close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Who am I? || Moon siblings

28. února 2016 v 3:50 | Ady |  Oneshots
Hey hey hey~
lol, i should be sleeping at this time. Well anywaaaay.
Vím, že bych se teď měla zaměřit spíš na všechny ty rozpracované a plánované povídky. Ale poslední dny se teď cítila... idk, just like i don't even know who am i anymore. And I wish there would be somebody I could lean on.. blaaah, nevermind. Forget it. Každopádně takhle vznikla tahle povídka. Je psaná na Moon siblings - tedy Moonbin (Astro) a Moon Sua (YG trainee, byla v Unpretty rapstar 2), cuz I love their siblinghood.
Oh a ještě. V nejbližší době vydám i další part Apology, protože ten už napsaný mám. Jen ne přepsaný, heh. Já vím, že mi to trvá. (>д<) Mian mian, jikyeojuji moshae mianhae~ Polepším se!
A teď už teda k povídce. Enjoy~

Who am I? | Moon siblings - Moonbin (Astro) & Sua (YG trainee) | 4662 slov | Ady


"Tak... A jsme tady. Náš nový domov." pomalu otvírám oči, když se auto zastavuje a přestává tak se mnou přestává kodrcat. Rozespale mžourám ven z okénka auta a rozhlížím se po ulici, která mi má teď být takzvaným domovem. Pozoruji každý dům zvlášť a podle jeho vzhledu si snažím představit, jací budou asi jeho majitelé - tedy moji noví sousedé. Sleduji procházející lidi. Přitom přemýšlím, čí by asi mohl být jaký dům.
"Ségra." vytrhuje mě z mých myšlenek hlas mého staršího bratra, když se mnou jemně zatřese. "Čas vystoupit." stáčím pohled k němu a střetávám se s jeho povzbudivým úsměvem. Jak ráda bych mu milý úsměv oplatila, ale nešlo to. Nedokázala jsem ze sebe vyloudit ani cosi, co by ho mohlo aspoň trochu připomínat. Neměl mi to, ale za zlé. Chápal, že z našeho stěhování nejsem zrovna dvakrát nadšená. Člověka to přestane bavit, když se za 16 let svého života přestěhuje už nejmíň po desáté, ne-li víc. Už dávno jsem to přestala počítat.
Na chvilku jsem opět pohlédla z okna na ulici. S tichým povzdechem jsem sklopila hlavu a nakonec s přemáháním vystoupila. Došla jsem ke kufru auta ze kterého rodiče už vyndavali naše kufry. Nábytek a další takové věci mělo za chvilku přivést nákladní auto. Vzala jsem si svůj kufr, který mi táta podával, ignorujíc přitom jeho káravý pohled. Určitě by mi zase říkal, že se mám přestat mračit. To říkával pořád.
Vzala jsem si z kufru auta ještě svůj batoh a pak už jsem měla všechny své věci. Byli jsme dohodnutí, že si dovnitř každý odnese své, ale s nábytkem pomáhají všichni. Přehodila jsem si tedy batoh přes záda, kufr jsem položila na kolečka a se svěšenou hlavou jsem vyrazila plouživým krokem směrem k hlavním dveřím našeho nového domu.
V tu ke mně někdo zezadu přiběhl a pocuchal mi vlasy. No, někdo. Hned mi bylo jasné, kdo to je. "Hlavu vzhůru, ségra." chytl mě kolem ramen. "Bude to v pohodě." chlácholil mě a znovu se na mě usmál.
"Víš, že přece nikdy nikam nezapadnu..." odvětím a zase smutně pohlédnu do země. Další důvod, proč jsem to neustále stěhování neměla ráda. Na žádném místě jsem nedokázala zapadnout. A nebavilo mě se neustále přesvědčovat o tom, že mě prostě nejspíš nikde nebudou mít rádi. Všude jsem byla vždycky outsider. Popravdě jednou či dvakrát jsem byla i šikanovaná. To jsou jediné případy, kdy jsem ráda za naše stěhování. Jinak jsem na každém místě byla... vlastně spíš jako bych nebyla. Prostě jsem byla nikdo. Nevšímali si mě. A pokud ano, tak jen když něco potřebovali. Což bylo většinou to, že se skrz mě chtěli seznámit s bráchou. On byl na rozdíl ode mě pokaždé oblíbený. Nevím, jak to dělá, ale je to tak všude. Kamkoliv jdeme, on je ten všemi milovaný a já všemi opomíjená. Dokonce i rodiče to takhle mají.
