Abyste věděli, tohle jsem neměla vůbec v plánu. Ale pak jsem se koukla na vystoupení iKON na MMA, které bylo naprosto dokonalé (jak jinak) (nejlepší část "introducing.. iKON!"). Ještě dokonalejší by ale bylo, kdyby jsem si nedělala starosti o Donghyuka. Jakože vidíte, jak teď zhubl? Později i na V app řekl, že chce zhubnout, prý "to show my better side". A já to nechápu. Proč by musel hubnout, když nemá ani co hubnout. It's just.. I love Dongdong and this just makes me so sad, you know.
A vím, že jsem zrovna naposled sdílela drabble na 2jae s podstatě stejným motivem. Ale jak jsem řekla, tohle jsem neplánovala. Taky to podle toho bude nejspíš vypadat, vzhledem k tomu, že jsem to psala narychlo.. no hehe.. Snad se i tak bude aspoň trochu líbit.

under control | iKON | Yundong | 1084 slov
"Dongdong-ah." oslovil Yunhyeong mladšího, když se spolu po večeru dívali na televizi. Pro jednou měli totiž volno, tak si chtěli pořádně odpočinout a prostě nic nedělat. Jenže Yunhyeong nedokázal ani chvilku sedět v klidu. Už nějakou dobu sledoval Donghyuka. Dělal mu starost. Stále teď dbal na správnou stravu a byl odhodlaný zhubnout. I když v podstatě neměl ani co hubnout.
"Hm?" ozval se Donghyuk, aby mu dal najevo, že poslouchá. Jen krátce na něj pohlédl, ale jinak dál sledoval film, který zrovna běžel v televizi.
Přemýšlel, jak mu nějak šetrně sdělit, co ho trápí. Nakonec to však s povzdechem vzdal. Nemělo cenu to nějak obcházet. "Musíš přestat s tou hloupou dietou." řekl mu na rovinu. Tím si upoutal plnou pozornost mladšího, který už se teď díval na něj. "Nelíbí se mi to. Nechci, abys hubl, když ani nemáš důvod." dodal Yunhyeong a se smutkem v očích se na něj podíval.
"Bojíš se snad, že ze mě bude anorektik nebo tak něco?" odvětil s tichým zasmáním Donghyuk, jako by si vůbec neuvědomoval vážnost tohoto tématu. "Nemáš se čeho bát, hyung. Vždyť to není tak, že bych přestal jíst úplně. Jenom si teď více hlídám, co jím."
"O to nejde." zavrtěl Yunhyeong hlavou. "Jen opravdu nechápu, proč to musíš dělat. Přece vůbec nemáš nadváhu ani nic podobného. Nechci, abys hubl. Není to vůbec dobré pro tvoje zdraví." vysvětloval mu a doufal, že ho tak donutí si svoje rozhodnutí rozmyslet.
Ale Donghyuk se zdál být neoblomný. "Prosím tě, ještě jsem skoro vůbec nic neshodil. Jen dvě kila, to nic není." mávl nad tím rukou a natočil se zpátky k televizi.
"Donghyuku.. Já to myslím vážně. Co když do toho pak spadneš a nebudeš vědět, jak přestat? A už to zpátky nenabereš? Co když skončíš podvyživený?" pronesl s upřímnou starostí Yunhyeong. Chytl mladšího za ruku a jemně ji stiskl, aby upoutal zpět jeho pozornost. Donghyuk pohlédl na staršího a jejich oči se v ten moment setkali. "Slib mi, prosím, že toho necháš. Budeš zase normálně jíst."
Mladší chvíli mlčel. Zdálo se, že o tom přemýšlí. Nakonec přeci jen přikývl. "Tak dobře." souhlasil a Yunhyeong si chtěl už oddechnout. "Ale jen, co shodím ještě pár dalších kil. Musím." dodal však Donghyuk, čímž ho vůbec nepotěšil.
Zakroutil nesmlouvavě hlavou a zamračil se. "Dong-" chystal se něco namítnout, ale než stihl něco říct, skočil mu mladší do řeči a nenechal ho ani doříct svou větu.
"Bude to jen pár kil. Pak se začnu zase cpát." zasmál se. "Nemusíš se bát. Mám to pod kontrolou. Hned jak budu chtít, tak přestanu. Slibuju." ujišťoval staršího. "A nemrač se, vůbec ti to nesluší." cvrnkl ho do nosu a usmál se na něj. Pak se otočil zpátky k televizi, kde právě začalo nějaké drama. "Oh, to vypadá zajímavě." okamžitě se nechal pohltit dějem. Yunhyeong na něj ještě chvíli hleděl. Chtěl mu ještě něco říct. Ale pak si to rozmyslel a na místo toho se začal dívat s ním. Tentokrát to nechá být. Bude mu věřit, že to má pod kontrolou.
