close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I'm still waiting..

29. října 2016 v 13:29 | Ady |  Oneshots
Hello~
Konečně se mi povedlo dopsat tuhle povídku. Nebudu ani zmińovat, jak dlouho ji mám rozepsanou.. :'D
Víte, jak jsem se vždycky ptala na nějaký ten couple, protože jsem nevěděla, jaký použít? Well, tak to bylo kvůli téhle povídce. A jak to dopadlo? Nijak. xD Nakonec jsem se stále nedokázala rozhodnout a tak jsem vymyslela jiné řešení. Můžete si tam domyslet jakýkoliv chcete couple. Sounds fine, huh? :D
Taky však upozorňuju, že jsem se poprvé pokusila o jakýsi.. plot twist. Ale dost keců.
Enjoy.
I'm still waiting.. | 2264 slov | Ady



S trhnutím jsem se probudila, když jsem zaslechla bouchnutí hlavních dveří. Rychle jsem se zvedla do sedu a vzhlédla ke dveřím obývacího pokoje. Čekala jsem až do nich ta osoba vejde. Zadržela jsem dech, jak jsem s nadějí doufala, že by to mohl být... "Jsi vzhůru?" okamžitě jsem ten hlas poznala. Byla to moje sestra. Zklamaně jsem si povzdechla a opřela se zády o opěradlo gauče. Zrak jsem upřela na strop, přestože na něm nebylo nic zajímavého.
Zaslechla jsem sestřiny kroky, jak se blížila do obýváku. "Sé-" zarazila se ve dveřích a já věděla, co bude následovat. Tak jako vždycky. Říká to každé ráno, když přijde a najde mě tady. Protože to ví. Ví, že jsem celou noc strávila nesmyslným čekáním na něj až jsem nakonec i usnula. Dělám to stále dokola. "Už zase?" v jejím hlase nebyla znát zlost ani nic podobného. Spíš starost. Slyšela jsem, jak si tiše povzdechla, než došla ke mně a posadila se vedle mě. "Kolikrát jsme už o tomhle mluvily." řekla jemně a pohladila mě po ruce.
"Milionkrát." povzdechla jsem si tiše a pevně sevřela víčka, než jsem je zase pomalu otevřela. Zírala jsem však stále do stropu. Bála jsem se, že pokud se podívám do sestřiných očí a uvidím v nich tu starost, zase se neudržím. Nechci před ní brečet. Dnes ne. "Mluvíme o tom každý den." dodávám tiše.
"Nemůžeš tu takhle čekat každý večer. Potřebuješ se taky konečně pořádně vyspat." mluví klidně a vyrovnaně. Cítím na sobě její upřený pohled. Úplně jako bych slyšela její myšlenky. Lituje mě. Zároveň už jí však leze na nervy, že se stále nedokážu pohnout dál. Jak ráda bych jí udělala radost. Ale nešlo to. Nedokázala jsem to. Jako by mezi mnou a mým štěstím teď stála vysoká zeď, kterou nemůžu překonat. Nelze ji obejít, přelézt a ani zbořit. Prostě nemožné.
"Já vím, ale..." odmlčím se. Nezeptá se nahlas, ale vím, že čeká na to moje ale. A já vlastně nevím, co říct. Jak jí to tentokrát vysvětlit? Pokaždé mě totiž nějak odbyje. Snaží se mi dokázat, že všechno lze překonat a že to bude zase dobré. Ať se snažím jakkoli, nechce pochopit, že u mě to prostě nejde. Nedokážu zapomenout a být zase šťastná. "Nejde to." říkám nakonec svoji nejčastěji používanou větu. Slyším její tichý povzdech. Myslím, že doufala, že konečně přijdu s něčím jiným. No, smůla.
"Vím, že je to těžké." Ne, nevíš. Chtěla jsem říct, ale radši jsem držela jazyk za zuby. Ještě bych ji naštvala. Ale byla to pravda. Ona to nechápala. Ani nemohla. Nikdy neměla žádný vážný vztah. Nevěděla jaké to je, když vás opustí člověk, kterého jste milovali celým svým srdcem a byli ochotní pro něj riskovat vše. Neměla ani tušení jaké to je. "Ale čím dřív to přijmeš, tím snáz se přes to přeneseš." Položila svou dlaň na tu mou a lehce ji stiskla. "On už se nevrátí..." špitla tiše s opatrností. Ale mohla by to říct sebevíc opatrněji, protože mě by to zasáhlo úplně stejně. Když to totiž vyslovila takhle nahlas, udeřila mě ta realita jako facka. Ne, bylo to horší než facka. Realita mi vyrvala už tak zlomené srdce a zničila ho na malinké kousíčky, velké asi jako zrnka písku.