"Hej," chytl mě jemně za bradu a donutil mě zdvihnout hlavu. "Řekl jsem, hlavu vzhůru." naoko mě pokáral, přičemž napodoboval tátův hlas a já nemohla než se tomu krátce zasmát. Zahlédla jsem malý záblesk radosti na jeho tváři, když se mu povedlo mě pobavit. Opět mi pocuchal vlasy, tohle dělal nejspíš s velkou oblibou. "Uvidíš, že tentokrát si to tu zamiluješ." ujišťoval mě. Říkal to s takovou jistotou, že jsem mu ta slova skoro vážně uvěřila.
*****
Nejhorší část na stěhování však měla teprve přijít. První den v nové škole.
Ještě ten večer předtím jsem přemýšlela, jak bych to mohla nějak sabotovat. Co kdyby mi nezvonil budík a já bych tím pádem zaspala? A nebo bych mohla prostě použít tradiční způsob a předstírat nevolnost. Pak bych se tomu vyhnula a zůstala doma. Oba nápady by mi mohly lehce projít. Kdyby nebylo jednoho společného problému... Můj brácha. Kdybych nevstala, tak by mě šel vzbudit. A jemu by bylo hned jasné, proč mi čirou náhodou nezvonil budík. Zná mě až moc dobře. Tudíž by před ním nemělo ani cenu předstírat, že je mi špatně. Hned by mě prokoukl. Musela jsem tedy na oba plány zapomenout a smířit se s tím, že mě další den čeká nástup na školu.
Na druhou stranu, tak nebo tak by to jednou přijít muselo. Tímhle způsobem bych si to sice oddálila, ale stejně bych se tomu nevyhnula. A upřímně budu mnohem radši, když se mnou v ten první den brácha bude. Vždycky se cítím trochu jistější po jeho boku. K mé smůle, každý chodíme do jiné třídy, takže se stejně odloučíme. Ale aspoň až tam prvně vkročím nebudou všichni zírat jenom na mě jako na nováčka.
Ještě ráno mě napadlo, jestli se přece jen nepokusit o předstírání té nevolnosti. Jenže jak jsem tak nějak očekávala, brzy ze dveří vykoukla bráchova hlava. "Chtěl jsem se ujistit, že už jsi vzhůru." objasnil svůj příchod. "Dobré ráno, mimochodem." zakřenil se na mě.
"Dobré... když říkáš." zamumlala jsem si tiše pro sebe. Jemu možná ano, ale mě jako dobré rozhodně nepřišlo. I když mě už v podstatě žádné nepřijde dobré. Nikdy jsem se neměla nijak zvlášť na co během dne těšit na rozdíl od něj. Posadila jsem se na posteli. "Neboj, jsem vzhůru." ujišťovala jsem ho, zatímco jsem se malinko protahovala.
Pootevřel o něco více dveře a napůl vešel do mého pokoje. Přimhouřil oči a zabodl do mě pohled. "Neplánovala si náhodou, že se uliješ, že ne?" zeptal se podezřívavě. Sakra, jak to že to ví? Vždyť přece nejsem až tak prokouknutelná!
"Cože? Jak tě něco takového napadlo?" vykulila jsem oči v hraném překvapení. Měla jsem hned čekat, že mi to neprojde. Povytáhl obočí a dal mi jasně najevo, že mi to nevěří ani trošku. "No fajn, dobře. Tak jsem o tom možná včera večer chvilku uvažovala... Dobře, celý večer... A ještě teď ráno. Můžeš na mě přestat takhle koukat, prosím?" ohradila jsem se, když na mě stále koukal tím pohledem.
"Ségra." s tichým povzdechem zavrtěl hlavou. Vešel do mého pokoje a došel k mojí posteli. "Víš, že tím bys nic nevyřešila, že? Stejně tam budeš muset nastoupit." řekl skutečnost, kterou už jsem si sama uvědomovala. "Myslím, že by ti u rodičů nevyšel rok bez školní docházky." tiše se zasmál, čímž chtěl situaci trochu odlehčit.
"Mohla bych mít domácí studium. Někoho bychom si najali jako mého soukromého učitele." navrhla jsem. Popravdě jsem už dlouho přemýšlela o tom, že bych to našim navrhla. Mě to jako špatný nápad neznělo, i když samozřejmě nevím, co by na to říkali oni.
Brácha se tomu však jen zasmál. "To chceš nějak až moc velký luxus, ne?" přestal se smát při pohledu na mě, jak jsem zklamaně sklopila hlavu. "Já vím, že to pro tebe je těžký." pronesl chápavě. "Ale ty to zvládneš. Tak jako vždycky." chytl mě za ruku a jemně jí stiskl v té své.
