close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

unsteady || Monsta X || Kihyuk

12. listopadu 2016 v 14:25 | Ady |  Oneshots
Hello~
Hlásím se s další povídkou. A protože to už sakra chtělo něco na Monsta X... here we go. A koho jiného bych měla vybrat než my dear Kihyuk aka Kihyun a Minhyuk. I když tahle povídka není tolik o nějaké romance, jako spíš o friendship. Protože přece každý občas potřebuje někoho, aby nás podržel. Nebo já tedy ano.. Yep, to je tak když má Ady zase jednu ze svých nálad a pustí si do toho Unsteady. Divili byste se, jak snadno to pak jde. Anyway, dost keců.
Doufám, že se bude povídka líbit. Budu ráda za komentář, hodnocení, cokoliv. Just don't be a ghostie, pls.~
unsteady | Monsta X | Kihyuk (Kihyun x Minhyuk)| 2193 slov | Ady


Třísknutí rozbitého skla. Hlasitý křik. Nadávky. Prásknutí dveří.
A ticho.
Už nějakou dobu jsem stál za dveřmi svého pokoje a tomu celému naslouchal. Moji rodiče se hádali. Zase. Bylo to už takovým zvykem u nás. Ale tohle byla snad zatím ta nejhorší hádka. Uchopil jsem kliku do dlaně a na moment zaváhal. Mám tam jít nebo ne? Chtěl jsem mezi ně vstoupit už předtím, snad je přesvědčit, aby se konečně přestali hádat. Jenže jsem tušil, že by to ničemu nepomohlo. Akorát by mě oba okřikli a poslali pryč. Teď už tam však zůstala máma sama, protože táta odešel naštvaně někam pryč. Koneckonců, takhle končila většina těch hádek.
Přiložil jsem ucho ke dveřím a mlčky naslouchal, jestli něco nezaschnu. Povedlo se mi rozeznat tichounké vzlykání. To stačilo k mému rozhodnutí. Otevřel jsem dveře a vyšel ven. "Mami?" opatrně jsem na ni zavolal. Žádné odpovědi se však nedočkal. Zamířil jsem do kuchyně, protože právě odtamtud se ozýval pláč. Zastavil se ve dveřích. Ihned jsem si všiml skleničky červeného vína na kuchyňské lince. Poslední dobou si dávala vždycky pár sklenek před spaním. A pak jsem uviděl i ji. Seděla na chladné zemi, skloněná nad střepy rozbitého nádobí.
Ztěžka jsem polkl. Nedokázal jsem snést pohled na ni takhle zničenou o nic víc, než poslouchat jejich každodenní hádky. "Jdi si sednout, já to uklidím." řekl jsem skoro až šeptem. Klekl jsem si před ní a přitáhl blíže odpadkový koš. Vzal jsem několik větších střepů a vyhodil je. Zrovna jsem se chystal natáhnout pro další, když mě zarazila prudkým odstrčením mé ruky. "Nech to být." pronesla a malinko vzhlédla.
"Jen to douklidím." nedal jsem se odehnat a proto jsem se znovu dal do úklidu. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Štvalo mě, že toho nemůžu udělat víc. Dal bych cokoliv za to, aby se naši přestali hádat. Aby to byl znovu ten šťastný pár, který mi býval vždy ukázkou pravé lásky. Jenže teď bylo všechno špatně. A já nevěděl, co dělat. "Au." sykl jsem, když jsem se nedopatřením píchl o menší střípek. Automaticky jsem si prst ihned přiložil k rtům. Naštěstí to nic nebylo. Na prstu se mi sice objevila kapička krve, ale to bylo vše.
"Říkala jsem ti, že to máš nechat být." zamračeně se na ně podívala, když uslyšela mé syknutí. "Jdi, prosím tě, radši od toho." odvětila nevrle a odehnala mě mávnutím ruky pryč, aby to sama douklidila.
"Chtěl jsem ti jen pomoct." pípl jsem tiše a provinile jsem sklopil hlavu. Pomalu jsem tedy zase vstal a ustoupil o kousek stranou. Nehodlal jsem však odejít a nechat ji tu samotnou. "Nedáš si čaj nebo tak?" navrhl jsem jí.
