close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Apology (Pt. 5) - END

6. června 2016 v 22:11 | Ady |  Apology
Ehm.. Dělejme, jakože jsem to vydala do konce týdne, jak jsem původně slibovala.
Holaaa~!
A tak vám přináším pátou a zároveň poslední část Apology.
Tbh dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle nechat jako konec nebo ne. Protože je to takové... nebudu spoiler. :D Ale jelikož jsem to takhle měla od začátku ukončené (jo, dost často píšu konec jako první), tak jsem se rozhodla toho držet. Jenže to bych nebyla já, abych to ukončila jen tak. I can't say goodbye to this storyyy, not yet. T^T Takže v hlavě už se mi rodí takový nápad na spin-off (or idk jak to nazvat), sooo.. Eyee, you gotta wait for it.


Mlátili ho, kopali, nadávali mu. A já tam jen stál opodál a díval se na to. Nic jsem neudělal, ani neřekl. Viděl jsem, že už je Yunhyeong úplně zřízený. "Y-yah." slabě jsem vykoktal. Nohy jsem měl úplně ztuhlé, ale přesto se mi povedlo popojít k nim. Natáhl jsem ruku k jednomu z nich a zastavil ho dřív než mu stihl dát další ránu pěstí. Otočil se na mě rozzuřeně. "Co sakra děláš?" vyjel po mě.
"To by už stačilo, ne?" snažil jsem se znít v klidu, aby se mi netřásl hlas a nedal tak nic najevo. Vlastně jsem sám nevěděl, co to teď vlastně dělám.
"Copak je ti snad naší malý buzničky líto?" přistoupil blíž ke mně. "Chceš se snad přidat do přihřátého klubu k němu?" pohrdavě se uchechtl. Zatnul jsem ruce v pěst a skousl si ret. Co by dělal, kdyby věděl, že v tom klubu už jsem? Měl jsem chuť mu to tady teď vytmavit, všechno mu říct a odvést Yunhyeonga pryč. Ale neudělal jsem nic z toho. "Ne, nechci." řekl jsem dřív než jsem si uvědomil svá slova. Nevím, proč jsem to řekl. Všechna moje odvaha se v tu chvíli někam ztratila.
"Já si taky myslím. Tvůj táta na tebe může být pyšný." Nechápal jsem, proč proti mně stále používali mého tátu. Snad věděli, že je to moje slabina. Protože i na podruhé se jim povedlo mě zasáhnout. V hlavě se mi opět vynořila ta myšlenka na to, co by na tohle říkal. Co by říkal na to, že je jeho syn homosexuál. Mamka říkala, že by proti tomu určitě nic neměl a já jí to věřil. Ale teď ve mně začala hlodat pochybnost, když jsem viděl, jak se chovali kluci. Co kdyby to viděl stejně jako oni?
Viděl jsem, jak do Yunhyeonga začali znovu kopat. Odvrátil jsem se a otočil jsem se k celému dění zády. Nemohl jsem se na to koukat. Přivřel jsem křečovitě víčka, když jsem slyšel jak sténal bolestí. Ale přesto jsem se ani nepohnul. Nedokázal jsem to. Chtěl jsem mu pomoct, ale pak tu byla ta jiná část ve mně. Ta vyděšená a zmatená, která mě přinutila zůstat stát na místě. Až po nějaké době ho nechali být. "Máš, co sis zasloužil. Ty hnusnej posranej teplouši." jeden z nich ho ještě naposledy kopl do břicha. "Jdeme, už tu nedokážu být v přítomnosti toho buzeranta ani chvilku." plivl po něm a s těmito slovy zamířili pryč. Nechali ho tam zbitého jen tak ležet na zemi. "Hey, Donghyuku!" zavolali na mě ode vrat. "Co tam tak stojíš? Tak pojď, ne?"
Otočil jsem se na Yunhyeonga, který zbitý skoro až do krve, ležel nehybně na zemi. Pohlédl jsem zpět na kluky u vrat. Váhavě jsem těkal z jednoho místa na druhé. Nemohl jsem tu Yoya takhle nechat. Ale pak by o to o mně kluci zjistili. Věděl jsem, co je správné... Ale přesto jsem se nechal ovládat svou zbabělou stránkou. "J-jasně, už jdu." kuňkl jsem a vyrazil jsem za nimi. Lehce jsem se ohlédl přes rameno po Yunhyeongovi, ale nezastavil se. Šel jsem dál s nimi. Nedokázal jsem však přestat na Yunhyeonga myslet. Nedokázal jsem se soustředit na to, co říkali oni. Vím jen, jak se vychvalovali a smáli se tomu, co mu udělali. Když se na mě otočili, předstíral jsem, že vnímám a párkrát jsem ze sebe vydal lacinou napodobeninu smíchu, aby se mě na nic nevyptávali. Nechápal jsem, co jim na tom přišlo tak vtipného. Nechápal jsem, co tu dělám. Vzpomněl jsem si na slib, který jsem dal Yunhyeongovi. Ten, který jsem nedokázal ani dodržet. Neměl bych tu být. Měl jsem být s Yunhyeongem. Chránit ho a stát při něm. Místo toho jsem tam jen jako srab stál a přihlížel tomu.
