Hello December❄
Taky vám ten rok tak sakra rychle utekl? Mě teda neuvěřitelně. A přitom se toho přihodilo tolik...
Každopádně, než začnu povídat zase o něčem jiném. Každý máme nějaký svůj způsob, jak ze sebe dostat svoje pocity, myšlenky, atd, right? Well, tak tohle je můj. Popravdě jsem tohle měla rozepsané už od května, potom co byl oznámen odchod Minzy. Ale nějak jsem se nikdy nedonutila k tomu, abych to dopsala. Ale pak přišel minulý pátek... Tak jsem pozměnila název, dopsala to a ještě k tomu připsala nový konec. A nakonec z toho vzešlo tohle.

all or nothing | 2NE1 | 1675 slov
Sbalila si poslední hromádku svého oblečení, než kufr zaklapla a zavřela zip. Položila ho na zem na kolečka a vytáhla jeho držadlo. Uchopila ho do ruky, ale ještě než vyšla ven, naposledy se rozhlédla po místnosti, která jí byla celé roky pokojem. Kolik věcí tu zažila. Kolikrát tu musela uklízet svůj bordel, vyklízet svou skříň. Kolikrát si tu jen tak pro sebe tancovala nebo zpívala. A teď byl prázdný. Kromě několika kusů nábytku tu nebylo nic. Tiše si povzdychla a sklopila hlavu. Nemohla se na to dívat. Sama se totiž pak cítila tak nějak prázdně, jako by tu nechávala kus sebe samotné. S pohledem stále upřeným k zemi se vydala ven.
Nepočítala však s tím, že tam to bude ještě horší. Nohy se jí automaticky zastavily v obývacím pokoji. Skoro jako facky ji najednou uhodily všechny ty vzpomínky a zážitky. Všechny ty společné oslavy narozenin. Nebo party, které si uspořádaly jen tak ze dne na den, když je to zkrátka zrovna napadlo. Jak tady všechny čtyři sedávaly až do noci, povídaly si a blbly, až nakonec i usnuly. Manažer jim pak vždycky vyhuboval, protože spaly na tvrdé a studené zemi. Říkával jim, aby příště neponocovaly. A ony celou další noc strávily zase nekonečnými rozhovory o všem a přitom o ničem. Nedokázala na nic z toho zapomenout. Ani nechtěla.
Pomalými kroky došla k římse, kde stála zarámovaná jejich společná fotka. Pamatovala si na ten den, kdy byla vyfocena. Jak by taky mohla zapomenout. Bylo to potom, co si domů odnesli první vítězství. Všechny tenkrát radostí plakaly a nechtělo se jim tomu věřit. S hlubokým povzdechem po ní přejela prsty. Staré dobré časy... Vzpomínky na to, jí vykouzlily úsměv na tváři. Ten se však brzy změnil v bolest. Už to nevydržela. Nemohla dál předstírat, že je silná. Z očí jí vyhrkly slzy a ona je nedokázala zastavit, ať už se snažila sebevíc. Podlomily se jí kolena a ona klesla zlomeně k zemi. Schovala si obličej do dlaní. Plakala dál a nedokázala přestat.
"Minzy? Jsi tady?" zaslechla najednou něčí hlas. Překvapeně sebou trhla vzhlédla. Zrak měla zamlžený slzami. Slyšela kroky, které se přibližovaly. Záhy na to se ve dveřích objevily její unnies. Všechny tři. Zpočátku se rozhlížely po místnosti, ale pak si všimly, že jejich maknae sedí na zemi. Avšak ty její rudé oči od pláče také nešly přehlédnout. Nehledě na to, že jí v tu chvíli po tvářích skutálelo několik dalších slz. "Minzy-ah." rozběhla se k ní ihned Bom, aby ji pevně objala a utěšila. Chaerin a Dara se hned přidaly k ní a všechny objaly jejich milované maknae. To Minzy rozplakalo ještě víc. Pevně sevřela všechny v objetí a v tu chvíli si přála, aby je nikdy nemusela pustit. Přesně proto chtěla odejít, když tady nebudou. Věděla, že za jejich přítomnosti to bude ještě těžší. Nechtěla je opouštět. Kdysi dávno, ještě za jejich trainee období, si slíbily, že spolu zůstanou navždy. Slíbily si, že tu budou stále pro sebe. Ať se stane cokoliv. A to i kdyby třeba obloha padala, budou stát při sobě. Protože jenom ve čtyřech byly kompletní.