"Jenže já to nezvládám nikdy." pohlédnu mu bolestivě do očí. "Nebaví mě být neustále 'ta nová holka'. Jak mě každý přehlíží a jsem pro všechny nic. Jen někdo z koho si můžou utahovat."
"Nezapomeň, že já jsem zase vždycky 'ten nový kluk'." podotkl a zakřenil se na mě, aby mi trochu zvedl náladu. Byla jsem vděčná za to, že se mě stále snažil nějak povzbudit, přesto jak těžké to u mě bylo.
"Tobě se to řekne lehce, když tebe každý miluje." ušklíbla jsem se. On si nikdy nemusel procházet tím, co já. Pokaždé do chvilky zapadl a našel si spoustu kamarádů. To jen já ne.
"Tentokrát to bude jiný, to ti slibuji." prohlásil optimisticky. "Určitě si tu ty lidi oblíbíš a oni zase tebe. Zamilují si tě. Stačí jen, když budeš prostě sama sebou." letmo se pousmál.
"Být sama sebou?" zopakuji po něm. "A to myslíš, že pomůže?" zeptám se s jistými pochybami. Vlastně jsem o tom dost pochybovala. Copak jsem to nedělala už všechny ty roky předtím? A nikdo si mě tenkrát nezamiloval. Spíš mě nesnášeli. Není tedy právě v tomhle ten problém? Kdybych nebyla sebou, bylo by to mnohem lepší. Jenže jak to mám změnit, když si ani vlastně nejsem jistá, co to znamená být sebou.
"Nejen, že to pomůže. Bude to i fungovat." pronesl rozhodně. Zněl, jako by tomu doopravdy věřil. "Víš, proč jsem si tím tak jistý?" zeptal se mě, nejspíš z mého výrazu vyčetl ty nemizející pochybnosti. A když jsem zavrtěla hlavou, tak i odpověděl. "Protože mojí malou sestřičku si nejde nezamilovat." usmál se.
Nemohla jsem zakrýt, že mě jeho slova dojala. Vrhla jsem se mu kolem krku a pevně ho objala. "Děkuju." zašeptala jsem mu do ucha a ještě víc ho sevřela, až se mu musel zasmát. Přesto, že mě jeho slova vcelku uklidnila, zároveň mi teď ale kvůli tomu něco stále vrtalo hlavou. Přes jeho rameno jsem pohlédla směrem k zrcadlu, které stálo v rohu pokoji. Podívala jsem se na svůj odraz a nedokázala jsem se přestat sebe ptát na jednu otázku. Kdo jsem?
*****
Nějakým způsobem ve mně Binova slova vzbudila malou naději. Začala jsem věřit, že to tentokrát možná bude opravdu jinak. Že bych mohla pro jednou skutečně zapadnout. Konečně si najít nějaký kamarády a nebýt outsider.
Ale to jsem se jen mýlila...
Ze začátku to ještě šlo. Držela jsem se Bina a částečně mu i přikázala, aby zůstal u mě jak dlouho to půjde. Sice se tomu zasmál, ale chápal mě a souhlasil. Chvilkami mi vždy věnoval ten jeho úsměv, aby mě povzbudil. Samozřejmě pozornost všech spadla na nás, když jsme procházeli chodbou za doprovodu ředitele, který nám ukazoval školu. Snažila jsem se ignorovat ty pohledy. Zírala jsem především do země. Stejně mi ale neuniklo, jak někteří krčily nosy. Na bráchu se však všichni usmívali. Opět. Vážně by mě zajímalo, co za osobní kouzlo to má.
Jenže pak přišlo vyučování. Ředitel každého z nás odvedl do nám příslušné třídy a já teď na všechno byla sama. Musela jsem se před celou třídou představit. Nevěděla jsem, co jim o sobě říct. Bála jsem se vůbec něco říct. V mém případě by totiž stačilo jedno jediné slovo špatně a hned by mě odsoudili. Učitelka mě musela nejmíň třikrát pobídnout, abych aspoň řekla svoje jméno. Slyšela jsem, jak se třídou rozlehl šepot a posměšný chichot. Znervózněla jsem ještě víc. Dlaně jsem měla úplně zpocené a v ústech jsem pocítila pachuť krve, jak jsem si jejich vnitřek zarytě kousala. "Moon Sua." vydrala jsem ze sebe nakonec přiškrceným hlasem. Pípla jsem to tak tiše, že ani nevím jestli mě bylo slyšet. Učitelka mě radši poslala si sednout na jedno z volných míst. Nedívala jsem se na ní, ale vsadila bych se, že protočila očima.
