close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Airplane || iKON || Junhwan

22. října 2016 v 15:38 | Ady |  Oneshots
Protože prostě Junhwan a všichni milujeme Junhwan. Vážně jste si mysleli, že bych na ně nic nenapsala? Hah.. No freaking way. A tohle není rozhodně poslední povídka, kterou na ty dva chystám.
Ale abych se přiznala... Tohle měla být původně kapitolovka. Tudíž delší story. Tohle měl být jen její konec, který jsem zase napsala z nějakého důvodu jako první. A mám ho napsaný už dááávno. Jenže po opětovném přečtení a zvažování, jsem se rozhodla nechat to jen takhle a zveřejnit to jako oneshot. Jak však říkám.. Junhwan tu není u mne ani zdaleka naposled.
Airplane | iKON | Junhwan | 1478 slov | Ady



Nastal den jeho odletu. Nemohl jsem pořádně spát, protože mě to neustále pronásledovalo. V hlavě mi stále jako neonový nápis blikalo dnešní datum a kdykoliv jsem usnul, zdálo se mi o něm. O tom, jak mě opouští a jde za někým jiným, lepším než já. Nakonec jsem se kolem šesté hodiny ranní vykopal z postele. Nebavilo mě už se neustále jen převalovat v posteli a bát se byť jen na chvilku přivřít oči, protože pak bych ten obraz viděl zase. Došel jsem si do koupelny trochu opláchnout obličej studenou vodou. Pod očima jsem měl kruhy velké jako pytle. Vypadal jsem strašně. Hlasitě jsem si povzdechl a plouživým krokem jsem si šel udělat kafe v naději, že by mi to mohlo aspoň trochu pomoct.
O pár minut jsem stál s hrnkem horké silné kávy u okna a hleděl ven. Sledoval jsem bledě modrou s několika bílými mraky... tam se mi za chvilku ztratí. Nasedne do letadla a navždy mi odejde ze života. Přemýšlel jsem nad tím posledním, co jsme si řekli. Jak jsme se to vlastně rozloučili. A pak mi došlo, že nijak. Pokud se za rozloučení nepočítá rozchod. Od toho večera jsem ho neviděl. Nemluvili jsme spolu. Litoval jsem všech svých slov, hned jak odešel. Jenže i přesto jsem se neodvážil udělat první krok a omluvit se. Bál jsem se. Ani nevím čeho.
A možná je to takhle lepší. Ukončili jsme to dřív než abychom se v budoucnu museli oba kvůli té vzdálenosti trápit. Vztahy na dálku přece nikdy nevydrží, že? Ale co když my jsme výjimka? Proč jsem to takhle hned vzdával? Přece jsem v náš vztah věřil, ne? Nebo snad měl Jinhwan pravdu? Pamatoval jsem si, co mi řekl... "To ti opravdu nestojím ani za to, abys o mě bojoval? Abys tomu dal aspoň šanci? Tak jednoduše se vzdáš našeho vztahu a všeho, co jsme měli?" Odtrhl jsem oči z oblohy a se sklopenou hlavou se zadíval jinam. Přemýšlel jsem o tom. Samozřejmě, že mi za to stál. Pro něj bych udělal cokoliv. Dal bych všechno, jen abych mohl být s ním. Tak co to sakra dělám? Proč tu jen tak stojím a nechávám ho jít? Krucinál proč?!
Nemůžu ho nechat jen tak odejít. Ne, ne, ne a ne. Prostě nemůžu!
Podíval jsem se na hodiny. Bylo krátce po půl sedmé. Jeho letadlo odlétalo přesně v sedm. Rozběhl jsem se ihned do pokoje a popadl rychle první oblečení, které mi padlo pod ruku. Bleskově jsem se začal oblékat. Do kalhot jsem se soukal tím stylem, že jsem přitom už skákal do haly, abych se obul. Neměl jsem čas na nějaké upravování. Jakmile jsem byl převléknutý, vystřelil jsem z domu. Bylo mi jasné, že bych neměl šanci to stihnout, kdybych šel pěšky. Snažil jsem se tedy přivolat si taxíka. Zběsile jsem mával rukou dokud si mě jeden nevšiml. Ani jsem nečekal až pořádně zabrzdí a naskočil jsem do něj. Vyhrkl jsem rychle na řidiče, že chci na letiště a řekl mu, ať spěchá. Celou cestu jsem nervózně klepal nohou a sledoval jsem čas. Ruku jsem držel připravenou na klice auta, abych pak mohl okamžitě vyběhnout. Bez přestání jsem se modlil, abych to stihl.
