close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I loved you || Infinite || Myungya

5. listopadu 2016 v 12:10 | Ady |  Oneshots
Nyah nyah~
Tohle je popravdě něco, co jsem napsalo.. dávno. Hodně dávno. Pak jsem ji však objevila a z nějakého důvodu se jí rozhodla zveřejnit. I really don't know why I'm doing this. Maybe just to make you happy? Like someone would care, hah.. No nic. Tak tady to tedy je. A ano, je to kinda netradiční ship. Upřímně jsem na tyhle dva ještě nic neviděla. Já si hold umím vždycky vybrat shipy. Ne, popravdě to začalo tím, že jsem je dávala k sobě, protože jsou to moji biasové. No a pak.. shit happens. A už nebylo cesty zpět.
I loved you | Infinite | Myungya | 3533 slov | Ady


"Hu, jsem tak nervózní. První rok na střední." posunul jsem si brýle na nose a nervózně, avšak celkem i s nadšením, vkročil dovnitř.
"Myungsoo, nemáš se čeho bát. Bude to v pohodě." povzbudil mě Hoya, můj nejlepší kamarád, který šel po mém boku. Kdyby tu nebylo jeho, asi bych sem s těmi nervy ani nedošel.
"No jo, ale co když-" pokusil jsem se něco namítnout v podobě hrozivého scénáře, co by se mohlo stát. On mi však nedal ani šanci dokončit mou větu.
"Sklapni!" setřel mě a přísně mě spražil pohledem. Vzápětí se však začal smát.
"Dobrá, už mlčím." vzdal jsem to nakonec a rozhodl se nechat si ty představy o tom, že by zčistajasna mohla vypuknout zombie apokalypsa radši pro sebe. Nakonec jsem se tedy zasmál s ním.
"Fajn, takže hodně štěstí. Hlavně zůstaň v klidu a nevyšiluj, ano?" bouchl mě zlehka do ramene. "Fighting!" sevřel pěst a povzbudivě se na mě usmál.
"Tobě taky." oplatil jsem mu úsměv. "Měj se." mávl jsem na něj a oba jsme vyrazili hledat svou skřínku, kterou jsme měli přiřazenou.
"Hey, nerde!" zaslechl jsem najednou něčí hlas za sebou. Hned potom oslovení se spustila salva smíchu. Otočil jsem se. Stál tam jakýsi kluk. Později jsem zjistil, že se jmenuje Jongin. Už od pohledu mi bylo jasné, co je to za typ. Takový ten král školy, nejhezčí kluk se kterým chce každý něco mít. Rovnou jsem hádal, že bude nejspíš z nějaké nechutně bohaté rodiny a jeho ego bude dosahovat až někam nahoru do nebes. Ta jeho partička kolem byla jistě úplně to samé. "To už sem přijímají i ty největší ubožáky? Tak to už jsme tedy hodně klesli." opovržlivě si odfrkl. Jeho poskoci samozřejmě poslušně přitakali.
Ustoupil jsem o krok dozadu. "Ty se bojíš?" přistoupil ke mně tak blízko, že jsem na sobě skoro až cítil jeho dech. "Koukněte na toho posránka!" posměšně se dali všichni do smíchu.
"Musím jít do třídy. Bude zvonit." odsekl jsem ve snaze se jich zbavit. Chtěl jsem kolem těch idiotů prostě projít, ale oni mi to nedovolili. Zastavili mě a udělali kolem mě kroužek, takže jsem nemohl odejít. Jongmin mi zase zatarasil cestu, takže jsme stáli opět čelem k sobě.
"Jo, tak!" pokývl sarkasticky a ušklíbl se. "Tak náš- jak, že se jmenuješ?" povytáhl na mě obočí. Z jeho pohledu bylo vidět, jak na mě kouká svrchu a opovrhuje mnou.