"Pomoct.." odfrkla si. "Byla bych mnohem radši, kdyby ses tady nemotal a zalezl radši zpátky do svého pokoje." odvětila chladně. Zbavila se posledního střepu, zvedla se a položila koš zpátky na místo. Došla ke kuchyňské lince a napila se vína.
"Neměla bys tolik pít. Víš, že ti to víno nedělá dobře." starostlivě jsem na ni pohlédl. Už jsem jí to říkal několikrát, ale ona si stejně nedala říct. "Co kdybych ti radši udělal ten čaj? Nebo chceš radši kávu?"
"Já chci, abys mi zmizel z očí." zasyčela, přičemž položila teď už prázdnou sklenku zpět na linku. "Stejně nic nedokážeš udělat pořádně. Akorát problémy umíš přidělávat na výbornou. Nebýt tebe bylo by všechno mnohem jednodušší." zavrčela.
Její slova byly jako ty střepy, které se mi právě zabodly do srdce. Oči mě začaly pálit a slzy se snažily vydrat na povrch. Usilovně jsem se je snažil zadržet až se mi z toho v krku knedlík. Nemohl jsem nic říct a ani udělat. Stál jsem a díval se na ni, jak si znovu dolévá víno. Sevřel jsem ruce pevně v pěst, že se mi nehty zaryly do dlaně. "No.. Tak to jsem se možná neměl ani narodit." dostal jsem nakonec ze sebe s třesoucím se hlasem.
"Ne, to si neměl." odsekla a dolila si zbytek lahve. A v tu chvíli jí teprve došlo, co právě řekla. "Panebože." rychle si dala dlaň před pusu a zděšením vyvalila oči. Otočila se na mě, s lítostí a proviněním v očích. "Minhyuku.." natáhla ke mně ruku a přistoupila blíže ke mně. Já jsem od ní však ucouvl. Zavrtěl jsem hlavou, abych ji dal najevo, že nechci, aby šla blíže. Slyšel jsem dost. Nepotřeboval jsem slyšet víc. "Já to tak nemyslela, odpusť mi to." omlouvala se mi a znovu udělala krok ke mně.
"Ale myslela." řekl jsem, zatímco se mi oči zalily slzami. Rychle jsem se otočil na patě a vyběhl ven. Nezastavil jsem se, když na mě volala. Nezastavil jsem se, když jsem se dostal na přechod. Prostě jsem běžel a běžel. Musel jsem se dostat někam daleko odsud. Potřeboval jsem pryč.
Doběhl jsem do parku, kde se nacházelo i dětské hřiště. Sem jsme dříve s rodiči chodívali, když jsem byl malý. Když bylo všechno ještě perfektní a já neměl žádné starosti. I rodiče se zdáli být bezstarostní. A co víc, byli šťastní. Posadil jsem se do trávy a rozhlédl se kolem. V hlavě se mi vracely vzpomínky na radostné dětství. Jak jsem se vždycky nadšeně rozběhl na hřiště, na klouzačku a houpačku především. Všechny děti přece milují hřiště. Jak jsme si tu pak na té trávě dělávali rodinné pikniky. Táta mě učil hrát fotbal a další hry, zatímco máma nás s úsměvem a pobavením sledovala. Nebo jak jsem si trval na tom, že budeme hrát na schovávanou až mi rodiče nakonec vyhověli. Miloval jsem tohle místo. Právě kvůli všem těm nádherným vzpomínkám.
Teď jsme měli hodně daleko od té dokonalé rodinky, kterou jsme kdysi byli. Už spolu skoro vůbec netrávíme čas, málokdy něco podnikáme. A když ano, většinou to končí zase hádkami. Začalo to tím, že máma přišla o práci. Od té doby se jí nedaří sehnat nic jiného. To vede k tomu, že je smutná a rozmrzelá. Táta si musel vzít směny navíc, aby nás zvládl uživit. Proto se vrací domů unavený a bez nálady. Potom stačí jen maličkost a oni se chytnou. Dokážou se pak hádat celé hodiny. Pokaždé si sice nějak usmíří, ale stejně to další den začne nanovo.