Naštěstí zbytek hodiny uběhl poměrně rychle, takže brzy zazvonilo na přestávku. Tiše jsem si oddechla, když učitelka, na kterou jsem rozhodně neudělala dobrý první dojem, odešla ze třídy. Taky mě mohlo napadnout, že její přítomnosti bude lepší. Jakmile totiž vystrčila paty z místnosti, nahrnuli se ke mně všichni moji zvědaví spolužáci. Celou hodinu jsem sice tupě zírala do lavice, ale jejich ustavičné pohledy jsem na sobě cítila. A teď dostali konečně příležitost si mě pořádně okouknout. Začali mi pokládat jednu otázku za druhou, mluvili jeden přes druhého. Zmateně jsem se koukala z jedné strany na druhou a nevěděla, co dělat nebo říct.
"Odkud jsi?" ptal se jeden. Sotva jsem se na něj otočila, vychrlil na mě někdo další otázku. "Proč jsi přestoupila? Porušila si nějak školní řád a proto to vyhodili?" Někoho přestalo zajímat, kde jsem se tu vzala a začal se ptát na osobnější věci. "Co dělají tvoji rodiče?" Pak si všimli, že na rozdíl od ostatních, na sobě nemám školní uniformu. Ani brácha jí neměl, protože jsme si jí ještě nestihli sehnat. Nicméně, to vyvolalo jen další otázky. "Co to máš na sobě? To nemáte na školní uniformu nebo co?" Tyhle a spoustu dalších všetečných otázek podobného typu se na mě hrnulo ze všech stran. Poněkud zmateně a přiznám se, že i vylekaně, jsem na všechny koukala. Oni zatím čekali až jim na to všechno odpovím. Upírali na mě zraky jako supi.
"P-pardon... já musím..." vykoktala jsem myším hláskem a poslední slova jsem si spíš už jen mumlala pro sebe. Hbitě jsem vyskočila na nohy a procpala se hloučkem kolem mé lavice, abych vyběhla ven. Nemohla jsem tam zůstat. Až teď mimo jejich dosah jsem si uvědomila, že jsem celou dobu zadržovala dech. Hlasitě jsem vydechla, jakmile jsem se dostala ven. Srdce mi zběsile tlouklo. Snažila jsem se nějak se uklidnit. Nevím, proč jsem tak vyšilovala. Není to přece poprvé, co jsem přestoupila na jinou školu. Už jsem to zažila tolikrát. Tak proč jsem v takovém neklidu? To kdybych sama věděla. Možná za to přece jen mohla ta Binova slova. Ta naděje, kterou mi dal. Chtěla jsem, aby to bylo tentokrát opravdu jiný. Být sama sebou, jak řekl. Ale to byl ten hlavní problém. Já nevěděla, jak mám být sama sebou.
Musela jsem se několikrát hodně zhluboka nadechnout a vydechnout, dlouhé minuty se přemlouvat, než jsem se konečně odhodlala vrátit se do třídy. Navíc mělo za chvilku zvonit na další hodinu. Avšak jen co jsem vešla do třídy, hned jsem si to rozmyslela. U mé lavice už nikdo nestál, místo toho byly skupinky různě rozprostřené po třídě. Ale slyšela jsem, jak se některé z nich baví o mně. "Ta nová je divná." říkala jedna holka svým kamarádkám. "Když se na ní koukneš... Něco se mi na ní prostě nezdá. Počkej, za čas určitě uvidíme, že je to nějaký magor nebo tak podobně. Kdyby byla aspoň hezká. Ale ani to není." Zůstala jsem stát na místě a zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Věděla jsem, že bych neměla poslouchat, ale nedokázala jsem si pomoct ani hnout z místa.
"Ani pořádně představit se nedokázala. Copak neví, jak se jmenuje nebo co?" odvětila jiná a kroutila přitom pohoršeně hlavou. "A slyšeli jste, jak předtím i koktala? Možná má problém s mluvením."
"Tenhle typ lidí moc dobře znám. Tváří se, jak stydlivka nebo tak něco. Beztak je to ale jen přetvářka." odvětila zase jiná. Sklopila jsem pohled k zemi, jak se mi jejich slova zarývala bolestivě do hrudi. Jen přetvářka? To opravdu působím takhle? Nikdy jsem nebyla zrovna upovídaný typ. I když pravda, že jsem aspoň pokaždé uměla normálně odpovědět. Tak, že bych se nakonec opravdu jen přetvařovala? Začínalo to pomalu vypadat, že mě tihle lidi znají mnohem lépe než já sama.