Nechtěl jsem mu odpovídat. Ale on pak vzal mou ruku do své dlaně a stiskl jí tak pevně, že mi na ní snad udělal i modřinu. "Myungsoo." odpověděl jsem nakonec.
"Náš Myungsoo musí do třídy, protože by jinak přišel pozdě a to by byl konec světa!" pronesl ironickým hlasem. Položil si ruku na hruď a posměšně předvedl strašně dramatický výraz. "Posránek Myungsoo!" vyštěkl a začal se smát jako by to bylo hrozně vtipný.
V tu chvíli naštěstí zazvonilo. Jak vděčný jsem za to byl! Rychle jsem popadl svoje věci a svižně jsem vyrazil pryč, protože mi konečně uvolnili cestu. Ale i tak mě nenechali jen tak odejít. "Hey, posránku Myungsoo, díky za pokec!" zavolal za mnou ještě Jongin. Nemohl jsem přeslechnout ten jeho povrchní smích, který se roznesl chodbou.
Toho dne to všechno začalo. Pro všechny na škole jsem byl posránek Myungsoo. Nikdo jiný. Jinak už na mě nevolali. Všichni kolem mě procházeli se smíchem a něco si šeptali. Někteří si neodpustili ani pár nadávek přímo do očí.
Ale stále tu byl Hoya, ten jediný se ke mně zády neobrátil.
*****
"Jejda, zapomněl jsem si sešit dějepisu ve skřínce." došlo mi, když jsme jednoho odpoledne s Hoyou vycházeli ven ze školy. Jdi napřed, doženu tě." pousmál jsem se na něj a rozběhl se zpátky dovnitř. Už jsem se chystal odejít, když jsem zaslechl něčí hlasy a výkřiky. "To nic nebude.." pomyslel jsem si.
"Panebože, co si to udělal?" vykřikl najednou někdo, když jsem byl pomalu na odchodu. V tu chvíli mi bylo jasné, že to přece jen něco bude. Zvědavost mi nedala a pomalu jsem se vydal tím směrem odkud ty hlasy zněly. Došel jsem na konec chodby a opatrně jsem nakoukl za roh, abych se podíval, co je to za povyk. Zatajil jsem zděšením dech.
Na zemi ležel nějaký kluk. Mám za to, že se jmenoval Sungjong. Nijak zvlášť jsem ho neznal, ale jedno jsme měli společné. Byl jako já - oběť Jongina. A pak jsem zahlédl i jeho. Skláněl se zrovna nad Sungjongem. "Může si za to sám, neměl mě provokovat!" odplivl si a kopl do nehybně ležícího Sungjonga.
"Nech toho!" zastavil ho jeden z jeho party předtím než mohl svůj akt znovu zopakovat. "Podívej, vždyť vůbec nevnímá- Panebože, ty si ho zabil!" vypískl a obličej mu celý zbledl.
"Drž hubu!" okřikl ho Jongin. Něco v jeho výrazu tváře mi však říkalo, že i on má nahnáno. Klekl si k němu a chvilku si ho prohlížel. "Koukej, vždyť dýchá!" Muselo se mu značně ulevit.
"Ale je v bezvědomí a až se probere všechno řekne! Do háje a co když skončí v kómatu?" vyšiloval dál ten kluk. Ostatní tam jen mlčky stály, protože ze sebe nejspíš nedokázaly dostat jediné slovo.
"Jen to hraje." Jongin popadl Sungjonga za límec, lehce ho nadzvedl a zatřásl s ním. Několikrát ho i profackoval. Nic. Nereagoval. "Do prdele.." vydralo se z Jonginovo úst. Konečně si uvědomil tu závažnost. Bylo vidět, jak začíná panikařit. Vyskočil rychle na nohy a přeletěl očima všechny své poskoky. "Zdrháme!"
"Přece ho tu nemůžeme takhle nechat!" odmítal jeden z jeho poskoků a za každou cenu odmítl odsud jen tak zmizet.
