Hey guys! ^^
Vím, že mám spoustu věcí, které bych měla dopsat. Jako třeba slibovaný epilog k Wolf, nová kapitola X or O? a nebo vůbec ty jednorázovky, které mám dopsané. Je toho prostě moc... I přesto jsem se místo toho pustila do jiné povídky, protože jsem se potřebovala zase vypsat. Musela jsem jí napsat.~
S blížícím se datem výročí od jednoho z nejhorších dní v minulém roce, na mě začal opět doléhat smutek. Přesně před rokem nás oputili dva nádherní andělé na následky autonehody, jenž se stala 3. září. EunB zemřela již na místě a později, 7. září, zemřela v nemocnici i Rise. A ten fakt, že jednou Rise slíbila EunB, že jí nikdy neopustí... bolí to. I potom roce, mi to láme srdce. Přiznám se, že jsem se o Ladies Code dozvěděla až po oné nehodě. Tolik mě to tenkrát šokovalo. Dotklo se to i mě, i když jsem je neznala. Jenže jsem se o ně začala zajímat. A stalo se to, čeho jsem se obávala. Zamilovala jsem se do jejich písniček. Zamilovala jsem si jejich úžasné povahy, protože ony jsou jedny z nejhodnějších a nejmilejších osob, které jsem zatím za celý svůj život poznala. Přesně jako andělé.♥ Byly plné života a celá budoucnost se jim teprve rýsovala. Zvlášť k Rise jsem si udělala i jakousi speciální vazbu, špatně se to vysvětluje. Jenže pak... Pořád se ptám, čím si to tak úžasné dívky zasloužily? Co provedly, že je musely odejít tak mladé? Život je opravdu krutý a nespravedlivý...
Stále se mi tomu však nechce věřit. Občas když se probudím, přijde mi jakoby to všechno byl jen děsivý sen. Jenže pak si uvědomím, že se to doopravdy stalo... Nikdy nezapomenu, jak šokovaná jsem byla, když jsem se dozvěděla o té autonehodě a o EunB. Tak moc jsem se modlila, aby byla Sojung a Rise v pořádku. Jenže moje přání se splnilo jen z poloviny... Sojung se uzdravila, Rise bohužel ne. Na to ráno, nikdy nezapomenu. Jak jsem se vzbudila a zjistila, že to Rise nakonec po dlouhém boji nezvládla. Tak moc to bolelo, pořád bolí... Opravdu teď nenávidím 3. a 7. září. Celé dny na ně teď myslím. Na EunB, na Rise i na zbývající členky, které přižily - Ashley, Sojung a Zuny. Nedokážu si ani představit, jak moc těžké to pro ně musí být. I já to snášela špatně, ale co ony.. Musí to mít tisíckrát horší. Ještě ke všemu, když se to stalo na narozeniny Sojung...
Mian, já už o tom nemůžu déle mluvit. Zase se mi hrnou slzy do očí, tak jako vždycky když o nich mluvím. A poslouchat do toho I'm fine, Thank You... špatná kombinace.
Ráda bych tedy věnovala tuto povídku Ladies Code, jedné z nejtalentovanějších skupin, kterou znám.
Rest in peace, angels Go Eunbi & Kwon Risae. I hope you're happy together in better place now. Stay strong Sojung, Ashley and Zuny. Lavelys are here for you. 3 in our eyes, 5 in our hearts. Love you forever ♥

"Je náš čas, musíme jít." říká Eunbi a spolu s Rise se otáčí. Společně odchází pryč. Rozbíhám se za nimi. "Počkejte! Neopouštějte mě!" podaří se mi chytit Rise za ruku.
"Odpusť nám to." špitne Rise s hned nato se mi vysmekne. Vůbec se na mě neohlédne, ani Eunbi ne. Neobejmou mě. Nerozloučí se se mnou pořádně. Bez dalšího slova je vidím odcházet do jakéhosi zářivého světla.
