Jooo, klidně mě praštěte, hoďte mi rybu do ksichtu a já nevím co. Vím, že bych se měla spíš soustředit na psaní nové části Apology. Já to vím, moc dobře to vím. Ale stejně to zase nedělám. Místo toho se totiž drahá Ady rozhodla začít další povídku, u ní updates bude stejně přidávat zase jen jednou za uherský rok. No není to se mnou k zbláznění? Jo je, já vím. :D
Já vážně chtěla psát Apology a využít tak toho volna, co jsme teď měli. Ale já nevím proč, mám teď poslední dny takovou dobrou náladu, která se mě prostě drží. Najednou jsem plná až too much energy, že mě to samotnou děsí. Protože to není u mě normální. :D No a právě kvůli tomu jsem se nějak nemohla dokopat k Apology, protože u toho bych se cítila zase špatně za to, co dělám mému baby Yunhyeongovi. T^T A tak jsem se místo toho dala do psaní tohohle~
A na mou obranu (i když to stejně nepomůže), tuhle povídku jsem plánovala jak dávno. Vlastně někdy krátce po debutu iKON, takže někdy od září-října. Což je.. dlouho. A náhodou už k ní mám napsaný i konec! (idk proč mám ve zvyku psát vždycky jako první konce :'D) Každopádně až teď jsem se dokopala k tomu, abych napsala i nějak ten začátek. Původně jsem jí sem chtěla dát teprve až bude celá, ale tak jako s Apology jsem si to nakonec rozmyslela. A stejně to takhle udělám nejspíš i s Junhwan povídkou. Yep, mám připravdou i Junhwan. :D A blah, už zase moc kecám. xD
Opravdu netuším, kdy sepíšu další část. Ale to mi snad odpustíte a do té doby si užijete aspoň tenhle malý kousek.
Sooo.. Enjoy~ :33

Bobby's POV
Bylo už celkem pozdě, když jsme se s Hanbinem vraceli domů do dormu. Venku už se dávno setmělo. Jako obvykle jsme strávili celý den ve studiu. Snažili jsme se pracovat na dalších písničkách. Ze začátku tam s námi byli i kluci, ale ti nakonec odešli dříve. A my dva tam nakonec vždycky zůstali sami. Ne, že bych si stěžoval. Byl jsem rád, když jsem s ním mohl být o samotě a mít ho tak jen pro sebe.
"Bobby hyung~" oslovil mě, jak jsme tak kráčeli bok po boku. Zavěsil se mi za ruku a pohlédl na mě těmi svými kukadly. "Už pro mě máš dáreček k narozeninám?" roztomile zamrkal. Musel jsem nad tím tiše zasmát. Tohle byla jedna z těch jeho stránek, kterou před nikým jinak neukazoval.
"A co bys po mě chtěl?" koukl jsem na něj pobaveně a povytáhl malinko obočí. "Copak ti já, tvůj nejmilovanější hyung, jako dárek nestačím?" zatvářil jsem se naoko uraženě.
"Ne, ne, ne. Tak jsem to samozřejmě nemyslel." začal hned energicky vrtět hlavou a zapírat to, protože se nejspíš bál, že bych se mohl vážně urazit. Pabo.
"Dělám si srandu." zasmál jsem se a zatahal ho za tvář, nad čímž se zašklebil. Věděl jsem, že to nemá rád. Ale mě bavilo ho takhle provokovat.
Nakonec se tomu začal smát přece jen i Hanbin. Pak však zase zvážněl a zase nahodil ten svůj kukuč. "Co pro mě teda máš?"
"Ale, ale. Tady je někdo až moc zvědavý." zakřenil jsem se na něj. "Nevíš, co se říká? Nebuď zvědavý, budeš brzo starý." lehce jsem ho dloubl loktem do žeber.
Nato se Hanbin zastavil a já proto zůstal zmateně stát s ním. Malinko se ode mě poodtáhl, aby se postavil přímo čelem ke mně. Sjel mě zkoumavým pohledem, přičemž já na něj stále nechápavě koukal. "Ty pro mě nic nemáš, co?" vypadlo z něj nakonec s uchechtnutím.
"Y-yah, to není pravda." bránil jsem se. Měl jsem pro něj dárek. Teda... tak docela. Už jsem měl nějakou matnou představu o tom, co bych mu mohl dát. To se počítá, ne? Hanbin si mě ale furt nevěřícně prohlížel, protože mi to nejspíš nezbaštil. Sakra, to to na mě tak pozná? Stejně jsem mu, ale nechtěl přiznat pravdu. "Nekoukej, tak na mě." zakryl jsem mu z legrace obličej dlaní a musel jsem se začít smát tomu jeho výrazu.