Zničehonic jsem se zastavil a zůstal s pohledem upřeným před sebe. Kluci se na mě zmateně ohlédli a ptali se, co mi je. "Uhm... já..." snažil jsem se něco říct. Rychle vymyslet nějakou výmluvu. "Zapomněl jsem si ve škole... sešit! Jop, sešit na matiku." vydrmolil jsem rychle a popošel několik kroků vzad, ukazujíc přitom někam neurčitě za sebe. "Doběhnu si pro něj, běžte napřed." a bez dalšího slova nebo ohlédnutí jsem se rozběhl zpátky ke škole. Slyšel jsem, jak za mnou volají něco jako, že ho stejně nebudu potřebovat. Ale i přesto jsem běžel dál, ani na chvilku jsem se nezastavil. Nevěděl jsem, jestli tam Yunhyeong ještě bude. Doufal jsem však a modlil se, aby ano. Musel tam být. Chtěl jsem mu pomoct. Nemůžu ho tam nechat.
Doběhl jsem na místo. Měl jsem štěstí, ještě stále tady byl. Z nějakého důvodu jsem zpomalil a zpovzdálí ho udýchaně sledoval. Nejspíš jsem se bál se tam za ním hned rozběhnout. Viděl jsem, jak se snaží dostat na nohy, hledajíc oporu u nejbližšího kmene stromu. Tvář měl zkřivenou bolestí a držel se za břicho. Jenže nohy ho nedokázaly udržet. Podlomily se mu kolena a on s bolestivým nárazem dopadl opět na zem. V tu chvíli jsem se zase probral ze svého transu. "Yoyo!" běžel jsem rychle k němu. Opatrně jsem ho podepřel, abych mu pomohl se postavit. "Vezmu tě domů." řekl jsem tiše. Něžně jsem mu odhrnul vlasy, které mu padaly do očí. Pomalu se zvedal, přičemž jsem slyšel, jak s těžkostí oddechuje. Starostlivě jsem ho jistil, bylo hrozné ho takhle vidět. Ještě horší, když jsem věděl, že jsem tomuhle mohl zabránit.
Yunhyeongovi se konečně povedlo tak nějak se udržet na nohou. Zvedl pohled ke mně. V tu chvíli se však jeho oči rozšířily hrůzou. Vyškubl se mi tak prudce, že začal opět vrávorat. Kdyby se nechytil stromu, znovu by spadl. Přispěchal jsem k němu, abych ho zachytil. On mou pomoct ale odmítl. "Jdi ode mě." sykl, jakmile jsem chtěl udělat krok k němu.
"Yoyo..." špitl jsem tiše. Překvapeně jsem zamrkal a zůstal zaraženě stát na místě. Pomalu jsem k němu natáhl ruku. "To jsem přece já, Dong-" Chladně mou ruku odstrčil a nenechal mě ani domluvit. "Už nikdy.." vzhlédl ke mně s ledovým pohledem, který mě bodal přímo do srdce. ".. mi neříkej Yoyo. Už se ke mně ani nepřibližuj."
Úplně jsem ztuhl, nebyl jsem schopný jediného slova či pohybu. Zasáhlo mě to víc, než kdyby mě přímo kopl. Nikdy jsem nemyslel, že od něj tahle slova uslyším. A s jakou chladností je řekl. "Y-Yunhyeong-ah... chci ti jen pomoct." dostal jsem ze sebe třesoucím se hlasem. Chtěl jsem mu pomoct a postarat se o něj. Aspoň takhle jsem chtěl dodržet svůj slib, když se mi nepovedlo ho ochránit. Nic se nezměnilo, stále jsem pro něj byl ochotný udělat cokoliv. Nemohl bych ho tu nechat v bolestech, nikdy.
"Pomoct?!" uchechtl se výsměšně a obrátil oči v sloup. Na moment se mu ústa opět zkřivila bolestí, což ve mně opět vyvolalo starost. On mě však varovně spražil pohledem a dal mi tak jasně najevo, abych se držel dál. "Řekni mi, proč bys asi něco takového dělal?"
Jeho dotaz mě zarazil. Proč bych to dělal? Protože ho miluju, proto. "Copak to není jasné?" S upřímností jsem mu pohlédl do očí, v nichž mohl vyčíst, jak moc pro mě znamená. Přece věděl, jak mi na něm záleží. Mlčky na mě chvilku koukal a mě se zdálo, že jeho oči na moment i změkly. Že z nich zmizela ta zášť. Jenže pak svým odvrátil zrak.
"Ne." odsekl zase chladně. "Já už totiž opravdu nevím, co si o tobě myslet. Jestli jsem tě celou tu dobu vůbec znal." sjel mě pohledem ze kterého čišel hněv a zklamání, smíšené s odporem. Jedna z těch nejhorších kombinací.
Těžce jsem polkl, v puse jsem měl sucho. Snažil jsem se nevnímat ten pohled, který mě tak šíleně zraňoval. Přesto jsem se nemohl vzdát. "Yungyeong-ah, jsem to furt já. Tvůj Donghyuk. Záleží mi na tobě víc než na komkoliv jiném. Nikdo pro mě neznamenal tolik jako ty. Bolí mě, když tě vidím takhle. Slíbil-"