Chvilku na to už jsem zdáli viděl budovu letiště. Začal jsem se hrabat v kapse kalhot a vytáhl z nich nějaké peníze. Ani jsem nepřepočítával, kolik to přesně je. Prostě jsem je vrazil taxikáři do ruky, zamumlal poděkování a vystoupil z taxíku. Už jsem se neohlížel a běžel jsem přímo dovnitř. Nevěděl jsem ale, kam mám běžet. Omlouval jsem se několika lidem do kterých jsem omylem vrazil, když jsem se snažil zjistit kudy kam. Zůstal jsem stát uprostřed velké přeplněné haly a rozhlížel se kolem dokola. Zahlédl jsem letovou tabuli a tak jsem se rozběhl k ní. Přelétal jsem očima co nejrychleji všechny lety, abych našel ten jeho. Gate B7 stálo u jeho letu. Podíval jsem se na všechny strany, abych se zorientoval. Nesnášel jsem letiště. Vždycky tu bylo spoustu lidí a zmatek, jak se snažili najít správnou odletovou bránu. Ani dneska to nebylo jinak. Kromě toho, že teď jsem k těm zmateným lidem patřil i já. Hned jak se mi povedlo objevit správný směr, sprintem jsem tam vyrazil. Ani na chvilku jsem se nezastavil. "Musím to stihnout, musím." To jsem si stále opakoval v hlavě.
Doběhl jsem na místo a viděl jsem, jak se pár posledních lidí chystá nastoupit. Zahlédl jsem malou drobnou chlapeckou postavu s hnědými vlasy. Jinhwan. Byl to on. "Jinan-ah!" udýchaně jsem za ním zavolal, ale on mě neslyšel. Šel dál a ani se neotočil. Chtěl jsem tam vběhnout za ním, když tu mě nějaký chlápek zastavil. "Pane, bez letenky dál nemůžete." postavil se přede mě.
"Prosím... Ten chlapec tam... Je to můj přítel." prosil jsem ho a snažil se nějak přes něj dostat, ale on stál zarytě na místě a odmítal mě pustit dál. "Prosím. Potřebuju mu jen něco říct a pak zase půjdu. Jen na chvilku." nevzdával jsem se. Zahlédl jsem dovnitř vcházet už předposledního člověka.
"Je mi líto, pane. Nejde to." zakroutil nesmlouvavě muž hlavou. Snažil se na mě být milý, ale v tu chvíli jsem na něj za to měl takový vztek, že bych mu nejradši vrazil a pak se rozběhl za Jinhwanem. Ale věděl jsem, že to nemůžu. "Bude to jen na chvíli, přísahám. Do minuty budu zase zpátky." přemlouval jsem ho, i když to nemělo cenu. Nedal se obměkčit. Poslední osoba nastoupila a personál za ní zavřel dveře. Odstoupil jsem malinko od toho muže a hleděl na teď už zavřené dveře. Vysychalo mi v puse. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem úplně mimo. Zpomaleně jsem se otočil, očima jsem však stále tupě zíral před sebe. Pomalu jsem se odšoural k oknu ze kterého bylo letadlo vidět. V hlavě jsem měl úplně vymleto. Jediné na co jsem dokázal myslet byl Jinhwan. Nestihl jsem to. Je pryč.
