close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Apology (Pt. 2)

29. února 2016 v 23:51 | Ady |  Apology
Yo~
I know, strašně dlouho mi to trvalo. Nebijte mě, prosím. ╥ω╥ But here I finally am with the another part. And let the drama begin~ im so cruel
Tentokrát se pokusím přidat další část o něco dříve, ale nebudu radši nic slíbit. Ještě jí nemám pořádně dopsanou, takže na tom se musí ještě zapracovat... But I'll try my best, I promise!
A btw. Včera mi probleskl v hlavě nápad na Double B povídku, kterou už taky nějakou dobu připravuju. So I might start writing it soon~ (nebo spíš "soon".. YG's dictionary, hah). A tak nějak pracuju i na Junhwan. Aish too many iKON ships .-. :D
No dobře, dost keců. Ty stejně nikoho nezajímají. So.. Enjoy~


Následující den ráno jsem se probudil s divným pocitem. Jako když se říká, že jste vstali levou nohou. Zdálo se mi, že je něco špatně a přitom to bylo úplně obyčejné ráno. Říkal jsem si, že to nakonec určitě nic není a tak jsem to ignoroval. Kéž bych měl ale pravdu...
Jakmile jsem přišel do školy, všiml jsem si, že se něco děje. Tak ono ani nešlo přehlédnout ten rozruch na chodbě. Všichni si něco šeptali a někam se sbíhali. Potom, co jsem takhle minul už několikátou skupinku, jsem se rozhodl je následovat a zjistit, co se to vlastně děje. Narazil jsem na velký hlouček lidí stojící kolem nástěnky. "Já věděla, že je divnej... Odporný!" zaslechl jsem říkat s úšklebkem nějakou holku, která stála poblíž mě. Snažil jsem se protlačit davem. Ostatní začali malinko ustupovat, když viděli, že jsem to já. Aby bylo jasno, ne že bych byl nějaký big boss nebo tak něco. Ale víte, jak je na škole vždycky skupinka těch "popular kids"? Tak čirou náhodou jsem se s tebou skupinkou kamarádil, což ze mě z části dělalo jednoho z nich. Jenže já nesnáším se takhle označovat.
Podíval jsem se na to, co všechny tak zaujalo. Byla to fotografie. Vytřeštil jsem šokovaně oči, jakmile mi došlo, co to na ní je. Nebo spíš kdo. Já a Yoyo. Někdo nás včera večer vyfotil, když jsme se loučili. Nad fotkou visel do očí bijící nápis "Gay freaks!!! Song Yunhyeong + ???" Nebylo tam moje jméno. Nevěděli, že jsem to já. Stál jsem na té fotce zády, tak možná to byl ten důvod. Zato Yunhyeongovi bylo vidět do tváře dost jasně. Zůstal jsem zírat na ty fotky a snažil se to nějak zpracovat v hlavě, jelikož jsem byl momentálně dost mimo. Jak se sem ty fotky sakra dostaly?
"Je to hnus co, sunbae?" oslovila mě jakási holka, očividně z nižšího ročníku podle oslovení. Krátce jsem pohlédl jejím směrem. "Když si pomyslím, že tahle zrůda-" V tu chvíli jsem to nevydržel. Nebýt to holka, klidně bych jí i za to, co říká uhodil. Vůbec Yunhyeonga neznala! Prudce jsem strhl fotku i s nápisem z nástěnky a roztrhal je. Hlouček lidí na mě zmateně koukal a začali si šeptat tentokrát o mně a co to do mě vjelo. "Co je?!" vyjel jsem po nich. "Myslím, že tu není na co koukat, ne?" zavrčel jsem. S nesmlouvavými pohledy a nekončícím špitáním se začali otáčet a dávat se na odchod. I já zamířil ke svojí skřínce a roztrhané kousky zahodil do nejbližšího koše. Vím, že tímhle už nic nezměním. Všichni už je pravděpodobně viděli. A jestli ne, tak se na téhle debilní škole šíří drby rychlostí světla. A jako bych o tom nemluvil, ozval se za mnou jeden z mých kamarádů. "Hey bro, už si slyšel tu žhavou novinku?"