A ona se právě chystala tento slib porušit. Moc dobře si to uvědomovala. Ale přece ho neporušuje tak úplně, ne? Když odejde, neznamená to, že je nadobro opouští. Stále tu pro ně bude. Možná ne s nimi, ale bude tu. To se přece nezmění. Neporuší tím ten slib... Nebo aspoň to si sama sobě nalhávala, aby pro ní nebyl odchod tak bolestivý. Přesto se však cítila jako zrádce. Nenáviděla se za to, co se chystá udělat. Opravdu si přála s nimi zůstat. Nechtěla opouštět své členky. Ale... už nemohla. A možná to bylo sobecké rozhodnutí. Jenže pokud si chtěla splnit svůj sen, neměla na výběr. Nemohla zůstat.
"Holky.." pronesla plačky Minzy. S těžkým srdcem se od ostatních dívek bolestivě odtáhla. Utřela si slzy, které jí stékaly po tváři. Popotáhla a pokusila se zadržet další nával slz. Smutně pohlédla postupně na každou z nich a vybavovalo se vše, co s nimi prožila. Těch dlouhých společných sedm let. I ony se na ni dívaly, a na rozdíl od ní se ani nesnažily zakrýt svůj pláč. To jí ničilo ještě více. Nesnášela, když plakaly. "J-já.. Musím jít." vykoktala a snažila se znít silně. Ale dost pochybovala, že se jí to povedlo.
"Takže je to pravda? Opravdu nás opouštíš?" vykuňkala Dara s chvějícím se hláskem. Po tvářích jí steklo několik dalších slz. Dávno už zaregistrovala kufr, který stál vedle Minzy. Ale tak nějak doufala, že si to jen nalhávala. Že by snad mohl být jen pouhou halucinací či tak něco. Přála si, aby tohle všechno byl jen sen. Jedna ošklivá noční můra. Ona se za chvíli probudí a zjistí, že je všechno v pořádku a ony čtyři jsou stále spolu. A nikdo z nich neodejde. Jenže tohle sen nebyl.
Po jejím dotazu sklopila Minzy hlavu. Nevydržela jejich pohled. Trhalo jí to srdce. Bylo čím dál těžší se znovu nerozbrečet. Musela se hodně ovládat. "Ano." špitla nakonec tiše, skoro až neslyšně. Ale pro ně to bylo hlasité akorát. Jedno slovo stačilo, aby je úplně zničilo. Všechny tři začaly plakat ještě více, pokud to bylo vůbec ještě možné.
"Co budeme bez tebe dělat?" vyhrkla Bom mezi vzlyky. "Nemůžeme být bez tebe. Bez tebe to nezvládneme. Já to bez tebe nezvládnu. Jak se zvládnu postavit znovu před všechny ty lidi, když tam nebudeš se mnou? Potřebuji, abys stále po mém boku."
"My tě potřebujeme, Minzy." přidala se k ní Chaerin, která až doteď mlčela. "Co jsou 2NE1 bez jejich maknaeho? Nic. Bez tebe jsme nic. Nemůžeš nás přece opustit." hlasitě popotáhla a musela se nadechnout, aby mohla vůbec pokračovat dál. "Vždycky jsi tu pro mě byla, když jsem potřebovala podržet. Dodávala si mi sílu. Nevím, co budu dělat bez tebe..."
"Bez tebe nebudeme kompletní. T-ty.. Nesmíš odejít!" vykřikla Dara plačtivým hlasem. "Já ti to nedovolím.. nedovolím ti odejít.. budu tě tu držet.. nepustím tě..." mumlala dokola, ačkoliv jí přes ten pláč nebylo pořádně rozumět.
"Prosím.." dostala ze sebe Minzy a zavrtěla hlavou, aby zahnala slzy, které se jí opět hnaly do očí. Jestli se předtím její srdce lámalo, tak teď už bylo dočista zlomené na několik maličkých kousíčků. "Nedělejte mi to ještě těžší." pohlédla na ně prosebně. "Já nechci.. nechci od vás odejít. Chci zůstat s vámi. Ale prostě už to dál nejde. Musím odejít." natáhla se ke každé z nich, aby ji pohladila po tváři. "Vždycky tu však budu pro vás. To slibuji. Budu stát při vás. Ať už se stane cokoli, ať už budu kdekoli. Budu stát po vašem boku."
"Ale nebudeš tu s námi." pípla Bom s roztřeseným hláskem. "Nebudu tě moct obejmout, neuslyším tvůj hlas.."
