close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Apology (Pt. 4)

1. června 2016 v 23:39 | Ady |  Apology
Hey guys~^^
Tak jak jsem slíbila. Konečně jste se dočkali další části Apology!
To chce šampus. Ne pravda. To si nezasloužím, protože jste na to museli čekat strašně dlouho. Radši to nechci ani počítat. I'm really sorry, guys.
Původně jsem tohle chtěla dát jako poslední část, ale nakonec jsem se rozhodla vás ještě napínat a rozdělit to. A taky je to tak trochu protože nestíhám přepsat tu druhou půlku, jelikož jsem celé odpoledne prospala a teď nestíhám učení na zítřek. Haha, how great. :') Že já už se konečně nepoučím a nezačnu se do školy připravovat dřív.
Ale nebojte. Tentokrát mám tu poslední část už i napsanou, takže bych jí mohla přidat.. zítra? Možná. Do konce týdne tu určitě bude.
Tak teď už tedy dlouho slibovaná~


"Začíná mi být celkem zima." oklepal se Yoyo a přejel si dlaněmi po holých pažích, aby se aspoň trochu zahřál. Seděli jsme tu poměrně dlouho, takže se mu ani nedivím. Nebylo zrovna nejtepleji a teď se ke všemu ještě více ochladilo. A on tu je pako jen v triku s krátkými rukávy.
"Máš se oblékat tepleji." zakřením se na něj, načež si sundám svou mikinu a přehodím ji přes něj.
"Já bych byl, kdyby mě nepolili..." zamumlal tiše, ale i tak jsem to slyšel. Na jeho tváři se opět objevil smutek. Cítil jsem se provinile. To já mu to zase připomněl. Jsem blbec. Tiše jsem si povzdechl. "Prostě si vezmi moji mikinu, ano?" pousmál jsem se na něj. "Nechci, abys mi zmrzl. Ještě by ses proměnil v rampouch a co pak." zasmál jsem se. Vím, že to nebylo zrovna kdovíjak vtipné. Vymýšlení vtipů nebyla zrovna moje parketa. Ale doufal jsem, že by to mohlo alespoň trochu pomoct.
"Děkuju." zamumlal tiše. Slabě se na mě usmál, snad jen aby mě uklidnil. Jako by mi četl myšlenky. Rychle mi věnoval malou pusu než jsem stačil něco říct. "Tak pojď." krátce se usmál a tentokrát se zdál jeho úsměv být upřímnější. Chytl mě za ruku, kterou jemně stiskl a táhl mě pryč. "Ještě si doběhnu do skřínky pro věci. Hned jsem zpátky."
"Nemám jít s tebou?" ujišťoval jsem se. Nechtěl jsem riskovat, že by tam někoho potkal a něco by se mu stalo.
"Budu v pohodě." uklidňoval mě. Přiťapkal ke mně a jemně se otřel svým nosem o můj. "Hned jsem tu." řekl tiše a udělal několik malých kroků vzad směrem ke škole. "Čekej před školou." zvolal ještě než se na patě otočil a rozběhl se zadními dveřmi dovnitř. S úsměvem na rtech jsem ho sledoval. Až když se mi úplně vypařil z dohledu, zamířil jsem před školu. Jenže tam mi úsměv z tváře hodně rychle zmizel...
U hlavní brány stáli kluci. Než jsem se stihl někam schovat, aby mě neviděli, bylo už pozdě. Všimli si mě. "Donghyuku!" zavolal na mě jeden z nich. Rychle jsem nasadil pohled, jako bych si jich všiml až teď.
"Kluci." hlas se mi lehce chvěl, ale doufal jsem, že oni si toho nevšimnou. "Co tady děláte?" zeptal jsem se stále poněkud zmatený z jejich přítomnosti. Skončili jsme snad tak před hodinou, už měli být dávno pryč. Navíc byl dneska pátek, to vždycky vystřelí co nejdřív.
"Čekáme tu celou dobu na tebe, kámo. Už jsme si mysleli, že nepřijdeš." odpověděl mi se zakřeněním. "Dneska ses choval divně, tak jsme tě chtěli někam vytáhnout."
"Jak jste věděli, že tu pořád jsem?" To mi nedávalo smysl. Vždyť jsem mohl být klidně už dávno pryč.
