close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

My type (Pt. 2)

20. června 2016 v 0:05 | Ady |  My Type
Původně jsem se k tomu chtěla dokopat už minulý týden, ale tak.. nevermind. Lepší pozdě než nic, ne? :'D
Jinak známky mám uzavřené a konečně budu mít volno, yay~! Akorát příští týden už mizím na měsíc pryč. Měla jsem hezky naplánované, jak budu psát, abych mohla pak na ten měsíc přednastavit články.. Ale už teď vidím, že tak trochu nestíhám. Každopádně se pokusím do konce týdne aspoň něco málo napsat, I promise I'll try my best!

Bobby's POV
Probudilo mě zvonění mého telefonu. Muselo být už pozdě, tak kdo mi to sakra v tuhle dobu může asi volat? Rozespale jsem zamžoural očima po temném pokoji. I když jsem stejně neměl šanci nic moc vidět vzhledem k té tmě. Slepě jsem natáhl ruku k nočnímu stolku a snažil se nahmatat svůj mobil. Po chvilce se mi to úspěšně povedlo. Uchopil jsem stále ještě vyzvánějící telefon a hovor zvedl. Ani jsem se však nepodíval, kdo mi to vlastně volá. "Halo?" zahuhlal jsem rozespale.
"Hyuuuuung!" zavýskala osoba na druhé straně hovoru poněkud hlasitě než bylo zapotřebí. Polekaně jsem sebou trhl a dal si telefon dál od ucha. Nerad bych totiž ohluchl. Na to jsem ještě až moc mladý. "No konečně! Už jsem si myslel, že mě ignoruješ!" pokračoval dál s tím vysokým hlasem. I tak jsem ale poznal, kdo to je.
"Hanbine." přiložil jsem si opatrně telefon zase blíže k uchu. "Ty si pil?" uchechtl jsem se. Jiné vysvětlení jsem pro tohle neměl. Tohle nebylo jeho normální chování.
"Néééé~" protáhl dlouze a hlavně nepřesvědčivě. Nejspíš by to svou odpověď protahoval dál dokud by mu nedošel dech, ale přerušilo ho jeho vlastní škytnutí. "Dobře možná trošku. Trošililililinku." dodal nakonec s chichotem. Jakoby to nebylo jasné už od začátku.
"Aigoo." povzdechl jsem si, ale musel jsem se tomu zasmát. Přišlo mi vtipný, že je v takovémhle stavu. Vzhledem k tomu, že sám věděl, že prostě neumí pít. A teď se takhle zřídí. "Kde jsi? Dojdu si pro tebe." I tak jsem si o něj starosti. Nechtěl jsem ho takhle nechat samotného. Kdo ví, jak by vůbec došel domů. Nemohl bych spát, kdybych věděl, že je někdo tam venku úplně na mol.
"Já nevím." zahihňal se Hanbin. "Někde." Další škytnutí. "Myslím, že jsme tu asi už někdy byli. Ta paní tady na mě kouká jakoby mě znala." Každou slabiku zvlášť protahoval. Odmlčel se a pak šeptavým hlasem dodal "Je děsivá."
"Nejsi náhodou v tom baru poblíž našeho domu?" napadlo Jiwona. Občas jsme tam společně chodili na jednu skleničku, když jsme měli čas a nebo když jsme chtěli něco oslavit. Naposled jsme tam byli společně s kluky i Yunhyuk hyungem potom, co jsme debutovali. Samozřejmě, že Chanwoo měl jen džus.
"Nejspíš." pípl Hanbin odpověď na můj dotaz. "Pojď se se mnou napít, hyung." pobízel mě s nadšením v hlase.
"Ty už nebudeš pít nic." zavrhl jsem mu ihned ten jeho šílený nápad. Myslím, že on měl už pro dnešek dost. "Teď se zvednu a dojdu tam za tebou. Do té doby se nehni z místa a už ani kapičku, jasný?"
"Ale hyung~" zakňoural roztomile. V jiném případě by mě to možná obměkčilo, protože roztomilý Hanbin byl moje slabost. Nebo vlastně celkově Hanbin. Ale tohle jsem mu opravdu odmítal dovolit. "Žádný ale!" zarazil jsem ho, dřív než by mohl dodat něco dalšího. "Zůstaneš hezky tam, kde jsi a už se ničeho nenapiješ. Maximálně tak čisté vody. Hned budu u tebe."
"Počkám na tebe, hyung." zamumlal sladce. Jak málo stačilo k tomu, aby se mi na tváři objevil úsměv od ucha k uchu. Tohle se mi stávalo v přítomnosti Hanbina až moc často. Ještě, že mě teď nikdo neviděl. Kluci by si ze mě určitě utahovali. Všichni z nich věděli o tom, co k Hanbinovi ve skutečnosti cítím. Varoval jsem je, ať se ani nepokouší mu to vyzradit nebo si to s nimi vyřídím. K mému štěstí jsem i já na ně věděl několik věcí, takže to mi to pojišťovalo. Zavěsil jsem a vyskočil rychle z postele, abych se převlékl. Ani ne do pěti minut jsem byl hotov a hned nato jsem vyrazil za tím opilým pakem. Ostatní spali, tak jsem je nechal. Nechtěl jsem je kvůli tomu budit, stejně spí jako zařezaní, že si ani nevšimnou, že jsme tu nebyli.
