Ayo, jak se daří?
Další přednastavený článek a tentokrát pokračování My Type.

Hanbin's POV
"Vstávat, ospalče!" probudil mě čísi hlas a vzápětí mě oslnil ostrý sluneční svit, když roztáhl závěsy. "Už čekáme jen tebe." dodal a mě se teď už povedlo rozeznat, komu ten hlas patří.
"Bobby-hyung..." zamumlal jsem a zakryl si dlaní obličej před tím otravným sluníčkem. Hlava mě třeštila. Debilní kocovina. Já věděl, že bude chyba tolik pít. No pozdě, už se stalo. Příště si to asi ještě dvakrát promyslím než to udělám. S námahou jsem se vyškrábal do sedu, oči jsem měl stále ještě napůl zavřené. Nejradši bych se zabalil do peřiny a šel znovu spát. Ale povinnosti bohužel volají. Přemýšlel jsem nad včerejším večerem. Pamatuju si prvních pár panáků, ale pak už začíná být moje paměť mlhavá. "Jak jsem se dostal domů?" zeptal jsem se zmateně Bobbyho.
"Ty si nevzpomínáš?" zasmál se a posadil se na kraj mojí postele. "Na, vezmi si tohle. Udělá se ti líp." podal mi jakýsi prášek a skleničku s vodou. Vděčně jsem od něj prášek přijal. Hned jsem si ho vzal a zapil ho vodou. "Někdy ráno si mi volal a snažil ses mě přemluvit, abych se přidal k tobě. Řeknu ti, že opilejšího jsem tě snad nikdy neviděl." objasňoval mi Bobby mé zmatené vzpomínky. "Pít jsem s tebou odmítl, ale nechat tě v tomhle stavu samotného jsem nemohl. To bys tu jinak určitě ještě nebyl. Kdo ví, kde by ses teď válel." zavrtěl hlavou, ale přesto se tomu tiše zasmál. "No, tak jsem pro tebe tedy došel a vzal jsem tě domů." Vstřebával jsem všechno, co mi říkal a snažil jsem se si na to vzpomenout. Něco jsem si tak nějak vybavoval, ale něco mi stále připadalo takové nejasné.
"Můžeš mi říct, proč ses vůbec tak opil?" vyzvídal zvědavě a pohlédl na mě s povytaženým obočím. Podíval jsem se na něj a zahleděl se mu do tváře. Nenápadně jsem pozoroval všechny ty jeho dokonalé rysy. Nebylo nic, co bych na něm nemiloval. Jenže to byl asi i ten problém. Miloval jsem ho až moc. Tak moc, že jsem byl přehnaně žárlivý. Žárlil jsem jen, když s někým z kluků trávil víc času než se mnou. Kdykoliv věnoval svou pozornost někomu jinému než mě. Zní to sobecky, ale pokud šlo o něj, nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem ho jen pro sebe. I když jsem věděl, že to se mi nikdy nesplní. Nikdy nebude můj, tak jak bych si přál. Ale občas mi stačil jen ten malý, tomu podobný pocit, že s ním můžu být aspoň sám a mít ho tak pro sebe.
A nějak takhle se včera opět projevila ta moje žárlivost, když jsem viděl Bobby s Donghyukem. Nevím, co spolu dělali. Ale byli spolu už od rána a jestli si pak vyšli někam ven. V podstatě spolu byli celý den. A já viděl, jak se Bobby v jeho společnosti baví. Možná snad i víc než v té mé. Ne, že bych se divil. Donghyuk vždycky překypoval dobrou náladou. Zatímco já jsem celkem často míval ty svoje nevrlé nálady. Bylo hrozné na ně koukat a tvářit se jakoby nic. Obvykle se mi nějak daří to v sobě udržet a nedat najevo žádný náznak žárlivosti. Ale z nějakého důvodu to pro mě bylo včera těžší než obvykle. Ať už jsem se snažil odreagovat jakkoli, furt jsem viděl Jiwona s Donghyukem před očima. A tak mě napadlo, zkusit to vyhnat z hlavy alkoholem. Takhle jsem skončil v baru.