Poprvé za tenhle den jsem se na ni podívala. Oči se mi nekontrolovatelně zalily slzami. Toť k tomu, že před ní znovu brečet nebudu. Už to nešlo vydržet. Snažila jsem se ten pláč potlačit, ale už jsem nad ním úplně ztratila kontrolu. Slzy mi smáčely tváře a já nedokázala ani pořádně dýchat, jak jsem usedavě vzlykala. Bez jediného slova si mě sestra přivinula k sobě do pevného objetí. Zabořila jsem si hlavu do jejího ramene, které bylo brzy mokré od mých slz. Ale ona nic neříkala. Konejšivě mě hladila po vlasech a lehce se se mnou kolébala. Nechala mě se vyplakat, protože věděla, že nic jiného pro mě teď udělat nemůže.

Po nějaké době můj pláč konečně ustal. Stále jsem chvílemi popotahovala, ale už jsem byla relativně v klidu. "Udělám ti čaj." navrhla mi. Dala mi za uchu neposedný pramínek vlasů, který mi padal do tváře, a slabě se na mě usmála. Nabídla mi papírový kapesník. Ty jsem tu teď měla vždycky někde po ruce. Vděčně jsem ho přijala a začala si utírat uslzené oči. Naposledy se ujistila, že už jsem v pořádku. Pomalu se zvedla a zamířila do kuchyně připravit mi čaj. "Snažila jsem se ti dovolat, ale padalo to furt do schránky." slyšela jsem ji říkat z kuchyně.
"Promiň.." pípla jsem omluvně. "Neslyšela jsem to." Pravdou spíš bylo, že jsem poslední dobou nebrala hovory nikomu. Schválně jsem je nechávala spadnout do schránky. Neměla jsem chuť s nikým mluvit. Musela bych se před nimi tvářit, jak je všechno v pohodě. To já ale nedokážu. A obdivuji lidi, kteří se i přes zlomené srdce, dokáží usmívat jakoby nic. Pohlédla jsem na červeně blikající nápis na záznamníku, který mi oznamoval ony nově příchozí zprávy. Měla jsem tam víc jak deset zpráv. To byla další věc. Neměla jsem sílu si ani přehrát ty zprávy. Stejně jsem věděla, co je ve většině z nich. Známí mi volali, aby mě politovali a pokusili se mě pozvat někam ven, snad protože by mi to mohlo zvednout náladu. Děkuji, ale ne.
V tu chvíli vchází do pokoje moje sestra. Pokládá teplý čaj na stůl přede mě. Pokusím se na ní aspoň pousmát. Můj pokus je však opět neúspěšný. Ona na mě však jen chápavě pohlédne a nic neřekne. Byla jsem za to ráda. Opravdu jsem nesnášela, když mi lidi říkali, abych se usmála. Jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Dřív bych s nimi možná souhlasila. Ale to tu byl ještě se mnou. Od té doby, co odešel, jsem úplně zapomněla, jak se usmát. Jen málokdo to chápal.
Teď si i sestra všímá nepřehraných zpráv. Tentokrát se zdálo, že už k tomu něco říct chce. Nadechla se a chystala se něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslela. Nakonec jen potřásla hlavou a tiše si povzdechla. Stejně jsem věděla, co se jí honí hlavou. Přistoupila k záznamníku a ještě než spustila přehrávání zpráv, pohlédla na mě jako by čekala na moje svolení. Jen jsem lehce pokývla.
Jako první byl vzkaz od sestry, říkajíc ať se jí ozvu zpět. Ještě několik dalších bylo od ní, ale ty už byly starší. A pak už to bylo přesně podle mého očekávání. Volali mi známí a přátelé, aby se mě zeptali kde vězím, jak se mám a pozvali mě někam ven. Ačkoliv to ode mě bylo nejspíš neslušné, žádná z nich mě nezajímala. Neměla jsem v plánu se nikomu z nich ozvat nazpátek. Po několika dalších hlasových zprávách, s podstatě stejným obsahem, jsem přestala vnímat. Natáhla jsem se a opatrně si vzala svůj horký šálek čaje. Malinko jsem si upila, přičemž jsem svůj prázdný pohled zaryla do zdi. V hlavě jsem měla úplně prázdno, byla jsem mimo. Takhle to se mnou bylo od té doby co odešel. Znovu jsem se napila, tentokrát o něco více.