"Ten tvůj slib!" skočil mi do toho a ušklíbl se. "Proč to vytahuješ, když ho stejně nedokážeš dodržet? Podívej se, jak jsem dopadl!" vyhodil ruku, kterou se nedržel stromu, do vzduchu. Vzápětí však přivřel oči bolestí s malinkým sykotem, protože to učinil moc prudce. Pomalu otevřel oči a podíval se zpět na mě. "Ale víš, co bolelo ještě víc než všechny jejich rány dohromady? Ty tvoje nádherná záda, která se ke mně obrátily a nechaly je mi to udělat!"
Nedokázal jsem nic říct. Dobře jsem si uvědomoval, co jsem udělal. Věděl jsem, že to byla chyba. Že jsem se rozhodl špatně. Zradil jsem ho. "Já.." špitl jsem s chvějícím se hlasem. Snažil jsem se najít správná slova, jenže jako bych ztratil schopnost mluvit. "Omlouvám se.."
"Na omluvy už je pozdě." řekl dřív než jsem mohl něco dodat. Odlepil se od stromu a udělal několik kroků ke mně. Sklopil hlavu a když ke mně opět vzhlédl, měl oči zalité slzami. Už jsem v nich neviděl zlost. Jen bolest. "Jako hlupák jsem věřil tvému slibu, že mě budeš vždycky chránit..." zašeptal zlomeně a s těmi slovy se vydal kulhavým krokem pryč.
Stál jsem na místě a prázdně zíral tam, kde ještě předtím stál on. To já za všechno můžu. Kvůli mě trpí. Měl plné právo mě nenávidět. I já se za to nenáviděl. Věděl jsem, že bych ho měl nechat jít. Dřív než mu ublížím ještě víc. Kdyby nebylo mě, nikdy by si nemusel tímhle projít. Jenže já se ho nechtěl vzdát. Nedokázal jsem to. Chtěl jsem o něj bojovat. Rozběhl jsem se za ním.
Kvůli svým zraněním se nedostal daleko, proto jsem ho rychle dohnal. Chytl jsem ho za ruku a zastavil ho. Opatrně jsem ho zezadu objal. "Neopouštěj mě." hlesl jsem a lehce ho stiskl ve svém objetí. Opřel jsem si čelo o jeho rameno. "Prosím, neodcházej. Nechci být bez tebe. Zůstaň se mnou." zadrhával se mi hlas, přičemž mi horké slzy smáčely tváře. "Odpusť mi, prosím. Vím, že jsem se zachoval strašně. Hrozně, neodpustitelně. Měl jsem ti pomoct, něco udělat. Ale já se zachoval jako zbabělý kretén, což i jsem. Nezasloužím si tě. Ty jsi ta nejdokonalejší osoba, co znám a to nejlepší, co mě mohlo potkat. A přál bych si, abych byl i já to nejlepší pro tebe. Ale vím, že nejsem." poodtáhl jsem se, abych ho mohl otočit čelem k sobě. Jeho oči byly plné slz, tak jako moje. Něžně jsem mu palcem utřel slzy, které mu stékaly po tváři. Rvalo mi srdce ho takhle vidět, ke všemu když jsem za tohle mohl já. "Omlouvám se za to, že jsem tě neochránil. Omlouvám se, že jsem nedodržel svůj slib. Omlouvám se za to, že jsem takový srab, který ti jen ublížil. Za všechno se ti omlouvám." podíval jsem se mu přímo do očí. "Odpusť mi to všechno, prosím. Dej mi ještě jednu šanci. Nechci o tebe přijít. Prosím.."
Yunhyeong se zadíval do mých očí a já viděl, že přemýšlí. Popotáhl a zadržel příval dalších slz. Natáhl k mé tváři ruku a nadechl se, aby něco řekl. Na poslední chvíli si to však rozmyslel a rychle rukou ucukl. Prudce zavrtěl hlavou. "Ne.. Já nemůžu... Nemůžu ti věřit. Už nikdy víc." dostal ze sebe, znovu se na mě podívat nedokázal.
"Prosím, Yoyo." zašeptal jsem skoro až zoufale. Ale tak jsem se v podstatě i cítil. Nemohl jsem ho nechal jít. "Já.." odmlčel jsem se. Měl jsem ta slova přímo na jazyku, ta která jsem se celé ty měsíce zdráhal říct. A teď mi vyklouzla ze rtů úplně tak jednoduše. "Miluju tě."
Yunhyeongovy oči se znovu setkaly s těmi mými. Mlčky na mě hleděl, zatímco se mu oči zalévaly slzami nanovo. Nevím, jak dlouho jsme takhle stáli. Mě to připadalo jako hodiny, protože celé mé tělo svíralo napětí a strach z toho, co řekne. Přiložil si dlaň k rtům a mírně zakroutil hlavou, jako by si chtěl zabránit něco říct. Rychle si utřel slzy a pomalu sklopil oči opět k zemi. "Sbohem, Donghyuku."
Jen pouhá tato dvě slova stačila na to, abych se kompletně zlomil. Cítil jsem, jak se mi srdce láme na milion kousíčků s každým krokem, který učinil a tím se ode mě vzdaloval. Tentokrát jsem se nezvládl za ním už ani rozběhnout nebo zavolat. Jako by mě ta slova úplně připravila o hlas a schopnost chodit. Podlomily se mi nohy a já klesl na zem.
Nedokázal jsem už ani brečet. Cítil jsem se tak prázdně. Jako by s jeho odchodem, odešla i velká část mě. Začínal jsem si přát, aby mě tady spíš zbil. Protože to by aspoň bolelo méně. A tak jsem tam jen klečel a tupě zíral před sebe, dívajíc se jak mě opouští osoba, kterou nadevše miluju...