"Eunbi! Rise!" volám za nimi, jenže ony už mě neslyší. Rozbíhám se do onoho světla za nimi, jenže najednou se ocitám v autě. Zmateně se dívám kolem sebe, nechápajíc kde jsem se tu vzala. Auto jede neuvěřitelnou rychlostí. Venku déšť smáčí ulice a je kvůli němu špatně vidět na cestu. V tu chvíli před sebou spatřím zeď. Jenže auto se nezastavuje. Jede dál. Zdá se mi, že snad dokonce i rychleji. Dostává na mokré silnici smyk a v tu chvíli prudce vráží do oné zdi. S výkřikem se probouzím a zvedám se do sedu. Kolem mě je jen černočerná tma. Po čele mi stékají kapky potu, zatímco se snažím popadnout dech.
"Sojungie." slyším jemný starostlivý hlásek. Vzhlížím k jeho majitelce a zůstávám nevěřícně zírat. EunB. Sedá si na postel vedle mě a slabě se na mě usměje. Bez váhání se jí vrhám kolem krku, zatímco mi slzy smáčí tváře.
"Myslela jsem, že jsem tě ztratila." říkám mezi vzlyky. "Tebe i Rise." zarážím se při vyslovení jména druhé dívky a poodtahuji se od Eunbi. "Kde je Rise?"
"Já jsem tady." usmívá se na mě Rise, která stojí opodál. Okamžitě jí stahuji k sobě do objetí. Pevně se držím obou kolem krku a nedokážu zadržet pláč. Strašně jsem se lekla, že to byla pravda. Ale byl to jen sen. Slzy mi bez zastavení nekontrolovatelně stékají po tváři, jakou z toho mám radost. "Byl to jen sen. Jeden velký ošklivý sen." mumlám, stále se jich nepouštím. Naopak je k sobě tisknu ještě více, jakoby se mohli každou chvíli vypařit. "Nikde mě neopustíte, že?" ujišťovala jsem se. Čekala jsem, že řeknou něco v tom smyslu, že to byla jen noční můra a že se mnou zůstanou navždy. Jenže ony mlčely, neřekly ani slůvko. Odtáhla jsem se od nich a pohlédla do jejich tváří plné smutku a lítosti. V tu chvíli ze mě všechna ta radost odpadla, protože jsem pochopila, jaká je pravda... Nebyl to sen. "Ne, ne..." pronesla jsem tiše a začala jsem zběsile kroutit hlavou, jako bych tím tomu mohla zabránit. "NE!"
"Odpusť nám to." posadila se ke mně Rise z druhé strany a podívala se mě s očima plných slz. "Musíme jít, nadešel náš čas." pohladila mě něžně po ruce, ale já sebou zlostně cukla. Neměla jsem zlost na ní ani na Eunbi. Měla jsem vztek, že musí vážně odejít. A hlavně jsem měla vztek na sebe, že s tím nic nemůžu udělat.
"Nemůžete odejít!" vykřikla jsem, ale slzy se mi přitom hrnuly z očí. "Jste příliš mladé, máte celý život před sebou. Tak jako já, tak jako Ashley a Zuny. Opravdu nás jen tak opustíte? To přece nemůžete! Ještě toho musíme společně spoustu udělat. Ladies code nemůžou fungovat bez vás..." zlomil se mi hlas a já už nebyla schopná nic říct, ačkoliv jsem toho měla na srdci ještě spoustu. Ale nešlo to. Jediné na co jsem se teď zmohla, byl pláč. Schovala jsem si obličej do dlaní a bez přestání vzlykala.
"Nedělej nám to ještě těžší..." se slzami pronesla Eunbi. "Víš, že bychom vás nikdy dobrovolně neopustili."
"Tak neodcházejte!" vyhrkla jsem. Podívala jsem se na obě, i když jsem kvůli slzám ani pořádně neviděla. "Zůstaňte. Prosím."
"To nejde..." zavrtěla Eunbi hlavou. "Pro nás dvě už je to konec. Ale vy tři musíte jít dál. Pokračovat ve svých životech a ve svých snech. Debut byl přece vždycky sen každé z nás, že? Pamatuješ, jak dlouho jsme na ten den čekali? Nezahazujte to. Plňte si dál tenhle sen. Náš sen. Lavelys na vás spoléhají, potřebují vás. Dělejte jim dál radost. Musíte držet při sobě a být kvůli nim silné." chytla mě za ruku. "A kvůli nám."