"Chceš snad, aby nás zabásli?" pustil se do něj však Jongin. Přistoupil k němu a začal ho bodat prsten do hrudi. "Chceš skončit v pasťáku?"
"Technicky vzato, zavřou jen tebe." řekl ten kluk. Hned ovšem svých slov litoval, když mu došlo jaká to byla chyba. Jongin mu okamžitě vrazil pěstí.
"Jsme v tom všichni spolu, jasný? Všichni za jednoho, jeden za všechny." vyprskl naštvaně. "Rozumíš tomu nebo ti to mám ukázat, tak jako jemu?" ukázal na Sungjonga, který se stále nehýbal. Ten kluk pouze tiše zasyčel bolestí, chytl se za krvácející nos a přikývl. Už se neodvážil něco říct.
"Ehm Jongine..." oslovil ho jiný z nich opatrně, aby náhodou nevyjel i po něm. Nikdo další asi nechtěl skončit s krvácejícím nosem.
"Co zas?" zavrčel naštvaně a otočil se k němu, připraven mu popřípadě promluvit do duše jako tomu předtím.
"Myslím, že máš-" hned se zarazil, aby se opravil. "My máme problém." ukázal před sebe. "Kam ukazuje?" pomyslel jsem si a porozhlédl se kolem, abych to zjistil. Jenže pak mi to došlo. Věděl jsem, kam ukazuje. Začal jsem rychle a tiše couvat. Nebyl jsem však dostatečně rychlý.
"Posránku!" chytl mě Jongin za límec mého trika a přirazil mě tvrdě ke zdi, že mi přitom na chvíli snad i vyrazil dech. "Jak dlouho tu stojíš?" Pokl jsem a otevřel pusu, jen abych ji hned zase zaklapl. Nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku.
"Ptám se, jak dlouho tu stojíš?" zopakoval znovu svou otázku ještě víc rozzuřeným hlasem než předtím. Pokud to však bylo ještě možné. Aby tomu dodal důraz, surově se mnou zatřásl.
"P-přišel... j-jsem.. k-když.." koktal jsem ze sebe a každé slovo jsem ze sebe musel s námahou soukat.
"Rychleji!" okřikl mě Jongin a znovu se mnou silně zatřásl a přirazil ke stěně, že to bolelo ještě víc než předtím.
"Z-zrovna ses nad ním skláněl." vydrmolil jsem rychle, protože jsem se odsud chtěl dostat, co nejrychleji. I když jsem věděl, že oni mě jen tak nepustí.
"Takže si to všechno slyšel?" ujišťoval se, že oba myslíme tu samou chvíli. Podíval se na mě s děsivě přivřenýma očima a já jen mlčky přikývl.
"Jongine, musíme jít. Někdo sem může za chvilku přijít!" popoháněl ho jeden z kluků, kteří hlídali, jestli náhodou nejde nějaký dospělý nebo podobně.
Jongin se podíval z nich zpátky na mě. "Jdeš s námi!" rozkázal mi. Popadl mě hrubě za ruku a táhl mě pryč. Nemohl jsem se ani vzpírat a věděl jsem, že křičet nemá cenu. Takže jsem neměl na vybranou. Musel jsem jít. Odvlekli mě až do nějaké slepé uličky. Přitiskl mě ke zdi, abych nemohl utéct. Ostatní se postavili kolem nás do kruhu, tudíž dělali jakousi barikádu. "Fajn. Kolik peněz tě umlčí? Řekni si částku a já ti jí dám." vybídl mě. Snažil se znít tvrdě, tak jako vždycky. V jeho očích jsem ale poznal, že právě teď je nejzranitelnější. A tak jsem toho využil.
"Nechci peníze." dostal jsem ze sebe po chvilce. Pomalu jsem sbíral odvahu to říct, ale věděl jsem, že to je moje jediná šance. "Chci, aby si mě ty, tvoje parta a vůbec všichni na škole nechali být. Nechci být posránek. Chci být někdo. Jako vy."