sorry if i broke your heart.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ladypsychotronia ladypsychotronia | Web | 9. června 2016 v 21:08 | Reagovat

broke my heart... broke my heart... you... you fuckING DESTROY EVERYTHING! mY MIND, MY SOUL EVEN MY WHOLE BODY AND I AM CRYING LIKE A LITTLE TURTLE YOU LITTLE-!!!!!!!!!!! i hate you... srsly... i do hate you a lot now. Better for you even for Dongdong face the madafakin homofobic bastarts... and... and keep the promise.... cause my poor harteu

2 Ady Ady | Web | 11. června 2016 v 0:36 | Reagovat

[1]: *carefully gives her a tissue* I know, I know. I'm a fuckin devil. I hate myself for doing this to them... but I couldn't help myself. This is not the end tho, not yet.

3 Narbie Narbie | Web | 12. června 2016 v 14:25 | Reagovat

Od samého začátku jsem přemýšlela, jak to asi skončí.. nad touto variantou jsem ani nepomyslela, ale dokonale mě zlomila. Mám tu slzy v očích..je mi obou tak líto.
Asi si pobrečím.

4 Ady Ady | Web | 15. června 2016 v 20:41 | Reagovat

[3]: I'm sorryyy~ *sending virtual hugs* Taky jsem dlouho uvažovala, jestli to takhle ukončit nebo ne, protože i mě to bolelo tohle Yundong udělat. Ale plánuji napsat pokračování. I can't do this do my babes T-T

5 Ante Ante | E-mail | Web | 19. června 2016 v 17:31 | Reagovat

Proč mi ničíš život... co jsem ti sakra udělala. Ale tak nějak... upřímně jsem ráda, že to skončilo takhle - protože se mi to zdá pravdivější než nějaký přeslazený konec, kdy by si odpustili klidně i vraždu. Takže děkuju, nesnáším tě a těším se na další. Love ya~

6 Ady Ady | Web | 19. června 2016 v 19:14 | Reagovat

[5]: Právě proto jsem to chtěla ukončit takhle, aby to nebyl další ten přeslazený konec. Thank yaa♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.