"Slyšela jsem, že má staršího bráchu. Prý přestoupil taky na tuhle školu." malinko jsem zase zpozorněla při jejich zmínce Bina. Jak o něm ví, tak rychle? To se tu všechno, tak rychle šíří? Ne, nejspíš nás spolu ráno zahlédli. Dali si dvě a dvě dohromady a došlo jim, že jsme sourozenci. A nebo se tu všechno skutečně rychle šíří. V tom případě už moji spolužáci určitě stihli roznést svůj názor o mně.
"Ježiš, víte jaký to musí chudák?" vyhrkla jedna z nich se strašně soucitným výrazem. "Opravdu bych s tou holkou nechtěla bydlet. Natož vyrůstat." s úšklebkem se otřásla.
"Dokážu si představit, jaký peklo s ní musí mít." chytla se toho další. "On vypadá tak sladce a roztomile. Vážně ho lituji." povzdechla si. "To na ní úplně vidíš, že má děsnou povahu. Určitě ho chudáčka doma furt komanduje, vydírá ho a kdoví co ještě. Nejhorší je, že se o ní prostě jako starší brácha musí starat ať chce nebo ne, protože by to jinak schytal od rodičů. Určitě mu to leze na nervy a ona mu pěkně pije krev."
Po těch slovech jsem je přestala poslouchat. Nebo přesněji jsem je přestala vnímat, protože mi v hlavě zněla jen ta slova ohledně Bina. Byla pravda, že se o mně vždycky staral. Ale já to brala tak, že to dělá, protože chce. Pokud jsem ho o něco požádala, tak to i po většinou udělal. Nikdy se netvářil, že by do toho byl nucený. Škádlila jsem ho a tu a tam jsem si z něj utahovala, nikdy jsem to však nemyslela nijak vážně. Nebo snad ano? Je možný, že si to všechno přikrášluji podle sebe? Možná jsem radši přehlížela jeho skutečné pocity. Zamyslela jsem se nad vším, co jsme spolu zažili a co pro mě udělal. Najednou mi začalo připadat celé mé dětství jako lež. Naše sourozenecké pouto mi přišlo falešné. Naopak slova těch holek se zdála být skutečná. Celou dobu jsem si bláhově nalhávala, že nejsem špatný člověk. A přitom jsem využívala toho, že tu pro mě Bin pokaždé byl. Chodila jsem za ním s každou pitomosti a nutila ho, aby mi pomáhal. Když odmítl, urazila jsem se a nemluvila s ním. Dokonce jsem mu i několikrát vyhrožovala, že to řeknu rodičům. Co jsem chtěla, musela jsem to mít. Musel mě nenávidět, chovat ke mně odpor. Jak jsem si to mohla celé ty roky neuvědomovat? A přitom se to zdálo být všechno, tak jasné.
Z mých myšlenek mě vyrušilo zvonění oznamující začátek další hodiny. Ostatní se rozešli do svých lavic, jen já stála dál ve dveřích. Koukali na mě, ale mě to bylo jedno. Už mi to bylo fuk. Nechtěla jsem tu zůstávat. Nemohla jsem, nedokázala bych to. Došla jsem ke svojí lavici, popadla svůj batoh a svižnými kroky vystřelila ven. Měla jsem štěstí, že jsem se nesetkala s vyučujícím. Věděla jsem, že teď si o mně budou myslet ještě horší věci, ale copak na tom sešlo? Já jsem hrozná. Myslí si to oprávněně. To proto jsem nikdy nikam nezapadla, proto mě nemá nikdo rád. Teď mi bylo jasný, že ani moje rodina.
Spěchala jsem, co nejrychleji domů. Pokud to smím vůbec nazývat domovem. V podstatě jsem totiž ani tam nikdy nezapadla. Všichni naši příbuzní milují Bina, mě nenávidí. On mě nenávidí. A pomalu i já samu sebe. Chtěla jsem se prostě vypařit. Zmizet úplně z celého tohohle světa. Vymazat svou existenci. Všechno by tak bylo přece lehčí a všem by se žilo lépe. Draly se mi do očí slzy a já se musela neustále napomínat, abych se nerozbrečela venku na ulici. I bez toho jsem poutala pozornost spousty lidí. Jakmile jsem za sebou však zavřela dveře našeho domu, nešlo to už vydržet. Oči mě pálily, jak jsem se horlivě snažila celou cestu zadržet hořké slzy. Vyběhla jsem nahoru po schodech do svého pokoje. Svalila jsem se na postel, zabořila obličej do polštáře a dala se do pláče.
