A tak jak jsem včera se svým Yundong spamem slíbila, hlásím se vám dneska s další částí Apology. Yo, to mi to trvalo, že? I know, I know. A opravdu se omlouvám za to, že se na mě musí vždycky takhle čekat. Ale teď už tu jsem s další částí a doufám, že si jí i přesto čekání užijete. Aspoň trošku..
Snad se mi tentokrát povede napsat další část rychleji. Teď už tedy k povídce. Enjoy~

Bylo dost těžký soustředit se celý den na učení. Z každé hodiny jsem si odnesl úplný kulový. Psali jsme i písemku z matiky. Víc zvorat jsem to nemohl. A to mi tyhle počty vždycky šly, neměl jsem s nimi nikdy problém. Jenže dneska mi všechna čísla na tom papíře přišla tak nesmyslná, jakoby to byli jen nějaké čáry na papíře. Nevypočítal jsem ani jeden příklad a odevzdal jsem naprosto čistý papír. Ale stejně mi to bylo jedno. Opravdu mi teď byla nějaká pětka z matiky ukradená. Jediné na čem záleželo byl Yoyo. Snažil jsem se ho o přestávkách najít nebo aspoň zahlédnout, ale co jsem pochopil z rozhovorů jeho spolužáků, na konci každé hodiny se někam vypařil a objevoval se až těsně s příchodem vyučujícího. Před ním si nikdo z nich nedovolil mu něco udělat.
Poslední hodinu jsem strávil hypnotizováním hodin na stěně. Neustále jsem se vrtěl na místě a nedokázal zůstat ani chvilku v klidu. Ručička se stále ne a ne pohnout. Přišlo mi to jako věčnost. Každá minuta se vlekla snad desetkrát pomaleji. Ale nakonec jsem se přece jen toho zvonění ohlašujíc konec hodiny dočkal. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem si sbalil všechny věci do tašky a vystřelil ze třídy úplně jako první. Vím, že za mnou kluci něco volali, ale já se ani neohlédl. Z ostatních tříd lidé teprve pomalu vycházeli, ale spíš se soustředili na klábosení, takže jsem se nemusel procpávat davy. Vyběhl jsem ven z budovy školy a zastavil se. Pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe. Všichni byli naštěstí stále vevnitř, nevypadalo to, že by mě mohl někdo sledovat. Rozhodně jsem tu nehodlal stát a čekat, až se někdo takový objeví. A tak jsem svižně zamířil za budovu školy.
Došel jsem na místo, ale Yunhyeonga jsem nikde neviděl. Že by byl ještě stále uvnitř? Začali mě napadat ošklivé myšlenky, že se mu mohlo něco stát. Chtěl jsem to otočit a vrátit se tam. Až pak jsem však zahlédl špičky bot za hustým křovím. Schovával se. "Yoyo~" opatrně jsem ho oslovil. Vypadalo to, že se nejspíš lekl a trhl sebou. Teď jeho nohy kompletně zmizely za křovím. "To jsem já, Donghyuk." dodal jsem nato, i když mě nejspíš už musel poznat po hlase. Zpoza křoví pomalu vykoukla jeho vystrašená tvář. Poohlédl se, jakoby se chtěl ujistit, že jsem skutečně sám a nikdo jiný tu není. Teprve pak se zvedl a rozběhl se přímo do mé náruče. Pevně mě objal a schoval svůj obličej do mé hrudi. Všiml jsem si, že se převlékl do cvičebního úboru. "Dongdong-ah..." špitl slabě. Víc neřekl, ale na místo toho propukl v pláč. Cítil jsem, jak mi jeho slzy pozvolna smáčí hrudník. Nevěděl jsem, co přesně dělat. Nikdy jsem si nemyslel, že ho uvidím takhle. Bylo to hrozné. Udělal bych cokoliv, jen abych mohl znovu vidět úsměv na jeho tváři.
"Psst." konejšivě jsem ho pohladil po zádech a stiskl ho ve svém objetí. "Už jsem tady." zašeptal jsem. Víc už jsem neřekl. Nebylo ani zapotřebí. Protože to bylo asi jediné, co jsem teď pro něj mohl udělat - být tady pro něj, držet ho ve své náruči a nechat ho se vyplakat.
Tričko jsem měl už úplně promočené od jeho slz. Každé jeho vzlyknutí pro mě bylo jako bodnutí do srdce. Ničilo mě to a já si tak moc přál, abych to mohl nějak zastavit. Držel jsem ho dál pevně u sebe, snad jako by ho mé objetí mohlo ochránit před celým světem. Po nějaké době začal pláč pomalu utichat až se změnil jen v popotahování. Malinko jsem se odtáhl, jen tak abych mu viděl do tváře. Uchopil jsem ji do dlaní a palci mu něžně setřel slzy. "Jak se to mohlo takhle pokazit?" zakuňkal Yunhyeong. I jeho hlas zněl tak.. zničeně. "Ještě včera bylo všechno perfektní..." odmlčel se. Jeho oči, které na mě hleděli, se pomalu začali znovu zalévat slzami.