Zhluboka jsem se nadechl chladného vzduchu a doufal jsem, že mě to aspoň trochu uklidní. Cítil jsem, jak se mé tělo lehce třese. Oči jsem měl zalité slzami, že jsem ani pořádně neviděl. Měl jsem na krajíčku. Tiše jsem popotáhl a nechal několik slz skutálet se po mé tváři, ale hned jsem si je zase utřel. Nechtěl jsem brečet. Nikdy jsem nebrečel, přišel jsem si pak vždycky tak slabý. Pokaždé jsem se zvládl nějak ovládnout. Ale teď to bylo mnohem těžší. Bylo to jako bych stál na nějaké vratké kladině a pokud nezvládnu udržet rovnováhu, spadnu do děsivé propasti.
V tu chvíli mi začal zvonit telefon. Bál jsem se, že je to jeden z rodičů. Nechtěl jsem s nimi mluvit. Ne teď. Protože jinak bych se nejspíš opravdu nedokázal udržet. S obavami jsem vytáhl telefon z kapsy. Na obrazovce se však objevilo jméno někoho zcela jiného. Kihyun. Zaváhal jsem. Přemýšlel jsem, zda-li nemám zavěsit. Jenže zároveň jsem s ním chtěl strašně moc mluvit. On totiž vždy věděl, jak mi zvednout náladu. A tak jsem hovor přijal. "Ahoj. Zrovna jsem-"
"Počkej, nejdřív ti musím něco říct!" skočil mi do řeči Kihyun. Jen z jeho hlasu jsem poznal, jakou má radost a že se nemůžu dočkat, až se o to se mnou podělí. Alespoň jeden z nás měl dobrou náladu. "Dneska jsem se bavil s rodiči a hádej co?" Nedal mi prostor na jakýkoliv tip, protože si hned odpověděl sám. "Dovolili mi jet na prázdniny do toho Japonska! A říkali, že když budeš chtít, tak můžeš jet klidně se mnou! Samozřejmě, pokud ti to dovolí rodiče. Zůstali bychom tam asi tak na týden. Můj taťka tam má kamaráda a ten by nám klidně dovolil bydlet u něj. No není to skvělý?" vyhrkl nadšeně.
Bylo to skvělé. Opravdu. Zrovna před pár dny jsem se o tom s ním bavil a říkal jsem mu, že bych si moc přál tam s ním jet. A nějakým způsobem mě vážně potěšilo, že bych tam nakonec skutečně mohl jet. Ale z nějakého důvodu jsem se z toho momentálně nedokázal radovat. Něco mi v tom bránilo. Ten smutek jakoby měl teď větší sílu, ať už jsem se snažil ho přeprat sebevíc. Nechtěl jsem tím však kazit jemu tu radost. "Senzační!" dostal jsem nakonec ze sebe a doufal jsem, že to zní co nejvíc věrohodně. "Fakt.. super!"
"Já vím, já vím." přitakal Kihyun stále s tou radostí v rase. Nejspíš mě tedy neprokoukl. Naštěstí. Nerad bych mu přidělával starosti. Stačí, že to dělám jindy. Tentokrát jsem ho nechtěl zatěžovat svými problémy. To si nezaslouží. Pořád ho obtěžuji se svými trápeními. Dívím se, že mu to už neleze krkem. Ale možná už ano, jen se mi to bojí říct. "Tohle musíme oslavit! Jsi doma? Můžu se stavit?" ptá se mě.
"Teď?" ptám se zaskočeně, protože jsem nečekal, že bych chtěl ještě teď chodit. "Co kdybychom to nechali na zítra? Jsem dneska nějak.. unavený. Nejspíš si půjdu lehnout." snažil jsem se mu to nějak vymluvit. Moc rád bych ho viděl. Ale nebyl jsem si jistý, že bych zvládl předstírat radost i s ním z očí do očí. Nebyl jsem až tak dobrý herec. Určitě mě hned prokoukl.
"Takhle brzo?" podivil se. Chvíli mlčel a já znervózněl, neboť jsem se bál, že mě začne přemlouvat. A potom by se objevil další z mých problémů - nedokázal jsem mu říct ne. Jenže teď jsem ho opravdu nemohl vidět. Nesmí vědět, že ve skutečnosti jsem na pokraji zhroucení. "No.. Tak dobře. Tak tedy zítra." odpověděl nakonec a i přes ten telefon jsem před očima viděl ten jeho rozzářený, hřejivý úsměv. "Přijdu hned brzy ráno, tak buď vzhůru." zasmál se.