*****
Musela jsem nejspíš usnout. Nevím. Probudil mě jakýsi hluk zezdola. Až po chvilce mi došlo, že to někdo volá na mě. A nemusela jsem hádat dvakrát, kdo to je. Ten hlas jsem poznala hned. Brácha. Posadila jsem se na posteli a spustila jsem nohy na zem. Pohlédla jsem na hodinky. Bylo teprve něco málo po dvanácté, takže mě zmátla Binova přítomnost. Škola přece určitě ještě neskončila. Co dělá doma tak brzo? Znovu na mě zavolal jménem. Přemýšlela jsem, že bych mohla zkrátka předstírat, že tu nejsem. Taky bych být neměla, stejně tak ani on. Oba bychom měli být ve škole. Proč jsem tam nebyla já, jsem věděla. Ale proč ne on? "No tak. Já vím, že jsi doma. Máš tady boty." dodal. Pak jsem i zaslechla jeho kroky na schodech, jak mířil nahoru za mnou. Došlo mi, že nemá cenu se tu schovávat. Za chvilku sem stejně přijde a uvidí mě. Zvedla jsem se tedy a zamířila ven ze svého pokoje.
"Já věděl, že jsi tady." řekl, když jsme se setkali ve dveřích. Věnoval mi ten svůj úsměv, kterým si každého pokaždé získal, a při němž jeho oči tak vesele zářily. Možná tohle bylo to jeho kouzlo. Já se takhle usmívat neuměla.
Pohlédla jsem mu do tváře, ale nevydržela jsem se na něj dívat. Místo toho jsem uhnula pohledem do strany. Stále mi v hlavě zněla slova těch holek. Až teď mi došlo, že musím mít od toho pláče určitě i opuchlé oči. Snažila jsem se chovat normálně, jako by se nic nedělo. Ani jeden jsme nic neříkali a přesto, že to byla jen maličká chvilka, mě to přišlo jako celá věčnost. Odkašlala jsem si, abych přerušila to ticho. "Proč nejsi ve škole?" špitla jsem.
"Na to samé bych se mohl ptát já tebe." zasmál se. Obdivovala jsem, jak byl vždy tak plný štěstí a radosti. Rozdával úsměvy na každém kroku. Zatímco já jsem měla skoro pořád ten smutný prázdný výraz. Bin mi v těchto chvílích říkával, že vypadám smutné štěně. Pak mě zatahal za tváře a donutil mě se usmívat. Jako by někoho zajímalo, jak vypadám. Nebo vůbec, jako bych někoho zajímala já. "Šel jsem za tebou o obědové pauze, abych se zeptal, jak se ti zatím vede." vysvětloval mi. "Jenže jsem tě nemohl nikde najít. Tak jsem se zeptal nějaké tvé spolužačky a ta řekla, že jsi odešla."
Poněkud zahanbeně jsem sklopila pohled. Nenapadlo mě, že mě bude Bin kontrolovat. Pravděpodobně bych potom i v té škole radši zůstala. Teď jsem se cítila blbě, že mě takhle jednoduše přistihl při mém záškoláctví. Mlčky jsem tam stála. Nevěděla jsem, co bych mu měla říct. A tak se po chvilce ujal slova zase on. Přestal se usmívat a namísto toho zvážněl. "Sua... Co se stalo?" zeptal se. Chytil mě jemně za bradu a donutil mě vzhlédnout na něj.
Jakmile jsem se setkala s jeho milýma očima, měla jsem chuť mu všechno vyklopit. Říct mu to a vyplakat se mu, tak jak jsem měla ve zvyku. Zdálo se mi, že v jeho očích vidím starost. V tu chvíli se však v mé hlavě znovu ozval hlas říkající: "Dělá to jen, protože musí." Chladně jsem odstrčila jeho ruku. "Nic. Co by se mělo dít." odvětila jsem a udělala malý krok vzad.
Zamrkal a malinko pootevřel pusu překvapený z mého náhlého chování. Nikdy jsem ho od sebe takhle ještě neodstrčila. "Musí ti být přece jasný, že ti to neuvěřím." dostal ze sebe po chvilce. "A jestli si myslíš, že ti takhle dám pokoj, tak se taky mýlíš." odmlčel se. Nevím, jestli čekal až začnu sama mluvit. Každopádně ani teď jsem nic neřekla. "Tak co se děje? Víš, že mi můžeš říct všechno." pobídl mě znovu laskavým klidným hlasem.