Jongin se odmlčel. Bylo vidět, že nad tím přemýšlí. "Tak dobře." přikývl konečně a odtáhl se ode mě. "Naučím tě jak přežít na téhle střední, jak se stát populárním. Na oplátku, ty o tom, co jsi dneska viděl nikomu nikdy neřekneš. Vezmeš si to sebou do hrobu. Dohodnuto?" natáhl ke mně ruku. Přikývl jsem a spokojený s naší dohodou jsem si s ním potřásl.
*****
Celý můj život se od základů změnil. Jongin mi opravdu pomohl. Ukázal mi, co mám dělat. Zahodil jsem brýle a místo toho teď nosím čočky. Změnil jsem chování, protože podle jeho slov "moc hodné kluky a šprty nemá nikdo rád". Začal jsem si říkat L. Byl jsem všemi oblíbený. Holky, a dokonce i kluci, se za mnou otáčeli a chtěli se mnou chodit. Všichni mě milovali. Co víc bych si mohl přát? Ten nejpopulárnější kluk na škole. Doslova. Přebral jsem po Jonginovi post krále školy. Divili byste se, jak snadno jdou tihle kluci zmanipulovat. Brzy se všichni z Jonginovo party obrátili proti němu. A následovala je samozřejmě celá škola. To on se teď stal obětí. Nakonec musel přiznat i všechno ohledně Sungjonga, který je mimochodem už v pořádku. Zavřeli ho za to na několik měsíců do pasťáku. Dostal to, co si zasloužil.
"L?" oslovil mě někdo a poklepal mi na rameno, když jsem zrovna procházel chodbou spolu s celou svou partou a jako vždy čelil obdivu všech kolemjdoucích.
"Hmm?" zastavil jsem se a otočil se na toho někoho. Byl jsem poněkud otrávený z toho, že mě otravuje a ruší, a dal jsem mu to i celkem najevo z mého výrazu ve tváři.
"Můžu si s tebou promluvit?" zeptal se ten kluk. Připadal mi povědomý a věděl jsem, že ho znám, ale nedokázal jsem si vybavit jeho jméno. Povytáhl jsem obočí, čímž jsem ho pobídl k tomu, aby spustil, co chce. "O samotě." dodal však on a střelil pohledem po klucích, kteří nás pozorovali.
Nechtělo se mi, ale tak dobrá. Pro jednou mu udělám radost a poctím ho minutkou mého drahocenného času. "Fajn, He-" zarazil jsem se, protože z jeho pohledu jsem poznal, že to určitě nebude jeho jméno. Snažil jsem si vzpomenout. "Hojun? Haewon? Hyungyun?" střílel jsem první jména, co mě napadali. No.. žádné z nich však nebylo správné.
"Hoya. Tvůj nejlepší kamarád." zklamaně si povzdechl, když ho přestalo bavit mé hádání. "Nebo aspoň jsem byl." dodal. Bez dalšího slova mě chytl a odtáhl stranou.
"Jasně, jasně. Tenhle Hoya." mávl jsem nad tím celkem nezaujatě rukou. "Tak co chceš?" opřel jsem se o zeď a tázavě na něj povytáhl obočí.
"Už tomu dál nehodlám přihlížet.. Co to s tebou sakra je?" obořil se na mě naštvaně. Vjel si rukou do vlasů a odvrátil pohled ode mě, nejspíš aby se trochu uklidnil. "Kam se poděl ten kluk se kterým jsem vyrůstal? Hodný a čestný, který neměl zapotřebí si na něco hrát. Nechoval se jako absolutní kretén. Někdo, komu jsem mohl věřit. Nikým neopovrhoval, naopak se snažil všem pomáhat. Ten, který se nebál ukázat ostatním své znalosti. Nehrál si na totálního blbečka, kterému je škola ukradená, protože to chtěl v budoucnosti někam dotáhnout. Měl plány a sny, to jsem na něm obdivoval. Všude rozdával úsměvy, které dokázaly roztát i ten největší ledovec. A ty jeho kouzelné ďolíčky, které se přitom pokaždé objevily." koutky úst se mu na malý moment zvedly do smutného úsměvu. Zavrtěl hlavou a pohlédl mi do tváře. "Kde je tenhle kluk? Kam zmizel Myungsoo?"