"Panebože, já jsem takový idiot!" ozvalo se najednou ze záznamníku, když jsem se chystala položit čaj zpět na stůl. V tu chvíli jsem šálek neudržela v rukou a upustila ho na zem. Roztříštil se na několik malých skleněných kousíčků a čaj se rozlil všude po zemi. Zůstala jsem přimrzle sedět, neschopná jediného slova nebo pohybu. Po dlouhé době jsem cítila svoje srdce bušit jako splašené. Poznalo ten hlas. Poznala bych ho kdykoliv.
"Proč jsem jen odcházel? Udělal jsem strašnou chybu. Omlouvám se. Opravdu moc se ti omlouvám, odpusť mi to prosím. Hned jakmile jsem nastoupil do auta, litoval jsem toho. Do háje, vždyť já tě miluju! Snad nikdy jsem nikoho nemiloval tolik jako tebe. Vím, že nikdy nenajdu nikoho, kdo by se ti vyrovnal. A já ani nechci. Chci jenom tebe. Nikoho jiného. Chci s tebou žít, usadit se a založit rodinu. Našel jsem svou pravou lásku a tou jsi ty." Mám pocit, že jsem v tu chvíli přestala dýchat. Otevřela jsem pusu, ale nic ze mě nevyšlo. Ani jsem si neuvědomila, že znovu pláču, dokud jsem neucítila horký pramínek slz stékat po mé tváři. Přiložila jsem si dlaň k srdci, protože mě jeho slova zasáhla jako šíp.
Ale tam ten vzkaz ještě nekončil. "Nejspíš mě teď nenávidíš a pravděpodobně mě proklínáš. Chápu, že se mnou nechceš mluvit. Nedivím se ti. Ale prosím.. Dej mi ještě šanci. Já tě nechci ztratit. Dovol mi o tebe bojovat." na zlomek vteřiny se odmlčel. Měla jsem chuť uchopit sluchátko a zakřičet do něj tisíckrát ano. Ale to by nemělo cenu. Byla to stará zpráva. "Sejdi se se mnou v parku, u toho stromu, kde jsme mívali pikniky. Prosím tě moc... Přijď za mnou. Avšak pochopím, když se neukážeš. Potom tě nechám být." ztěžka si povzdechl do telefonu a nakonec šeptem dodal už jen jediné. "Budu čekat." Tím vzkaz skončil.
"Ne..." hlesla jsem se skoro až neslyšně. "Ne, ne, ne!" vrhla jsem se k záznamníku s třesoucíma se rukama a začala mačkat všemožná tlačítka v naději, že se tam možná skrývá ještě nějaká zpráva od něj. Nechtěla jsem se smířit s tím, že tohle je všechno. Muselo tam být ještě něco. Nemohlo to přece mezi námi skončit takhle. "Ne!" vykřikla jsem bolestivě, když mi záznamník sdělil, že tam žádná další zpráva není. V tu chvíli si ke mně přisedla moje sestra. Uchopila mě něžně za paže a otočila čelem k sobě ve snaze mě utěšit. Ale nešlo to, stále jsem se třásla a slzy mi rozostřovaly vidění. "Ztratila jsem ho..." opakovala jsem dokola. Přišla jsem o něj. On mě chtěl zpátky. A já blbá jsem si nikdy nepřehrála jeho vzkaz. Mohli jsme teď být spolu.
Ani jsem si nevšimla, že mě sestra opět tiskla v náruči. Hladila mě konejšivě po vlasech a něco mi šeptala. Já ale nemám nejmenší tušení co, neboť jsem nic z toho nevnímala. Myslela jsem jen na to, co by kdyby. Všechno mohlo být jinak. Mohli jsme být šťastní. Ale on je teď pryč s tím, že jsem ho už nikdy nechtěla vidět. A přitom to nebyla vůbec pravda. Právě naopak. Dala bych vše, abych s ním mohla zase být. Chtěla jsem, aby to věděl. Nemohla jsem to takhle nechat. Prudce jsem se odtáhla od sestry. "Já.. musím jít." hlas se mi třásl a zadrhával. Vyskočila jsem rychle na nohy než mě stihne zarazit.
"Počkej." zavolala za mnou, když se vzpamatovala z mého náhlého jednání. "Nenechám tě odejít takhle rozrušenou." vyskočila a zamířila ke mně. Já jsem však rychle popadla svou bundu, vysmýkla jsem se jí a bez váhání jsem se rozběhla pryč. Nezastavila jsem se, když na mě volala. Prostě jsem běžela dál.