"A-ale... ale to nejde..." dostala jsem ze sebe námahou, protože se mi hlas kvůli pláči neustále zadrhával. "Bez vás to nejde."
"Samozřejmě, že to jde." chytla mě Rise za ruku. "Zvládnete to, já vím, že ano. Jste silné. Jste bojovnice." stiskla mou ruku a povzbudivě se na mě usmála. "Navíc, budeme vždycky s vámi." položila mi dlaň na srdce. "Tady."
"Ve vašich srdcích budeme napořád. Tam nás vždycky najdete." přitakala Eunbi. "Budeme na vás dávat pozor. Na vás i na naše Lavelys."
Sklopila jsem hlavu a přiložila si ruku k srdci. Místnost zaplavilo ticho, ozývaly se pouze zvuky mého popotahování. "Opravdu?" zašeptala jsem nakonec po nějaké době. Chtěla jsem se ujistit, že to myslí opravdu vážně.
"Opravdu." ujistila mě Eunbi s úsměvem, přesto že měla oči zalité slzami. "Copak si myslíš, že bychom vás vážně dokázali opustit?" zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou jako odpověď. "Tak vidíš."
"I když náš možná neuvidíte nebo neuslyšíte... Ale my budeme i přesto vždycky stát po vašem boku. Na tom se nikdy nic nezmění." řekla Rise. Na tváři měla ten svůj kouzelný úsměv, i když oči měla plné slz.
Podívala jsem se z jedné na druhou. I já se musela začít usmívat při pohledu na jejich nádherné usměvavé tváře. Jejich úsměv mě dokázal vždycky podržet, když jsem se cítila nejhůř. "Ladies code budou mít navždy pět členek." špitla jsem.
Eunbi na má slova přikývla. "Budeme na vás dávat pozor." stiskla opět mou ruku ve své dlani. "A jednou se pak možná opět shledáme."
"Ale do té doby kvůli nám musíte zůstat silné." snažila se mě dál povzbudit Rise. "Nebo snad chcete, abychom měli ještě větší výčitky?"
"Samozřejmě, že ne." zakroutila jsem hlavou a krátce se zasmála nad tím, jak absurdní mi položila otázku. "Nechci, abyste se kvůli nám cítili špatně. Přála bych si, aby jste spolu byli tam nahoře šťastné."
"Tak to nevzdávejte, bojujte dál za nás společný sen. Chtěli jsme to přece dotáhnout na superstars, ne?" tiše se uchechtla Eunbi. "Chraňte dál naše jméno Ladies code. Zpívejte. Rozdávejte sílu a štěstí našim Lavelys skrz své písničky."
"To je jediné, co po vás chceme. Jedině tak budeme moct být šťastné a bez výčitek. Uděláte to pro nás?" zeptala se mě Rise a podívala se mi do očí.
Skousla jsem si ret a pohlédla na obě. Přemýšlela jsem nad tím. Samozřejmě, jsem to pro ně chtěla udělat... ale dokážu to? "Já... já nevím, jestli to zvládnu." přiznala jsem jim. Hlas se mi přitom chvěl, když jsem to říkala.
"Pššt, to nechci ani slyšet." odvětila okamžitě Rise a přiložila mi prst ke rtům. "Jsi silná. Všechny tři jste. Jsem si jistá, že to dokážete."
"I já jsem si tím jistá." souhlasila s ní Eunbi. "Možná to ze začátku bude těžké... Ale když budete držet při sobě, překonáte to."
Semkla jsem rty k sobě. Opět jsem nad tím přemýšlela. Vážně věří tomu, že to zvládneme?Nakonec jsem po dlouhém váhání přikývla, přesto že jsem si tím stále nebyla úplně jistá. "Budu se snažit."
"Tak je to správně." usmála se na mě Rise a objala mě. "Hwaiting,Sojungie moje.~" zašeptala mi do ucha.
"Už budeme muset jít..." řekla tiše Eunbi po chvilce. Z jejího hlasu bylo slyšet, že ani ona ještě nechce odejít. Smutně si povzdechla.