Zíral jsem na něj, zatímco se mi v hlavě srovnávala jeho slova. Na kratičkou chvíli jsem měl chuť ho obejmout. Jenže proč bych to sakra dělal? To jsem neměl zapotřebí. Tak jako vracet se zpátky do toho starého života. "Hele, prostě je pryč. Smiř už se s tím." ušklíbl jsem se. "Stejně toho ňoumu nikdo nemiloval. Nikomu nechybí. A už vůbec ne mě."
"Mě ano!" vykřikl tak nahlas, že se na nás pár procházejíc lidí otočilo. Odmlčel se a čekal až zase odejdou. Pak se opět natočil ke mně a s jemným hlasem pokračoval. "Mě chybí. Chybí mi můj nejlepší kamarád. Já ho miloval. Všechny jeho nedokonalostmi, protože právě ty ho dělaly dokonalým."
"C-Cože?" překvapeně jsem na něj zamrkal. Snažil jsem znít stále chladně a nezaujatě, tak aby nešel poznat můj údiv a hlavně to, jak mě jeho slova zahřála u srdce.
"Miloval jsem tě, Myungsoo. Takového, jaký jsi býval dřív. Ne tohohle kreténa, který si o sobě myslí kdoví co. Tohle, ten L.. To nejsi ty. Ale na tom už nesejde." s povzdechem svěsil hlavu. Nic víc už neřekl. Prostě se jen otočil a odešel. Díval jsem se za ním, jak odchází. V hlavě mi stále zněla jeho slova, ale hlavně jedna věta: Miloval jsem tě.
*****
"A na závěr bych chtěl poblahopřát jednomu našemu studentovi." povídal ředitel na další nudné školní sešlosti, které se musely účastnit všechny třídy. Snažil jsem se dostat pryč, abych tu nemusel promrhat hodinu, ne-li víc, svého života. Můj pokus mi však nemusel a tak jsem tu teď musel sedět a poslouchat ty bláboly. Dělal jsem, co jsem mohl, abych neusnul. "Lee Hoya, který získal dvou týdenní stipendium na jedné z nejprestižnějších škol v Anglii. Odjíždí již tento víkend a tímto bych mu chtěl popřát hodně štěstí a aby si svůj pobyt náramně užil." Všichni v sále začali tleskat. Rozhlédl jsem se do davu a zahlédl ho. Nedíval se na mě. "Hoya odjíždí na dva týdny a nic mi neřekl? Jak mohl zapomenout mi to říct?" pomyslel jsem si. Jenže pak mi to došlo. My dva už se spolu přece nebavíme. Stočil jsem pohled opět znovu přímo před sebe. Co mě je přece po něm.
Jenže celý zbytek dne jsem ho nedokázal dostat z hlavy.

Stál jsem ve frontě na oběd. Jako obvykle jsem slyšel spoustu lidí si o mně šeptat. Jako obvykle na mě někteří jedinci obdivně zírali. Normálně si tu jejich pozornost užívám. Dnes mě to ale dohánělo k šílenství. Chtěl jsem, aby přestali.
"Ahoj, Myun- Vlastně L." ozvalo se najednou za mnou a vytrhlo mě to tak z mého utrpení za což jsem byl vděčný. Samozřejmě, že to jsem ale nedal najevo. Otočil jsem se a spatřil tam stát Hoyu. Malinko se na mě usmál. Tak strašně moc jsem mu chtěl ten úsměv oplatit. Ale nemohl jsem.