Bar opravdu nebyl daleko, takže jsem byl do chvilky na místě. "Tamhle ho máte." zvolala na mě se smíchem majitelka aneb "ta děsivá", hned jak jsem vešel dovnitř. Zdvořile jsem se na ní s pokývnutím hlavy usmál, poděkoval a stočil pohled tam, kam ukazovala. Hanbin ležel rozvalený na stole, kolem hlavy měl několik vypitých lahví. Takhle jsem ho snad nikdy neviděl. Hanbin se alkoholu převážně vyhýbal, v takovéhle míře nepil nikdy. A teď se tu válel úplně namol.
Došel jsem k němu a opatrně s ním zatřásl,, abych ho probral. "Hanbin-ah. Pojď, jdeme domů." Po několika zatřeseních se Hanbin s trhnutím vzbudil. Prudce se narovnal a zmateně mrkal kolem sebe než si konečně všiml mě. "Hyung! Tys přišel!" široce se na mě zazubil a rozmáchl ruce.
"Přece si nemyslíš, že bych tě nechal jít takhle samotného." věnoval jsem mu letmý úsměv. "Tak půjdeme domů. Vydrž chvilku." pocuchal jsem mu vlasy. Došel jsem k majitelce baru, abych za něj zaplatil účet. Pak jsem se k němu vrátil. Vzal jsem mu jeho bundu, kterou měl hozenou přes židli a pomohl mu si ji obléct. Nebylo to zrovna jednoduché, jelikož Hanbin moc nespolupracoval a místo toho spíš napůl spal. "Tak jdeme." Lehce jsem s ním zatřásl, aby se trochu probral. Zvedl ospalý pohled ke mně a párkrát zamrkal očima jako panenka. Chytl jsem ho za ruku, abych mu pomohl na nohy. V tu chvíli nejspíš pochopil a pomalu se zvedl. Měl zpočátku co dělat, aby se udržel na nohou. Proto se o mě musel opřít, jinak bychom se asi vůbec nehnuli z místa.
Naposledy jsem poděkoval majitelce baru, rozloučil se a pak s ním vyrazil domů. Snažil jsem se na něj po cestě mluvit, ale nedostávalo se mi žádné odpovědi. Připadalo mi, že snad i spí za chůze. Na druhou stranu mi to přišlo roztomilý. Nakonec jsem se rozhodl vzít ho na záda, aby nám cesta uběhla rychleji. Hanbin si automaticky obmotal ruce kolem mého krku a položil si hlavu na mé rameno. Vzápětí jsem cítil jeho pravidelné oddechování, jak okamžitě usnul. Musel jsem se nad tím pousmát. "Proč jsi tolik pil, pako?" řekl jsem a tiše se zasmál, i když jsem nemohl čekat žádnou odpověď. Hanbil jen tichounce zamlaskal ze spaní a tak jsem pokračoval dál v cestě.
O chvilku později jsme už byli zpátky v dormu. Jak jsem čekal, všichni ještě stále spali a tudíž si ani nevšimli, že jsme pryč. Odnesl jsem Hanbina až do jeho pokoje. Když jsem se ho však chystal položit na postel, zavěsil se mi za krk. "Zůstaň se mnou ještě chvilku." zamumlal rozespale.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Už bylo celkem pozdě a sám jsem si chtěl jít lehnout, protože jsem byl unavený. Ale.. Byl to Hanbin. "Tak jen na chvilku." souhlasil jsem nakonec. Lehl jsem si vedle něj, zatímco on se mě stále držel jako koala. Měl jsem, co dělat, abych zůstal v klidu. A ignorovat to šílené bušení srdce taky nebylo zrovna nejjednodušší.
Zabořil si hlavu do mého krku. "Proč jsi ke mně tak hodný, hyung?" zamumlal tiše opět po chvilce. "Proč mi musíš pořád dávat naději, když mě stejně nemáš rád tak jako já tebe?"
Zmateně jsem se poodtáhl, abych mu viděl do obličeje. Vypadalo to skoro jako kdyby mluvil ze spaní, jelikož měl zavřené oči. Přesto jsem se však musel zkusit zeptat. "O čem to mluvíš, Hanbine?"
Už jsem se chystal zvednout, protože to vypadalo, že znovu usnul. Jenže jsem se nakonec přece jen dočkal své odpovědi. "O tom, co k tomu cítím. Miluju tě, Bobby hyung." Zadržel jsem dech a nebyl jsem schopný jediného slova. Nechtělo se mi tomu věřit. Opravdu to řekl? Vážně mi opětuje moje city? Jestli mi předtím bušilo srdce, tak teď jsem měl pocit, že mi přímo vyskočí z hrudi. Hanbin se ke mně pomalu a dal mi pusu na nos, nejspíš protože minul má ústa.
Tiše jsem se nad tím zasmál. "A proč si myslíš, že je to jen planá naděje? Copak sis nikdy nevšiml, jak moc výjimečný pro mě jsi?" pohladil jsem ho něžně po tváři. "Já tě miluju, Hanbine."
Nevím, jestli slyšel, co jsem říkal nebo ne. Každopádně po chvilce pokračoval ve svém mumlání. "Ty jsi..." opřel se svým čelem o to mé než začal tiše zpívat. "Neoneun nae chwihyangjeogyeok, nae-"
Najednou utichl a mě došlo, že opět usnul. Musel jsem se nad tím zasmát. Ještě nějakou dobu jsem však zůstal u něj. Nějak se mi prostě nechtělo zvedat. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled, jak klidně a mírumilovně ve spánku vypadal.

previous / next
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.