Semkla jsem rty k sobě a přemáhala myšlenku, že bych mu to všechno doopravdy řekla. Ale já ho svými problémy otravuji pořád. Musím pro něj být jako zátěž. "Říkám, že se nic neděje." odpověděla jsem nakonec, ale stále jsem nebyla schopná se mu podívat do očí. Nedokázala jsem se na něj dívat. "A ty bys měl být ve škole. Je to přece tvůj první den, měl by ses seznamovat se svými spolužáky a podobně. Ne, chodit za nějakou otravnou nickou. Omlouvám se, že kvůli mně opět ztrácíš čas. Omlouvám se, že ti nenechávám chvilku klidu a furt za tebou dolézám. Už to nikdy neudělám, slibuji. Nechám tě konečně být a nebudu tě víckrát otravovat. Teď se můžeš vrátit do školy a nemusíš se o mě starat, teď ani nikdy víc." vyhrkla jsem rychle neboť už teď jsem je říkala stěží. Ke konci se mi již pomalu lámal a zadrhával hlas, jak se mi hrnuly slzy do očí. Otočila jsem se rychle na patě, abych se vrátila do svého pokoje.
Než jsem však za sebou stihla zavřít, chytl mě za paži a zabránil mi v tom. "Moon Sua!" lehce zvýšil hlas, což zčásti zapříčinilo, že jsem sebou trhla. Druhá věc byla, že mě oslovil celým mým jménem. Tohle normálně nedělal, vlastně mě většinou oslovoval jen "ségra" a podobně. Moje jméno používal jen pokud se jednalo o nějakou vážnou situaci a nebo, když byl rozzlobený. Podle toho jsem pokaždé poznala, jakou má náladu. V jeho hlasu ale nebyla znát zlost, jakožto spíš šok. "Co to tady plácáš?" otočil mě čelem k sobě.
"Nemusíš lhát. Já vím, že je to pravda." vyštěkla jsem po něm, aniž bych si vlastně uvědomila, co dělám nebo říkám. "Už nemusíš předstírat, že se o mě zajímáš. Není to tvoje povinnost staršího bratra, takže si nedělej starosti. Já se o sebe dokážu postarat sama. Nebudu ti dál překážet v tvém životě. Nechám tě konečně v klidu, nebudu ti nadále přidělávat starosti. A jestli se bojíš, co by řekli rodiče, tak to nech na mě. Něco jim řeknu, vymyslím to. Ve škole můžeme klidně dělat, že se ani neznáme. Pak nebudeš mít nálepku 'bratr té divné holky'. Tak to bude lepší, ne? Řekni si, já se přizpůsobím." chrlila jsem ze sebe a ani ho nepustila ke slovu.
Musel mě sám zastavit. Uchopil mě za obě paže a opatrně se mnou zatřásl. "Co to vykládáš?" nechápavě mi pohlédl do tváře. "Já nehodlám předstírat, že nejsi moje rodina. Je mi úplně jedno, co si lidi ve škole myslí a nebo ne. Jsi moje ségra. A já jsem na to hrdý. Ano, starám se o tebe, protože jsem tvůj starší brácha. Ale taky protože chci. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. Záleží mi na tobě víc než na komkoliv jiném." pronesl s upřímností. "Tak mi řekni, proč bych měl chtít, abys mi mizela ze života?"
Přemýšlela jsem, jestli ta slova myslel skutečně vážně, ale ani on nebyl zas tak dobrý lhář. Jenže mi to nedávalo smysl. "Proč by ti mělo záležet na někom jako já?" snažila jsem se znít v pohodě, ale hlas se mi třásl. "Vždyť jsem jen namyšlený, rozmazlený, odporný fracek. Nenormální, blbá a hnusná. Všem kolem sebe jenom přidělávám starosti. Neustále jenom poroučím lidem a vždycky musím dostat to, co chci." V hlavě se mi přesně do písmene vybavovala slova těch holek. Začínala jsem konečně chápat, proč jsem nikam nezapadla. "Není divu, že mě nikdo nikdy neměl rád a ani nebude. Tak nevidím důvod, proč ty by si měl."
"Přestaň." zarazil mě, zatímco se zamračeným výrazem zakroutil hlavou. "Už nikdy tě nechci slyšet, jak o sobě mluvíš takhle, jasný?" Nebylo to podané ani jako otázka, jakožto spíš příkaz. "Nevím, co to do tebe vjelo. Ale tohle rozhodně nejsi ty. Nic z toho. Taková nejsi ani trochu."