"Jasně, budu." odpověděl jsem a přinutil se k jakémusi zasmání. "Tak zítra." S těmi slovy jsem se s ním rozloučil a hovor zavěsil. Schoval jsem si telefon zpátky do kapsy a lehl jsem si do trávy. Pohlédl jsem na vzhůru na nebe. Přál jsem si aspoň na pár hodin zmizet. Úplně se vypařit. Zbavit se všech starostí a vší té bolesti. Jak to dokáže někdo snášet? Bolelo to. Tak strašně moc. Silně jsem si skousl ret. Zase tu byly ty slzy. Nechtěl jsem brečet, prostě ne. Schoval jsem si obličej do dlaní a zhluboka oddechoval.
Ani jsem si neuvědomoval, jak dlouho tak ležím. "Tak tady jsi." ozvala se najednou, že jsem sebou leknutím i trhl. Ale ten hlas jsem poznal hned. Dal jsem si dlaně pryč z obličeje a v tu chvíli se moje oči setkali přímo s těmi jeho. Díval se na mě s úsměvem na rtech. Ještě před minutami si se mnou přece volal. Jak se sem dostal tak rychle? A hlavně jak věděl, že budu tady? "Co tu děláš, Kihyune?" zeptal jsem se ho zmateně a vyhoupl se zpátky do sedu.
"Hledal jsem tě." odpověděl mi a posadil se vedle mě. "Víš, když jsem ti volal, byl jsem už na cestě k vám. Jenže jsem zjistil, že se u vás vůbec nesvítí." Zarazil jsem se. Nesvítí? Znamená to tedy, že jsou teď pryč oba? Je možná, že mě teď třeba máma někde hledá? Ne. Nejspíš ne. Pravděpodobně jí začala bolet hlava z toho množství vypitého vína a šla si už radši lehnout. "Pochyboval jsem, že sis už šel lehnout. Přece jen je teprve.." podíval se na zápěstí s hodinkami. "Osm hodin. A já vím určitě, že ať už bys byl sebevíc unavenější, v osm hodin tě nikdo do postele nedostane." Nad tím jsem se musel slabě pousmát. Měl pravdu. Znal mě až moc dobře.
"A jak si tedy věděl, že mě máš hledat tady?" zeptal jsem se ho. To mi snad vrtalo hlavou ze všeho nejvíce. Existuje tolik míst, kde bych mohl být. Tisíce. A on se rozhodne jít zrovna sem.
"Víš.. Já jsem totiž jasnovidec." odpoví se smíchem, aby mě rozesmál. Zčásti se mu to povede a já se opravdu krátce zasměji. "Ne.." zavrtí s úsměvem hlavou a pohlédne mi do tváře. "Prostě jsem tušil, že tu budeš."
Koutky úst se mi do slabého úsměvu. Mlčky se na něj dívám, dokud mi úsměv zase úplně nezmizí z tváře. Jako by mě najednou znovu obklopil ten šedivý oblak. Nedokázal jsem tomu zabránit, ani se před tím bránit. Cítil jsem se teď tak nestabilně a nevěděl jsem, co s tím dělat. "Kihyune.." špitnu tiše s chvějícím se hlasem. Než se zmůžu na jakékoliv další slovo, přivine si mě k sobě do objetí a pevně mě stiskne. V prvních vteřinách jsem tím zaskočený, ale to rychle přejde. Vděčně mu oplácím jeho objetí. Hlavu si zabořím do jeho ramena a vdechuji jeho příjemnou vůni, která je stejně tak uklidňující jako hřejivé teplo jeho objetí.
Zatímco mě tak držel ve své náruči, došlo mi, že s ním se nemusím nikdy ničeho bát. Věděl jsem, že on mě vždycky ochrání. Nehrozil mi žádný pád do hluboké temné propasti. Ne, dokud stál Kihyun po mém boku. Protože on by mě nikdy nenechal dopadnout na její dno. Byl připravený mě kdykoliv chytit a vytáhnout zpátky na nohy. Nemusel jsem mu ani nic říkat. Jelikož on to vždycky poznal. Věděl, kdy ho potřebuji. A v tu chvíli tady pro mě byl, aby mě podržel.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 12. listopadu 2016 v 14:32 | Reagovat

Líbí se mi animky co máš v menu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.