"A doslova žhavou." řekl jiný a já zaslechl, jak si za mnou se smíchem plácli, jakoby to bylo strašně moc vtipný. Zatnul jsem ruku v pěst až jsem si úplně zaryl nehty do dlaně. Práskl jsem dveřmi od skřínky a prudce se k nim otočil. "Kdo to fotil?" obořil jsem se na ně naštvaně.
"Oh, tady má někdo blbou náladu. Copak, ta tvoje ti včera nedala?" zašklebil se na mě jeden z nich a oba se začali zase hloupě smát. Přestali však, když jsem po nich střelil chladným pohledem. "Ježiš chill, kámo. To byl jen vtip." obrátil oči v sloup.
"Tak kdo to teda byl?" zopakoval znovu nevrle svou předešlou otázku. Kdo se krucinál mohl v tu dobu ochomýtat kolem Yunhyeongova domu? Přece tam nikdo nebyl, nikdo tamtudy nikdy nechodí. Proč tam musel zrovna včera být?! Ale hlavně do háje, kdo to byl?!
"Nevím." pokrčil rameny, čímž mě zrovna nepotěšil. Zrovna u něj bych čekal, že bude vědět detaily o všem, co se na téhle škole děje. "Záleží na tom snad?" povytáhl na mě obočí, jenže já už ho nevnímal. Jediné nad čím jsem přemýšlel bylo, kdo to sakra fotil. Když jen pomyslím, že se tu teď ta svině prochází s úsměvem na tváři, zatímco Yoyo trpí...
Přesně v tu chvíli se po chodbě rozlehl šílený povyk. Bylo mi hned jasné proč. "Eww! Bacha, ať se váš nedotkne!" a další posměšky následované nechutným smíchem, nic z toho nešlo přeslechnout. Neohlížel jsem se za kluky a opravdu jsem nechtěl čekat na to, až to začnou komentovat. Místo toho jsem se rovnou rozběhl na místo všeho dění. Zůstal jsem stát na místě, jakmile jsem to spatřil. Hlouček lidí postavených do kolečka a v jeho středu na kost promočený Yunhyeong, klepající se zimou. Zahlédl jsem kluka, který v ruce držel kýbl ze kterého ještě kapala voda a ten se teď taky škodolibě smál. Všiml jsem si velkého červeného nápisu "buzna" na Yoyovo skřínce. Podíval jsem se na Yoya a trhalo mi to srdce. Neviděl jsem mu pořádně do tváře, protože měl hlavu skloněnou. Měl jsem hroznou chuť nakopat všechny tyhle bezcitný monstra. Tak moc jsem ho chtěl teď obejmout a říct mu, že všechno bude dobrý.
Zrovna, když jsem se chtěl protlačit skrz dav, zazvonil zvonek ohlašující začátek vyučování. Většina se otočila k odchodu do svých tříd. Někteří, ale ještě zůstali, aby mohli prohodit ještě více nadávek. Jenže pak na chodbu vyšel jeden z našich učitelů - jaká náhoda, že zrovna ten se kterým jsem měl mít zrovna hodinu. "Co tu děláte? Neslyšeli jste snad zvonek? Alou do třídy, hned!" okřikl nás. Ozvalo se tiché mumlání na protest, ale stejně ho všichni poslechli. Já jsem se však nevydal do třídy, ale využil jsem toho, že už mi nikdo nestojí v cestě a zamířil k Yoyovi. Ten se s hlavou stále sklopenou pomalu zničeně otočil ke své skřínce. Nevšiml si mě. Nadechl jsem se, abych ho oslovil. "Yo-"
"Pane Kim Donghyuku. Řekl bych, že i vy byste měl být někde jinde." ozval se za mnou, ale nepříjemný hlas toho samého učitele. Po zaslechnutí mého jména ke mně Yoyo vzhlédl. Na malý okamžik jsem se setkal s jeho pohledem ve kterém jsem viděl tu bolest a strach. Bylo to pro mě jako rána do srdce. Nikdy jsem ho takhle neviděl, protože se na mě pokaždé usmíval. Takové moje sluníčko to bylo. A teď ani sebemenší náznak úsměvu.