"Shh." pohladil jsem ho prstem po tváři. "Už neplač, prosím." zašeptal jsem. Nechtěl jsem ho znovu vidět brečet. Věděl jsem, že tentokrát bych to neustál. Už teď jsem sám neměl daleko od slz. A já chtěl zůstat silný. Pro něj. "Něco vymyslíme." opřel jsem si své čelo o to jeho. Povzdechl jsem a malinko přivřel oči. "Mohl bych... Říct všem o sobě. Možná se tak zaměří hlavně na mě a tebe nechají být." Nebyl jsem si jistý, že by to skutečně vyšlo. Spíš by jsme se stali terčem oba. Bylo to však to první, a momentálně i jediné, co mě napadalo.
"Ne." zareagoval ihned Yoyo. Narovnal se a prudce zavrtěl hlavou. "To ti nemůžu dovolit. Pak by šli i po tobě a to nechci. Nechci, aby se ti něco stalo."
"Ale já zase nechci, aby se něco stalo tobě." přerušil jsem ho. "Nenechám tě v tom samotného. Mě ať si udělají, co chtějí. Ale tobě nesmí." prohlásil jsem rozhodně. Stejně jsem nechápal, proč se to muselo stát. A proč to musel být zrovna Yunhyeong? Proč ne já? Mnohem radši bych byl, kdybych si tím teď musel procházet já a ne on.
"Ale musí to jít přece i jinak..." zamumlal stále odmítavě Yunhyeong. Mírně sklopil hlavu a skousl si ret. Z jeho zkroušeného výrazu šlo poznat, že se snaží vymyslet jiné řešení.
"Hey." hlesl jsem tiše. Chytl jsem ho jemně za bradu a pozvedl jeho pohled zpět na sebe. Na kratičký okamžik vteřiny, když se naše pohledy setkaly, jako bych na to všechno zapomněl. Jenže pak jsem v těch jeho očích znovu spatřil tu jiskru strachu smíšenou s obavami. A ta krutá bolestivá realita mě znovu udeřila. "Něco vymyslím." ujistil jsem ho. "Nedovolím jim, aby ti ublížili. Přece jsem to slíbil, ne?" pokusil jsem se alespoň o menší úsměv. Snad abych trochu odlehčil naši situaci, i když jsem dost pochyboval, že tohle pomůže.
"Já vím, ale-" chystal se Yoyo namítnout něco dalšího. Tentokrát už jsem ho, ale nenechal. Víc než tohle nestihl říct, protože jsem ho zastavil. Přitiskl jsem mu ukazováček na rty a on poslušně ztichl. "Věříš mi?" zeptal jsem se ho, přičemž prst z jeho rtů pomalu opět sejmul.
Slabě si povzdechl a mírně ohrnul spodní ret. Udělal malinké krůčky ke mně, aby si mohl položit své ruce kolem mého krku. "Samozřejmě, že ti věřím." odpověděl mi. Koutky jeho úst se zvedly do lehoučkého, skoro nezřetelného úsměvu. Bylo to vůbec poprvé za tenhle den, co jsem ho uviděl se usmát. Dobře, možná to nebyl nějaký extra pořádný úsměv, ale mě teď stačilo i tohle. Sklonil jsem se k jeho rtům a uvěznil je v dlouhém a něžném polibku.
Nakonec jsem se odtáhl, ale stále jsem si ho držel za pas hezky u sebe. "Zůstaneme ještě chvilku?" navrhl jsem mu. Nechtělo se mi ještě nikam chodit, chtěl jsem tu s ním zůstat. Yunhyeong s přikývnutím souhlasil a tak jsme se posadili vedle sebe opření zády o zídku a on si položil hlavu na mé rameno.
"Tak co rodiče, už se konečně dohodli, jaké koupí ty záclony?" nadhodil jsem rychle nové téma. Jednak jsem tím chtěl dát najevo, že tamto pokládám za uzavřené. Nechtěl jsem to teď už řešit. Chtěl jsem Yoyovi nějak zvednout náladu. Doufal jsem tak, že by takhle snad mohl aspoň na chvíli přijít na jiné myšlenky. Byl jsem rád, když se rozpovídal a začal mi vyprávět, jak se jeho rodiče stále dohadují o tom, jaké koupí domů záclony a přitom vypadají obě možnosti stejně. Jediný rozdíl mezi nimi je v odstínu barvy. Opřel jsem si hlavu o tu jeho a naslouchal každému jeho slovu.





















Nemůžeš ho tak mučit!!!!!!!! Chuďátko!!!!!! Nech ho! Ať jde spát, to řeší všechno! Nebo ať jdou spolu spát, to by bylo ještě lepší!!!! Naaah prpč mo to děláš? T-T