Ale nic z tohohle jsem mu Jiwonovi říct nemohl. I když by bylo zajímavé vidět jeho výraz, jak by se na tohle tvářil. Až na to, že pak by se mnou asi už nepromluvil. A to mi za ten jeden debilní výraz opravdu nestálo. To radši budu dál tajit svoje city k němu a tvářit se jen jako jeho kamarád, než abych o něj přišel úplně. "Uhm.. Měl jsem blbý den." odpověděl jsem nakonec. Doufal jsem, že mu ta moje poněkud delší odmlka nebude připadat podezřelá. Ale nevypadal, že by mě z něčeho podezříval.
"Pff.. A já myslel, že to já jsem tvůj nejlepší kamarád." odfrkl si a založil si ruce na hrudi. Nechápavě jsem na něj pohlédl, protože jsem nějak nechápal, co to plácá. "Příště až budeš mít blbý den, tak přijď za mnou. A ne za alkoholem. Jasný?" objasnil mi a obdařil mě tím svým sladkým bunny úsměvem.
"Budu si to pamatovat." krátce jsem se zasmál, ale hned poté jsem mu s upřímnou vděčností jeho úsměv oplatil. Vážně nevím, co bych bez něj dělal. Jiwon hyung už mi tolikrát pomohl, byl nezbytnou součástí mého života. "Vždycky jsi na mě tak hodný-" zarazil jsem se ještě předtím, než jsem dořekl svou větu. Vlastně jsem i zapomněl, co jsem chtěl říct. Zalil mě takový zvláštní deja vu pocit. Jako bych něco takového už říkal. Usilovným přemýšlením jsem svraštil obočí, když jsem se snažil si vybavit, co mi to tak připomíná. Před očima se mi objevil obraz mě a Bobbyho. Líbali jsme se. Vzhlédl jsem k němu a naše pohledy se setkaly. On na mě však hleděl pouze nechápavě a vypadal zmateně. Že by to byl jen sen, výplod mé fantazie? Přece.. Nemohli jsme se líbat nebo snad ano? To by se o tom přece Bobby už zmínil.
"Hyung.." opatrně jsem ho oslovil. Musel jsem se o tom ujistit, nemohl jsem to jen tak nechat být. Potřeboval jsem znát pravdu. "Stalo se včera něco?"
Bobby na mě chvíli mlčky hleděl a z jeho výrazu jsem nemohl pořádně vyčíst o čem přemýšlí. "J-jako třeba?" zeptal se nakonec a tázavě povytáhl obočí.
"Já nevím.." odpověděl jsem neurčitě a sklopil hlavu. Zeptat se přímo, jestli jsme se líbali nebo ne, by byl asi špatný nápad. I kdyby to byla pravda nebo ne, stejně jsem nechtěl riskovat ty následky. "Jestli jsem třeba neřekl nebo neudělal něco, co jsem neměl."
"Pokud vím, tak ne." odpověděl mi na můj dotaz. Zvedl jsem k němu opět hlavu a on se na mě letmo pousmál, snad protože mě tím chtěl uklidnit. Popravdě to trochu doopravdy pomohlo. I když jsem si stále nemohl pomoct a nemohl se zbavit toho pocitu, že se přece jen něco mezi námi stalo.
"Takže vážně nic?" ujišťoval jsem se. "Nevím, proč mám pocit, že bych měl něčeho litovat." tiše jsem si povzdechl. Nemohl jsem nad tím přestat přemýšlet.
Z myšlenek mě vytrhlo Bobbyho zasmání se. "Přeškvaříš si mozek, když budeš tak usilovně přemýšlet." cvrnkl mě lehce do čela. "Jakmile jsme včera dorazili domů, hned si odpadl. Spal si jako zabitý." zašklebil se na mě, aby mě rozesmál. Zvedl se z mojí postele. "Měl by ses teď jít asi připravit. Kluci i Yunhyuk hyung už čekají." řekl než zamířil z mého pokoje.
Počkal jsem až se za ním zavřou dveře a pak jsem se s hlubokým povzdechem opřel zády o chladnou zeď za mnou. Pořád jsem měl ten obraz mě a Bobbyho spolu, jak si vyznáváme své city k sobě, přímo před očima. Jenže to se nestalo. Nejspíš se mi to všechno jen zdálo. Kéž by se tak sny stávaly realitou...




