Vycítil jsem, že se mě chystá učitel znovu okřiknout a tak jsem se musel s velkým přemáháním obrátit k němu. "Ano, pane." špitl jsem a malinko se uklonil jako omluvu. Nemohl jsem jinak než zamířit do třídy, protože jestřábí oči mě sledovaly. Než jsem však zalezl dovnitř, všiml jsem si, že učitel sleduje Yunhyeonga. Ještě stále z něj kapala voda, zatímco si jako úplně bez energie vyndaval věci ze skřínky. Hlavu už měl zase dole a díval se pouze do země. Čekal jsem, že učitel něco řekne. Zeptá se ho, co se stalo. A třeba mu i pomůže. Ale on nic. Chladně se otočil a s přísným pohledem mě zahnal do třídy. Předtím jsem k němu vždycky choval jakousi úctu, ale ta s tímhle jeho činem rychle zmizela.
Nedokázal jsem se v hodině soustředit. Navíc jsem se na učitele nedokázal ani podívat bez toho, abych jím neopovrhoval. Na nikoho v téhle zkurvené třídě nebo vlastně v celé škole. Stále jsem myslel na Yunhyeonga a nedokázal z hlavy dostat ten jeho pohled. Tak moc jsem doufal, že tohle se nikdy nestane... Nakonec jsem to nevydržel a nenápadně si pod lavicí vyndal telefon. Musel jsem se s Yoyem nějak spojit. "Tohle se nemělo stát. Potřebuju tě vidět. Chci tě obejmout..." napsal jsem.
Do chvilky mi přišla odpověď. "Co když nás někdo uvidí? Dongdong-ah... Já se bojím." Zasáhlo mě, když jsem si přečetl ta poslední slova. V hlavě jsem úplně živě slyšel jeho vystrašený hlásek. Nelíbilo se mi to, ani trochu. Polil mě ten hnusný nepříjemný pocit... Vám nejmilejší osoba si prochází peklem a vy nemůžete nic dělat. Jeden z těch nejhorších pocitů vůbec.
"Nikdo nás neuvidí. Dám na to pozor, slibuju. Po škole na našem místě?" To místo bylo úplně vzadu za školou, až za budovou školníkovy dílny. Nikdo tam nechodil, proto se tam mohl člověk zašít před všemi na škole - tak jsem to dělával já. Stalo se to mým útočištěm hlavně potom, co jsem přišel o tátu. Opravdu mě nebavily ty lítostivé pohledy lidí. Ať už jsem udělal cokoliv, stejně se tak na mě koukali. Dávali si přede mnou pozor, aby nezmiňovali svoje táty, protože by mě to prý až moc ranilo. Tohle jsem opravdu nepotřeboval. Tak jsem si našel tohle místo. A právě tam jsem se i seznámil s Yoyem, protože i on se sem chodíval schovávat před ostatními. Ke své zprávy jsem ještě připsal poslední věc. "Slíbil jsem, že tě ochráním. To taky dodržím."
Tentokrát trvalo o něco déle než jsem se dočkal odpovědi, ale přesto nakonec. "Prosím, buď tam co nejdřív."

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ante Ante | E-mail | Web | 1. března 2016 v 12:39 | Reagovat

Člověk si chce užít prázdniny a ono ne. Trpím tu, protože sakra tohle není fér a chci hned další!

2 ladypsychotronia ladypsychotronia | Web | 1. března 2016 v 22:41 | Reagovat

You want me to kill you... right?
JAK MŮŽEŠ????!!!!!
(já, která trápí chudáčka Bobbyho má co říkat, ale...) JAK MŮŽEŠ????!!!!! Ty jedna Ady! Člověk pak skoro kvůli situaci ve které je Yun brečí ve vlaku!!!! Boban malý... T-T ať jde ke mě na školu! Jsme umělci, nás je tam teplých až až! TTTTT-TTTTT

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.