"Nazdar." pozdravil jsem ho a dával jsem si pozor, abych nezněl ani trochu nadšeně, že se mnou mluví. Avšak opak byl pravdou. Ve skutečnosti jsem chtěl i skákat radostí, protože to bylo poprvé za tu dobu, co ke mně promluvil.
"Jak se máš?" zeptal se mě. Bylo vidět, jak se snaží se mnou normálně bavit. Skoro tak jako za starých časů.
"Fajn." odsekl jsem. Nevím, proč jsem se nedokázal přestat chovat tak chladně. Přitom jsem mu chtěl říct tolik jiných věcí. Chtěl jsem mu říct, jak moc mi chybí.
"Asi.. No asi určitě si už slyšel o tom mém stipendium." pokračoval dál, snažíc se ignorovat ten můj nepříjemný tón. Obdivoval jsem ho za to, protože být na jeho místě, tak už jsem to vzdal.
"Hmm. A co má být jako?" zase jsem si to neodpustil. V duchu jsem se za to chování k němu proklínal. "Chceš, abych ti tady pogratuloval a řekl ti, jak si strašně úžasný?" Protože to bylo to, co jsem chtěl doopravdy udělat.
"Ne." zavrtěl hlavou a tiše si povzdychl. "Tak já zase půjdu. Měj se." vzal si svoje jídlo a odešel. Chtěl jsem za ním zavolat, aby ještě zůstal a povídal si se mnou. Jenže jsem to nedokázal udělat. Místo toho jsem se vykašlal na oběd a vyběhl ven. Zalezl jsem do jedné z prázdných tříd a zavřel se tam. Opřel jsem se zády o zeď a položil si ruku na hruď, kde mi srdce bušilo jako splašené. "Promluvil na mě.. Mluvil se mnou! Ano, ano, ano!" nadšeně jsem se radoval. Tváře mi úplně hořely, jak jsem se culil jako měsíček na hnoji. Pak jsem se však zarazil a okamžitě toho nechal, když mi došlo, co to vlastně dělám. "Šílím tady kvůli někomu jako je on? Takový loser.." zakřenil jsem se. "Ale zatraceně sexy a pohledný loser." Rychle jsem si dal facku za to, co jsem teď řekl. "Oh bože, asi jsem nemocný." Jelikož něco se mnou bylo opravdu špatně.
*****
Nastal víkend. Dneska měl Hoya odletět pryč. Nechtěl jsem se tím zabývat. Mělo by mi vlastně být úplně ukradené, že bude někde v Anglii na celé dva týdny. Neměl bych si tím vůbec lámat hlavu. Ale já na to nedokázal přestat myslet. Nedokázal jsem přestat myslet na něj.
Přihlásil jsem se na facebook a doufal, že se aspoň takhle trochu odreaguje. Napíšu pár lidem a hned bude fajn. 1 nová zpráva. Otevřel jsem to. Hoya. Napsal mi.
'Ahoj, Myungsoo. Vím, že to mezi námi už není jako dřív. Vlastně už mezi námi není absolutně nic. Ačkoliv pro tebe už nic neznamenám, ty jsi stále můj nejlepší kamarád. Cítím, že tam někde uvnitř ten starý Myungsoo ještě je. A proto nedokážu odletět bez rozloučení. Odlétám v 10. Kdyby náhodou ses se mnou přece jen chtěl rozloučit. (I když asi ne.) Jen chci, abys věděl, že mi budeš chybět. Ne, už teď mi vlastně chybíš. Doufám, že se budeš mít hezky.'
Po celou dobu, co jsem četl tu zprávu, mi srdce tlouklo jako o život. Přečetl jsem si tu zprávu několikrát za sebou. Věděl jsem, co musím udělat. Bylo 9 hodin.
"Tati?" vykřikl jsem a běžel se rychle převléct. "Potřebuji odvoz!"