"Nechoďte." chytla jsem obě dvě za ruce. Slzy se mi opět začaly hrnou do očí. "Ještě zůstaňte. Neodcházejte... prosím." prosila jsem je. Nechtěla jsem se s nimi ještě loučit. Chtěla jsem s nimi zůstat ještě dlouho, jak dlouho to jen půjde.
"Nejde to." řekla mi se slzami Eunbi. Zadívala se do mých očí a pohladila mě něžně po tváři. "Ani nevíš, jak moc mi budeš chybět."
Bez váhání jsem se jí hned vrhla kolem krku. "Ty mě mnohem víc." brečela jsem jí v objetí. "A Rise unnie..." otočila jsem se směrem k ní a také jsem jí objala. "Tak moc mi scházíte. Nikdy na vás nezapomenu."
"My na tebe taky ne. Ani na Ashley, ani na Zuny." řekla Rise, která teď také brečela. "Děkuju za všechno, co jsem s vámi mohla prožít." Ještě chvíli jsem jí držela v objetí dokud se neodtáhla. "Dávej na sebe pozor, Sojungie. Saranghae." dala mi pusu na čelo. Hřbetem ruky si utřela slzy z tváří a pomalu se zvedla z postele.
"Usmívej se." vyzvala mě Eunbi a naposledy mě objala. "Víš, že tě vážně moc milujeme, že?" řekla mi v objetí a tiše popotáhla. Hned jak se odtáhla, utřela si své slzy a usmála se na mě. "Love you." pohladila mě po vlasech a postavila se k Rise.
"Saranghaeyo, Rise unnie. Saranghaeyo, Eunbi." pronesla jsem směrem k oboum. "Sbohem." zamávala jsem jim. Slzy mi stékaly po tváři, ale já se i tak přinutila k úsměvu, abych udělala Eunbi radost.
"Sbohem, Sojungie." rozloučily se se mnou naposledy. I ony plakaly, avšak i přesto se usmívali. Brzy nato zmizely v jasně zářivém světle. A v pokoji nastala opět tma a ticho. V hlavě jsem však stále slyšela jejich hlasy a jako bych je přímo před očima viděla se na mě usmívat.,,
*****
Ráno jsem se vzbudila a nebyla jsem si jistá, zda-li to byl pouze sen nebo ne. Ale přišlo mi to příliš skutečné na to, aby to byl pouze sen. Cítila jsem, že teď už konečně vím, co mám dělat. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem se setkala s Ashley a Zuny. "Dobré ráno." pozdravila jsem je a ony mi pozdrav opětovaly. Přisedla jsem si k nim ke stolu. "Včera... Zdálo se mi o nich. O Eunbi a Rise." prolomila jsem po chvíli ticho. Obě na mě naráz mlčky vzhlédly.
"Říkali ti, že máme zůstat silné?" zeptala se nakonec Ashley.
"Jak to víš?" překvapeně jsem na ni pohlédla.
"Protože se mi o nich zdálo taky." odpověděla.
"Vlastně... mě taky." přiznala se Zuny. Všechny jsme se na sebe navzájem podívaly. Věděla jsem, že se nám hlavou honily stejné myšlenky. To, že se nám o nich zdálo stejný sen, muselo něco znamenat. Co když... Co když tu opravdu byly?
"Takže... To pro ně uděláme?" ujišťovala jsem se, že opravdu každá myslíme na to samé. Obě na mou otázku přikývly. Chytily jsme se za ruce a pohlédly jsme na fotografii Eunbi a Rise, která nám visela na zdi. Byly na ní zachycené jejich kouzelné úsměvy. Ty samé, které mě celé roky držely nad vodou. Ty samé, které se se mnou včera rozloučily...
Věděly jsme, že to musíme udělat. Budeme silné a budeme dál bojovat za naše sny, aby na nás byly pyšné. Aby se nemusely cítit provinile a mohli být šťastné, až se na nás budou tam odsud dívat...
Budeme se usmívat, i když to bolí.
Píseň I'll smile, even if it hurst. Podílela se na ní sama Sojung a byla vydána dnes, na výročí smrti Rise.





















To bylo nádherné a rozplakalo mě to umíš moc hezky psát :) Moc se těším na tvé další výtvory a věřím,že Eunbi a Rise se mají tam nahoře dobře.