Nejsem? Ale ostatní tvrdili opak a oni přece musí vidět, jaká jsem. Jenže Bin říkal taky něco jiného. Nevěděla jsem čemu věřit. Kdo tedy jsem? Myslela jsem konečně, že to už vím. Ale pak to všechno zvrátil Bin a já se ocitla zase na začátku. Zmatená z celé svojí existence. Ten hrozný pocit, když zkrátka nevíte. Nevíte, kdo a proč vůbec jste. S těžkostí jsem mu pohlédla do očí, přesto že ty mé se opět zalévaly slzami. "Jak můžeš vědět, že to nejsem já, když.." zlomil se mi hlas a já nedokázala pokračovat. Klesla jsem na kolena, přičemž mi po tvářích pomalu stékaly slzy. "Když ani já sama vlastně nevím, kdo jsem." dořekla jsem mezi bolestivými vzlyky. Schovala jsem si obličej do dlaní, nezvládla jsem už ty slzy kontrolovat.
Cítila jsem, jak si kleká na zem a záhy jsem se ocitla v mě známém objetí. Přitiskl mě k sobě a já si schovala hlavu do jeho hrudi, kde jsem nadále plakala. Konejšivě mě hladil po zádech a snažil se mě utěšit. "Znám tě lépe než kdokoliv. Možná snad i lépe než ty sama." zašeptal po chvilce, když mé vzlyky o něco ustaly. "Jsem s tebou od dne, kdy jsi se narodila, až doteď. A můžu s naprostou jistotou říct, že taková ty opravdu nejsi. Ani si nikdy nebyla. Chceš vědět, kdo jsi?" malinko se ode mě odtáhl, aby mi viděl do tváře. Popotáhla jsem a pomalu přikývla, nad čímž se musel tiše zasmát. "Jsi Moon Sua." utřel mi mé slzy a dal mi na stranu pramínek vlasů, který mi padal do tváře. "Moje mladší sestřička. Ta nejdokonalejší, jakou bych si mohl přát. Za nic na světe bych tě v životě nevyměnil. Nikdy bych si nepomyslel, že mi na tom malém ošklivém a ubrečeném uzlíčku bude někdy záležet." zasměje se a ani já se neubráním menšímu úsměvu. "Jenže podívej se. Z toho uzlíčku vyrostla krásná, milá a laskavá holka. Je mi líto, že ostatní nevidí jaká doopravdy jsi. Ale to je jejich škoda. Neví o jak úžasnou osobu přichází. Nikde nenajdou takhle přátelského, obětavého a skvělého člověka jako ty. Někoho, komu záleží na ostatních mnohem více než na sobě samotné. A já jsem opravdu šťastný, že ten někdo, je zrovna moje malá sestřička. Nikdy na tyhle slova nezapomínej. A ať se stane cokoliv, vždycky tu pro tebe budu." zakončil s úsměvem.
Do očí se mi nahrnuly slzy nanovo, jenom tentokrát úplně z jiného důvodu. Dojetím jsem se ho hned vrhla kolem krku. Zlehka se tomu zasmál, pocuchal mi vlasy a sám mě nakonec objal.

-END-


i want them to have more interacton in the future, beeh╥_╥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meshiki Meshiki | Web | 28. února 2016 v 16:40 | Reagovat

To byl opravdu krásný příběh :) Hezky ukazuje jak snadno dokážou slova ublížit mnohdy mnohem více než cokoli jiného :) Moc se těším na tvou další tvorbu :)

2 Ady Ady | Web | 29. února 2016 v 20:54 | Reagovat

[1]: Yeap, slova jsou tolikrát mnohem horší... A děkuju! ^^

3 Meshiki Meshiki | Web | 1. března 2016 v 18:28 | Reagovat

[2]: ale taky dokážou člověka hodně povzbudit :) Nemáš vůbec zač, mám ráda tvoje povídky :)

4 EL EL | E-mail | 8. března 2016 v 16:04 | Reagovat

To bol opravdu dokonalý příběh. Přiznám se, že jsem u něj ronila slzy. Tak viděla jsem tam sebe a sveho velkého brášku, který je ten nejhodnější a nejlepší brácha na celem světě.(tak malo, který brácha utratí celé své těžko vydělané peníze za panenku aby udělal radost své tříleté sestře) Proto s ním mám nejpevnější vztah v rodině a taky je jediný kvůli komu brečím, když se řekne jeho jméno T_T. Byla to opravdu nádherná povídka.

5 Ady Ady | Web | 8. března 2016 v 19:01 | Reagovat

[4]: Aigoo, máš úžasného brášku. Vždycky jsem takového taky chtěla. You're lucky. ^^ A jinak moc děkuju.♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.