"Takže ho nemáš, já to věděl!" vítězoslavně zaprskal a odstrčil mou ruku stranou. "Tss.. Moje narozeniny jsou za dveřmi a ty pro mě ještě nemáš ani dárek. Jsem tvůj nejlepší kamarád, pro mě ho máš mít nakoupený už rok dopředu!" uraženě zvedl nos nahoru, i když já na něm stejně poznal, že to nemyslí vážně.
"Řekl jsem přece, že pro tebe něco mám. Jen ti neřeknu co." vyplázl jsem na něj jazyk. Nevzdával jsem se a dál se snažil se to nějak okecat. "A teď jdeme." popohnal jsem ho, dřív než by mohl zase něco namítnout. Hodil jsem mu ruku kolem ramen a znovu se s ním rozešel. "Ale jen tak mimochodem..." přelomil jsem tak ticho mezi námi. "Co bys chtěl jako dárek?" zeptal jsem se ho. Viděl jsem, jak se už už chystá něco spustit. Bylo mi jasné, že by to bylo něco typu "Já to říkal!" Rychle jsem proto dodal: "A teď se neptám, protože pro tebe nic nemám! Jen tak ze zvědavosti. A protože to chce vědět... Donghyuk." našel jsem si rychle nějakou jinou oběť. Mian, Donghyuk-ah.
"Tak Donghyuk..." zaculil se Hanbin a pomalu přikývl hlavou. Nevypadal moc, že by mi na to skočil. Ale přesto si odpustil ty narážky. Přiložil si prst k bradě a párkrát si na ní zamyšleně poklepal. "Už to mám!" luskl prsty. "Řekni mu, ať mi složí písničku. O mně." zazubil se.
"To.. Myslíš vážně?" pochybovačně jsem se na něj podíval. Tohle si vážně přál jako dárek? Nějak se mi to nezdálo.
"No jistě! Jisto, jistě." přikyvoval Hanbin. "Dong mě zbožňuje, tak bude ta písnička určitě dokonalá." zaculil se. Zvedl pohled ke mně. "Něco, co ty bys určitě nezvládl." poplácal mě škádlivě po tváři.
Já věděl, že na tom něco nesedí. Zase mě chtěl jenom popichovat, protože moc dobře věděl, že o Donghyukovi se tu nebavíme. Ale tak jsem tedy hrál s ním. "No dovol. Jsem si jistý, že bych vyhrál. Klidně ti něco vymyslím hned teď!" řekl jsem vyzývavě.
To by, ale nebyl Hanbin, aby se toho hned nechytil. "Tak šup! Předveď se." znovu jsme se zastavili. "Vymysli a zazpívej mi teď a tady nějakou písničku o mně. O tom, jak moc mě miluješ." pobídl mě se smíchem.
"Fajn." odsekl jsem mu, ale i já se smál. Musel jsem se několikrát nadechnout, abych se přestal smát a mohl tak začít. Snažil jsem se rychle něco vymyslet, ale zrovna v tuhle chvíli mě na potvoru nic nenapadalo. Ještě ke všemu mě furt znervózňoval Hanbinův pobavený pohled, který na mě upíral. Jakmile jsem začal něco rapovat, hned jsem zase přestal, protože mi to přišlo blbý. Stále jsem nemohl přijít na ta správná slova a já viděl, jak už se mi chce začít Hanbin smát. A pak se mi rozsvítila žárovička. Chtěl písničku o něm, má ji mít. Nebyla to sice nějaká, kterou jsem teď vymyslel, ale aspoň splňovala ten druhý požadavek. "Neoneun nae chwihyangjeogyeok, nae chwihyangjeogyeok~" zazpíval jsem začátek naší My Type a celou dobu jsem se mu díval do očí.
Hanbin na mě zůstal chvilku mlčky koukat s naprosto nečitelným výrazem. Kdyby nemrkal, přísahal bych, že zkameněl. A pak se rozesmál. "No dobrý. Tak si mě zase pobavil." pronesl. "Tak už fakt pojď. Mám takové tušení, že nám jinak začne Jinhwan hyung za chvilku volat, kde jsme." Plácl mě lehce do hrudi a pomalu se zase rozešel.
Jakmile se otočil, s tichým povzdechem jsem sklopil oči k zemi. Nemohl jsem přece čekat, že tohle dopadne jinak. I kdybych mu řekl přímo, že ho miluju, stejně by to bral jako vtip. Protože já pro něj byl jen kamarád. A vždycky to tak bude.
"Hyung, kde vězíš?" zavolal za mnou. Zvedl jsem pohled a viděl, že už stojí skoro na rohu ulice. Rychle jsem nahodil zpátky úsměv na tvář, aby nic nepoznal a rozběhl se za ním.





















Ty zlé dítě... Mě chceš zabít, že? :D nedivila bych se tomu, protože je to strašně sladký :333 zajímá mě, jak tp bude dál, co přesně bude v ději, protože ať nad tím přemýšlím jak chci, nevidím žádnou vezri, která by mi k tomu seděla :D hurrrrrrryyyyyy