Dostal jsem se na letiště, jak nejrychleji to šlo. Pohlédl jsem na obří tabuli a snažil se zjistit odkud odlétá. Konečně jsem našel to místo. Rozběhl jsem se tam. Jenže tam měl zastavil personál. Nechtěli mě pustit dál. Že prý bez letenky dál nemůžu. Prosil jsem je, aby mě tam pustili. Aspoň na minutku. Ale oni mi to nechtěli dovolit. A tak jsem se uchýlil k poslední možnosti. Koupil jsem si letenku do Anglie. "Rychle, rychle." popoháněl jsem je, zatímco mi ji tiskli. Bez váhání jsem ji popadl dřív než mi ji vůbec stihli pořádně podat a pak už jsem jen běžel. Musel jsem ho stihnout. Rozhlížel jsem se, jestli ho někde nezahlédnu. "Letadlo do Anglie právě vzlétlo." ozvalo se najednou.
"Cože? Ne.. Ne, to nemůže být možný!" odmítal jsem to přijmout a zběsile kroutil hlavou. Podíval jsem se na hodinky. 10 hodin a 1 minuta. "Do prdele, jdu pozdě!" vykřikl jsem a úplně ignoroval pohledy lidí kolem. Svalil jsem se na jednu ze židlí a svěsil hlavu. Schoval jsem si obličej do dlaní. Všechno bylo v háji. Byl pryč a teď si myslel, že mi na něm nezáleží. Už jsem neměl šanci ho získat zpět. Nemohl jsem mu říct, že ho miluju.
"L? Ty si opravdu přišel?" zaslechl jsem najednou ten víc než známý hlas. Poznal bych ho kdykoliv a ihned. Pomalu jsem zvedl hlavu a nemohl uvěřit svým očím.
"Hoyo!" bez váhání jsem se mu vrhl kolem krku a pevně ho objal. Opravdu tu přede mnou stál? Opravdu jsem měl takové štěstí? Bylo to vůbec možné? Pomalu jsem se odtáhl, abych na něj mohl spustit vše, co jsem měl na srdci. "Zaprvé. Jak to, že si ještě neodletěl?"
"Prohodil jsem si s někým letenku na pozdější let." vysvětlil mi. "Nemůžu uvěřit, že si vážně tady!" vydechl nevěřícně.
"Počkej, ještě jsem neskončil. Zadruhé, omlouvám se. Omlouvám se za to, že jsem byl takový vůl, kretén a ty víš co. Omlouvám se ti za všechno. Celou dobu jsem měl toho nejlepšího kamaráda z těch nejlepších a vůbec jsem si to neuvědomoval. Místo toho jsem se stále snažil být něco víc. Ale teď už to vím. A lituji toho, že mi to došlo tak pozdě. Chovala jsem se hrozně. Ty jsi ten nejúžasnější člověk, kterého znám a nic z toho sis nezasloužil. Odpusť mi to, prosím."
"L, já-" skočil mi opět do toho.
"Ještě ne." zarazil jsem ho dřív než mohl pokračovat. "Už mi nikdy neříkej L. Nikdy v životě. Nikoho toho jména neznám. Jsem Myungsoo. Nejlepší kamarád Lee Hoyi. Nikým jiným být nechci. A hlavně.." odmlčel jsem se. Sklonil jsem se k němu a uvěznil jeho rty v něžném sladkém polibku. "Miluju tě." zašeptal jsem s úsměvem a zahleděl se mu do těch jeho kouzelných očí.
Hoya na mě chvíli mlčky hleděl. Pak se mu však na tváři objevil široký úsměv, který ho dělal snad ještě krásnějším. "Nikdy jsem ti to neměl za zlé. Věděl jsem, že takový ve skutečnosti nejsi. A tenkrát jsem lhal. Protože to, co jsem řekl, platí doteď."
"A co?" zeptal jsem se. Chtěl jsem se ujistit, že oba myslíme tu samou věc. A chtěl jsem, aby to řekl nahlas.
"Miloval jsem tě, Myungsoo." přitáhl si mě k dalšímu polibku. "A vždycky budu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.