"Zníš jako bychom se už nikdy neměly vidět." tiše se zasmála. Nebo spíš se o to pokusila. Nikomu z nich do smíchu popravdě vůbec nebylo. "Neloučím se s vámi přece navždy. Kdykoliv budu moct, přijdu za vámi. Budu vám volat, psát vám. Opravdu si myslíš, že byste se maknaeho zbavily tak snadno?" letmo se na ni usmála a pak ten samý úsměv věnovala i Chaerin a Daře.
"Slibuješ?" ujišťovala se Chaerin. Utřela si uplakané oči a tiše popotáhla. Hlas se jí zadrhával, ale byla ráda, že aspoň něco ze sebe dostala.
"Slibuji." přikývla Minzy a v jejím hlase byla znát upřímnost. Opravdu to myslela vážně. Nehodlala se jich takhle vzdát a přerušit s nimi úplně všechny kontakty. Protože to by neunesla ani ona. Po těch letech pro ni byly jako druhá rodina. Nedokázala by bez nich žít. Proto si sama nebyla jistá, jak to bez nich zvládne. Ale snažila se být silná, nebo tak aspoň vypadat. Všechny čtyři si znovu padly do náruče a dlouze se objaly.
Ani jedna sice nic neřekla, ale všechny vnímaly to samé. To objetí pro ně bylo jako stvrzení dalšího slibu. 2NE1 navždy.
× ~ × ~ ×
"Ne, to taky není ono." povzdechla si Chaerin nad počítačem. Opřela se zády o židli a zaklonila hlavu. Zavřela oči a prsty si unaveně promnula kořen nosu. Celý den strávila ve studiu, ani spát nešla. Spolu s ní tu byly i Bom a Dara. Snažily se společně složit písničku, se kterou by mohly mít comeback. Chtěly, aby byl perfektní. Tenhle comeback pro ně byl důležitější než kterýkoli předtím. Uběhly již skoro tři roky od vydání Crush. A potom, co se stalo s Bommie... Chtěly všem ukázat, že 'can't nobody holds us down' u nich skutečně platí. Bohužel to však měl být zároveň i jejich první comeback ve třech. Ale právě kvůli těm fanouškům, které je chtěli i nadále podporovat, byly odhodlané ještě více. Opravdu se snažily. Ale stále nedokázaly s ničím přijít. Chaerin se snad už posté pokoušela změnit beat, ale stále to neznělo podle jejich představ. Zkoušely i opětovně přepisovat text, upravovaly melodii a rytmus, různě prohazovaly party. Několikrát všechno vymazaly, takže začínaly opět nanovo. Jenže stále bezvýsledně.
"Něco tomu furt chybí." řekla tiše Dara s sklopila pohled k zemi. Bom s Chaerin na ni pohlédly, ale nic neřekly. Nemusela jim říkat, na co myslí a na co svou větou narážela. Neboť každá z nich si to uvědomovala až moc dobře, ale ani jedna neměla odvahu vyslovit to nahlas. Věděly přesně, co tomu chybí. Nebo spíš kdo. Bez toho dotyčeného, bez toho jednoho hlasu, nikdy nemohly být jejich písničky perfektní.
"Co budeme dělat teď?" špitla tiše Bom. Podívala se z jedné členky na druhou. Pohled však nakonec upřela na Chaerin. Ačkoliv byla Chaerin mladší, Bom si jí velice vážila a respektovala jí jakožto jejich leadera. Byla ráda, že zrovna ona byla leader, protože lepšího by si přát ani nemohla.
Chaerin jí se smutkem v očích pohled opětovala. Znaly se už dost dlouho, takže hned pochopila na co se ptá. Věděla, že její otázka nebyla vůbec mířena na jejich písničku. Ptala se jí na něco úplně jiného. Na něco, nad čím přemýšlela i ona a samotnou jí to trápilo. Nechtěla, aby k tomu došlo. Byla odhodlaná udělat vše proto, aby se tomuto řešení vyhnula. Ale bála se... Tak ráda by odpověděla něco pozitivního, aby je povzbudila. Ale bylo jí jasné, že jak Bom, tak i Dara, by okamžitě poznaly, že lže.
-END-
#ThankYou2NE1 ...♥





















Tak tohle bylo naprosto dokonalé. Těsně předtím než jsem si přečetla tvou tvorbu jsem si pročítala dopisy od holek.*pláče tu jak malá želva* Je to opravdu smutné. Holky mi budou jako skupina moc chybět. I'll keep them in my heart forever!