Musela jsem za ním.
*****
"Hej..." špitla jsem tiše a přinutila se k malému úsměvu. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohy. "Jak se máš? Už je to docela doba. Já.. Nějak jsem prostě neměla odvahu přijít za tebou dříve. Omlouvám se." odmlčela jsem. Hlas se mi zadrhával, bylo pro mě těžké mluvit. S povzdechem jsem sklopila hlavu a zaryla pohled do země. Vlasy mi spadly do obličeje, tudíž mi nebylo vidět do tváře. Byla jsem za to ráda, protože oči se začaly pomalu plnit slzami. Proč jen to muselo být tak těžké? Spolkla jsem vzlyky, které se draly na povrch, a sebrala všechnu odvahu, abych znovu zvedla pohled. Zhluboka jsem se nadechla než jsem byla schopná pokračovat. "Nebudu to obcházet a půjdu rovnou k věci. Slyšela jsem tvou zprávu.. z toho večera. Pustila jsem si jí dost pozdě, já vím. Teď už chápu, proč si mi říkal, abych si kontrolovala záznamník častěji." tiše jsem se zasmála se slzami v očích. "Víš, jak se mohly věci vyvíjet, kdybych si jen tu zprávu poslechla už ten večer? Protože sakra. Samozřejmě, že jsem nechtěla, abychom se rozešli. Už v tu chvíli, co jsi za sebou zabouchl dveře, jsem všeho litovala. Přála jsem si, aby ses vrátil a my to mohli hned urovnat, tak jako každou hádku předtím. Jenže ty ses nevracel a já myslela, že už mě nechceš. Nenapadlo mě zkontrolovat si zmeškané hovory. Bože, proč jen jsem tak blbá?" hlasitě jsem popotáhla. Pohlédla jsem do strany a snažila se rozmrkat slzy. Ale nemělo to cenu, už jsem nedokázala potlačit pláč.
"Všechno teď mohlo být jinak. Možná bys byl teď se mnou. Já bych byla s tebou. Ať už tady, tam nebo kdekoliv jinde. Ale prostě bychom byli spolu. Co bych za to dala." popotáhla jsem a utřela si slzy, i když to stejně nemělo cenu. Hned na to mi stejně slzy smáčely tváře nanovo. "Celé dny na tebe čekám a doufám, že se vrátíš. I když vím, že není ani malinká šance, že bychom mohli být zase spolu, stejně budu stále čekat. A i přesto, že tě teď takhle vidím. Mělo by mě to přesvědčit, abych přestala doufat. Ale já nepřestanu. Vím, že i tak budu dneska celý večer zase sedět na pohovce a čekat, jestli se zázrakem třeba neobjevíš ve dveřích. A víš proč? Protože tě miluju. Tak šíleně moc tě miluju. Do háje, nikdo pro mě nikdy neznamenal tolik jako ty. Pro tebe bych udělala cokoliv. Klidně bych všechno obětovala, jen aby ses ke mně vrátil. Ale ty už nejsi můj. Teď už jsi pryč." Sklopila jsem hlavu a silně si skousla ret, abych potlačila hlasité vzlyky. Trvalo dlouho než jsem byla schopná pokračovat. "Děkuju ti za všechny ty nádherné společné chvíle. Nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě. Vždycky jsem tě milovala a nikdy ani nepřestanu." Položila jsem kytici růží na zem a přejela jsem prsty po jeho jménu vyrytém na studeném náhrobku.
"Snad na mě tam nahoře čekáš, tak jako já tady na tebe."

~~~~~~~~~


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 EL EL | E-mail | 1. listopadu 2016 v 20:03 | Reagovat

Jak jen tohle děláš? To bylo tak nádherné. Naprosto dokonalé.
*Pomalu tu začíná ronit slzy jak želva* A ten konec. Opravdu se ti moc a moc povedla. To, že to nemá žádný určitý pár je velice dobrý nápad ;)

2 Ady Ady | Web | 2. listopadu 2016 v 23:40 | Reagovat

[1]: Omo.. Neplakej. *podává jí kapesníček* Ale jako vážně.. Ani nevíš, jak moc mě tenhle komentář potěšil. Opravdu moc to pro mě znamená. Jsem ráda, že se ti líbila. Vážně moc děkuju.♥

3 EL EL | E-mail | 3. listopadu 2016 v 20:28 | Reagovat

[2]: Rádo se stalo ^^
Opravdu moc se mi líbila. Jsem ráda, že jsem ti mým komentářem udělala radost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.