"Nebyli jsme si jistí. Ale nikdo tě odcházet neviděl, tak jsme se rozhodli tu počkat. Ale popravdě jsme byli zrovna na odchodu. Máš dobrý načasování." uchechtl se.
"Jo.. Dobrý načasování." zopakoval jsem nezřetelně po něm přičemž jsem se za to sám proklínal. Přijít tak o chvilku déle, nemusel jsem je potkat. A Yoyo- Rychle jsem stočil pohled ke dveřím školy. Musel jsem je odsud dostat dřív než vyjde ven. Nesmí se s ním potkat. "Tak jdeme, ne? Za to, že jste tu na mě čekali tak dlouho, vás někam zvu." vyhrkl jsem a popoběhl k nim. Vytáhl jsem z kapsy telefon, abych Yoyovi napsal zprávu a varoval ho.
"Oh to se mi líbí." souhlasili s mým návrhem kluci. "Tak si přestaň esemeskovat, Casanovo, a jdeme." dloubli mě loktem to paže. Rychle jsem zprávu odeslal a chystali jsme se odejít.
Jenže v tu chvíli se dveře otevřely. Nepřečetl si tu zprávu. A tak jako já měl "dobré načasování"... S rozzářeným obličejem vyběhl ven. "Dong-" úsměv mi ztuhl na rtech, když zvedl pohled a spatřil kluky. Okamžitě zůstal stát na místě. Bohužel už bylo pozdě, oni si ho už všimli taky.
"Ale ale... Kohopak to tu máme?" okamžitě změnili směr a vyrazili k němu. Snažil jsem se jim to vymluvit, ale vůbec mě nevnímali. Yunhyeong začal vyděšeně ustupovat dozadu. Jenže oni kolem něj utvořili kruh a uvěznili ho tak v jeho středu. "Copak tu ještě děláš? Tak sám... Ta tvoje druhá přiteplená polovička tě tu nechala?" jízlivě do něj rýpal.
Nejspíš si nedokázali dát dvě a dvě dohromady, protože se nezdálo, že by jim došlo, kdo je onou polovičkou. Yoyo krátce zabloudil pohledem ke mně. I ta chvilka však stačila na to, abych viděl ten strach v jeho očích.
"P-prosím..." odhodlal se Yunhyeong promluvit. Jeho hlas byl tak slabý, že ho bylo sotva slyšet. "N-Nechte mě jít."
"Cože?" přiložil si ruku k uchu a dělal jako by ho neslyšel. "Ty by si nás chtěl opustit? Tak brzy? Ne, ne." zavrtěl hlavou s odporným úsměvem na rtech. "Nejdřív si to s tebou vyřídíme."
Přiskočil jsem k nim, abych je zastavil. "No tak, nechte ho." snažil jsem se je odtáhnout pryč. "Nic vám přece neudělal."
"Že nic?" pobaveně se uchechtl. "Jen to, že s námi celé ty roky sdílel stejnou školu. Sdílíme s tím stejný vzduch!" zkřivil obličej, jako kdyby mu bylo na zvracení. Chytl mě kolem ramen a odvedl mě stranou. "Hele Donghyuku. Já vím, že tě táta učil být ke všem milý a tak. Ale tohle je něco jinýho. On není člověk, on je zrůda." Zůstal jsem zaraženě stát na místě jako sloup potom, co zmínil mého tátu. Můj táta... Co by na tohle říkal? Máma i ségra mě přijaly takového, jaký jsem. Tátův názor jsem nikdy neměl šanci slyšet. Nevím, co si myslel o gayích on. Co kdybych ho tím zklamal? Bral by mě taky jako zrůdu?
Z myšlenek mě vytrhlo bolestivé zasyčení a já viděl, jak se Yunhyeong sesunul k zemi. Chtěl jsem něco říct, zasáhnout. Ale z úst mi nevyšla ani hláska. Nedokázal jsem udělat jeden jediný krok.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ladypsychotronia ladypsychotronia | Web | 5. června 2016 v 22:15 | Reagovat

Hit them Dongdong-ah... SAVE YOUR LOOOOOOOOOOOVE!!!!!!!!!!!!!!

2 Ante Ante | E-mail | Web | 19. června 2016 v 17:18 | Reagovat

I HATE YOU DO FUCKING MUCH BUT I NEED MORE! O...O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.