*****
Od jejich rozhovoru uběhla nějaké doba. Donghyuk stále hubl víc a víc. Kdykoliv si o tom s ním však chtěl Yunhyeong znovu promluvit, odbyl ho Donghyuk s tím, že si nemá dělat starosti. Jenže on si je dělal. I ostatním se to přestávalo líbit. Jinhwan dělal, co bylo v jeho silách, aby ho donutil zase pořádně jíst. Pak přišlo vystoupení na MMA. A už to nebyli pouze členové, kdo se o něj bál. Teď už to viděli i fanoušci. Nemohli ignorovat tu jeho vyhublou tvář. Spoustu z nich se ho začalo ptát, co se děje. S úsměvem na tváři jim vysvětlil, že chce vypadat lépe. To byl skutečně důvod proč s tím začal a proč byl tak odhodlaný zhubnout. Zahlédl několik dalších komentářů narážející na jeho současný vzhled. Začínal se cítit špatně. Snažil se však stále se usmívat, aby fanoušci nic nepoznali.
Jenže jakmile se s Yunhyeongem rozloučili a odešli spát, jeho úsměv mu ihned zmizel z tváře. Momentálně ležel na posteli a zíral tupě na strop. I když v pokoji byla tma, takže spíš pouze hleděl do tmy. Ačkoliv předtím přímo umíral únavou, nyní se spánek ne a ne dostavit. Ať se snažil sebevíc, nedokázal zkrátka usnout. Stále přemýšlel nad tím, co to vlastně se sebou dělá. Myslel si, že udělá dobře, když shodí pár kilo. A teď si o něj všichni dělali starosti. Tohle rozhodně nechtěl. Co má dělat? Pořád mu přišlo, že v podstatě neshodil nic. Ale co když už neví, kdy přestat? Co když se stalo to, čeho se Yunhyeong bál?
"Hyung?" pronesl tiše. Nebyl si jistý, jestli už náhodou Yunhyeong nespí. Ale tupřímně doufal, že ještě ne. Potřeboval s ním mluvit. Posadil se a pohlédl na postel, kde ležel starší. Chvilku se nic nedělo. Pak ho však viděl se pohnout pod peřinou.
"Co se děje?" zeptal se Yunhyeong rozespale a promnul si oči. Fakt je, že už skoro spal. Ale jakmile uslyšel mladšího, hned se zase probral. Měl takové tušení, že to je něco naléhavého. Sám se také posadil a rozsvítil lampičku na nočním stolku, aby na sebe lépe viděli. Starostlivě pohlédl na Donghyuka, který seděl se sklopenou hlavou. Vypadal... smutně.
"Já.." pronesl tiše Donghyuk a skousl si nervózně ret. Cítil se špatně za to, kolik starostí všem přidělal. A přitom to nijak zle nemyslel. Kdo mohl tušit, že se mu to tak zvrtne a on to začne přehánět. Yunhyeong. Ten to věděl. Od samého začátku ho varoval, říkal mu, aby si dával pozor. On ho ale neposlechl, jelikož byl slepě přesvědčen, že prostě musí zhubnout. "Myslím, že jsem nad tím ztratil kontrolu." špitl s chvějícím se hlasem. Měl toho na srdci víc, ale nezmohl se na nic dalšího.
Yunhyeong nemusel dlouho přemýšlet, došlo mu o čem je řeč. Vstal a došel k mladšímu. Mlčky se posadil vedle něj a jednou rukou ho objal. Donghyuk si opřel hlavu o jeho rameno. Objetí teď opravdu potřeboval a byl vděčný, že tu pro něj Yunhyeong je. Pomalu se mu vracela síla znovu promluvit a tak se nadechl, připravený se Yunhyeongovi omluvit. "Kdybych tě býval-"
"Dongdong-ah." zarazil ho starší a nenechal ho pokračovat. Maličko se od něj odtáhl, jen tak aby mu viděl do tváře. Zdálo se, že chce něco říct, ale pak si to rozmyslel. S povzdechem zavrtěl hlavou. Donghyuk čekal, že mu řekne něco v tom smyslu, že mu to říkal. Vyčte mu, že ho neposlechl. Ale nic z toho neudělal. Na místo toho se na něj usmál. Tím svým krásným hřejivým úsměvem. "Co bys řekl na pozdní večerní svačinku?"





















Tohle mi připomíná pár lidí z mého života. S touhle věcí není jednoduché přestat a ještě těžší je to mu člověku pomoct.
Opravdu se mi tenhle příběh líbil.