Přiložil jsem dlaň na chladné sklo a díval se na letadlo, které právě vzlétalo a mizelo mi z očí. Tak jako mi on mizí ze života... "Do prdele!" vykřikl jsem vztekle a kopl do zdi. Měl jsem zlost. Na něj, že si jen tak odletěl. Na sebe, že jsem nebyl rychlejší. Ani jsem se s ním pořádně nerozloučil. Frustrovaně jsem si rozcuchal vlasy. Vztek pomalu začala střídat bolest, jak jsem si pomalu uvědomoval tu krutou realitu. Je pryč. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy už ho nebudu moct obejmout, políbit. Tak moc to bolelo, srdce mi pukalo na tisíce malinkých kousíčku. Ani nohy už mě nedokázaly udržet. Podlomily se mi kolena a já klesl zničeně na zem. Zkřivil jsem obličej bolestí, zatímco do očí se mi draly hořké slzy žalu a pomalu mi stékaly po tvářích. Proč jsem jen nemohl být aspoň o minutu rychlejší? Proč jsem prostě neletěl s ním? Proč jsem ho nechal tak snadno odejít? Proč jsem jen takový debil? "Jinhwane..." vydral jsem ze rtů bolestivě jeho jméno. Křečovitě jsem zavřel uslzené oči. Snažil jsem se polykat své vzlyky, ale šlo to čím dál tím hůře. "Vrať se, prosím. Neopouštěj mě." schoval jsem si obličej do dlaní a v tu chvíli už jsem to nedokázal zadržet.
Zaslechl jsem několik kroků mířících ke mně. "Nechte mě být." sykl jsem mezi vzlyky na danou osobu, když došla ke mně. Nechtěl jsem, aby mě tu teď někdo litoval. Nezasloužil jsem si to. Sám jsem si mohl za to, že mě opustil jediný člověk, kterého jsem kdy miloval.
Ucítil jsem, jak mi někdo pokládá ruku na rameno. Vztekle jsem se té osobě vyškubl a prudce se k ní otočil čelem. "Řekl jsem, že mě máte nechat být!" vykřikl jsem naštvaně. Otevřel jsem oči. V tu chvíli jakoby se všechno dění kolem mě zastavilo. Zůstal jsem opařeně stát. Hleděl jsem s překvapením, vykulenýma očima na postavu přede mnou. Tiše jsem popotáhl. Několikrát jsem zamrkal, abych rozmrkal slzy a ujistil se, že se mi to jen nezdá. Nevěřil jsem tomu. Otevřel jsem pusu, abych něco řekl. Jenže jsem ze sebe nedostal ani hlásku. Otevíral jsem a zase zavíral pusu jako nějaký kapr, protože jsem nedokázal nic říct. Místo toho se mi oči začaly nanovo plnit slzami, ale tentokrát z jiného důvodu.
"J-Junhoe." špitl jemným hláskem. Vrhl se mi kolem krku a pevně mě objal. S třesoucíma rukama jsem sevřel ve své náruči jeho drobné tělo. Cítil jsem, jak mi jeho slzy pomalu smáčí mé rameno, ale bylo mi to jedno. Byl tady. Neodletěl. Na ničem jiném mi teď nezáleželo. "Co tady děláš?" povedlo se mu říct mezi vzlyky. Zaslechl jsem, jak i on tiše popotahuje. "Odložil jsem svůj let." vysvětlil mi chvějícím se hlasem. "Nemohl jsem jen tak odletět. Bez pořádného rozloučení."
"Strašně moc se omlouvám. Nechci o tebe přijít." dostal jsem ze sebe přiškrceným hlasem, jak jsem se i já usilovně snažil zadržet pláč. "Nikdy." políbil jsem ho do vlasů do kterých jsem následně zabořil obličej. Stiskl jsme ho ve svém objetí ještě pevněji, jako bych ho už opravdu nikdy nechtěl pustit.

-END-

\\\\\\\\\\\\\\\\\\
Hope you liked it. Or at least a bit. :D And now... lemme spazz a little over their sweetness and perfection.

the height difference awww
... im out. bye.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lina. lina. | E-mail | Web | 5. listopadu 2016 v 12:50 | Reagovat

ach. můj. bože. tohle bylo nesmírně dokonalý. miluju tenhle pár a tahle fanfikce. bože, brečím T.T jsem ráda, že si Jinhwan odložil let a Jun se s ním nakonec stihl rozloučit T.T píšeš úžasně, jen tak dál! <3 ach jo. teď můžu spokojeně umřít :D

2 Ady Ady | Web | 5. listopadu 2016 v 22:28 | Reagovat

[1]: Awww, díky moc♥ Tohle fakt potěšilo. Jsem ráda, že se ti povídka líbila :3 A kdo by nemiloval Junhwan, kk. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.