proč my nikdo z vás nikdy nic neřekne?" nafoukl Tao uraženě tváře.
"Nikdo z nás to nevěděl, Tao!" obořil se na něj Suho a všichni jsme se tomu museli zasmát.
"Koukám, že to je další příběh k vyprávění." prohlásil Chen. "Tak na co ještě čekáme? Let's go!" natáhl ruku a ukázal prstem dopředu. Hned na to vykročil po ulice ve stylu alá voják. Začali jsme se smát a Baek se k jeho chůzi musel samozřejmě přidat.
Lay mě chytil za ruku a propletl si se mnou prsty. Pohlédla jsem na naše ruce, které spolu vypadaly tak nějak... perfektně. Podívala jsem se na něj, který se na mě teď taky díval. Oba jsme se na sebe usmáli. Spočinula jsem pohledem opět na našich rukou.
Tentokrát už nikomu nedovolím, aby mi ho jen tak vzal. Konečně jsem mohla být zase s ním.





















To bylo naprosto dokonalé a moc krásné :) Miluju tu povídku jsi úžasná a moc děkuji za to,že jsi ji pro nás vytvořila :) Jinak moc se těším na tvoje další povídky :) Ale stejně mě je líto,že už to končí,ale co věřím,že vymyslíš další krásné povídky :)