close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Snow globe | AKMU

31. prosince 2016 v 1:41 | Ady |  Oneshots
Hello hello hello~
Tak vám přináším slíbenou povídku. Popravdě.. přijde mi to zase jako další splácanina. Původně jsem s ní byla celkem spokojená, ale ten konec byl opravdu improvizovaný. Tak, snad se vám bude líbit aspoň trochu. ^^
Doufám, že jste si všichni užili svátky v klidu a pohodě. A znovu přeji jen to nejlepší do nového roku! :3
A btw. Vybrala jsem si AKMU, protože tohle duo prostě miluju. Ať už jako umělci, tak i jako sourozence. A také budou mít už za pár dní (yass♥) comeback, tak si to koukejte pustit! :D stejně to sem určitě přidám
Snow globe | AKMU | 2757 slov | Ady


S letmým úsměvem na tváři jsem si prohlížela sněžítka, která jsem měla vystavená na poličkách. Měla jsem jich spousty, protože jsem je milovala. Vzala jsem si jedno z nich do ruky. Uvnitř bylo jakési malé městečko. Tohle sněžítko bylo jedno z mých nejoblíbenější. Lehce jsem jím zatřásla a pak jsem jen sledovala, jak se najednou v tom malém světě vevnitř té koule rozsněžilo. Bylo to kouzelné. Tohle jsem na nich tolik milovala. Připadalo mi to totiž jako kouzlo. Jak stačí jen zatřepat a najednou se všude kolem rozvíří bílé vločky. Jaké to asi je? Nikdy jsem nezažila opravdový sníh a ani se ho nedotkla, ačkoliv bych si to strašně moc přála. Ale u nás nikdy nesněžilo. Možná právě proto ta moje láska k sněžítkům.
"Suhyun-ah?" vytrhl mě z mých myšlenek bratrův hlas. Nejspíš se právě vrátil domů. Položila jsem sněžítko na stůl, s tím, že se k němu později vrátím. Zrovna jsem se chystala jít za ním, ale on už dávno stál ve dveřích mého pokoje. "Už zase?" uchechtl se pobaveně, když mě viděl zase se sněžítkem. Vždycky si ze mě kvůli tomu utahoval.
"No a co." vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se. Posadila jsem se na židli u svého stolu a natočila se čelem k němu. "To už jsi doma? Myslela jsem, že budeš ještě zkoušet." Měl totiž svojí vlastní malou kapelu. Hrál na kytaru a skládal texty. Ačkoliv jsem mu to moc často neříkala, abych mu tím nezvedala ego, byl vážně dobrý.
"Skončili jsme dřív." vysvětlí mi. "A neuvěříš, co jsem našel po cestě domů..." Tak proto za mnou přišel. Povytáhla jsem tázavě obočí, on však nic neřekl. Jen se na mě nadšeně zazubil a kamsi odběhl. Po chvilce se vrátil a něco držel za zády. "Představuji ti Lin." natáhl ruce přede mě. V dlaních měl usazenou jakousi chlupatou kouli, která se hýbala. Až když to zvedlo hlavičku a podívalo se to na mě, mi došlo, že je to kotě. "No není to ta nejsladší věc, kterou jsi kdy viděla?" rozplýval se a začal se s ním mazlit.
"Zbláznil ses?" odvětila jsem mu. Nejspíš zrovna ne tak, jak čekal, protože na mě zůstal udiveně koukat. "Nemůžeš jen tak domů dotáhnout nějaké kotě z ulice. Co když tomu něco je? Třeba má nějakou nemoc nebo tak." Nemám nic proti kočkám. Nevadí mi. Ale chápejte... Nebyla jsem zrovna nadšená z představy, že je to prostě nějaké zatoulané kotě z ulice.
"Neboj se, prosím tě." mávl nad tím Chanhyuk pouze rukou a tvářil se úplně nad věcí. "Na všechno jsem myslel. Měl jsem čas, tak jsem s ní hned zašel k veterináři. Je naprosto v pořádku. A pak jsem jí byl koupit i žrádlo a tohle všechno." stoupl si kousek do strany a ukázal do chodby, abych viděla na všechny ty věci, které koupil. "Už je oficiálně novým členem naší rodiny." zvesela pronesl a usmál se.
Povzdechla jsem si, ale neubránila jsem se tichému zasmání. Skutečně myslel na vše. Pokaždé, když se pro něco nadchne, tak to bere smrtelně vážně. Takže vymlouvat mu to nemělo cenu. A navíc mu nechtěla kazit radost. Ještě, když se blížili ty Vánoce. "Fajn, tak si jí můžeš nechat." svolila jsem nakonec. Ačkoliv mi bylo jasné, že by si ji nechal i tak. Ať už bych souhlasila nebo ne. Byl by schopný jí dokonce přede mnou schovat. "Ale ať tu nic nezničí." upozorním ho varovně. Některá domácí zvířata dokázala udělat pěkný bordel v domě.
"Wohoo!" radostí poskočí a já se nad tím musím usmát. Přece jen jsem měla radost, když ji měl i on. Sice jsme se hodně často hádali a škádlili, ale měli jsme se rádi. Jsem ráda za to, že je zrovna on můj starší bratr. Navíc zrovna s ním se aspoň nikdy nenudím. "Slibuji, že Lin bude hodná." vyhrkne rychle a už si to šine pryč z mého pokoje a předvádí přitom jakýsi pokus o moonwalk. Plácnu se se smíchem do čela z pohledu na něj. To je to, o čem jsem mluvila. Přesně proto se s ním člověk nikdy nenudí.
*****
"Konečně doma." povzdechnu si unaveně, když po dlouhém dni konečně dorazím domů. Celý den jsem jen odpočítávala minuty, kdy si budu moct zalézt do postele, zahrabat se do peřiny a po zbytek dne nevylézt. A samozřejmě se těšila, až si zase bude moct prohlédnout všechna svá sněžítka. Ta jí vždycky dokázala zvednout náladu a uklidnit po nepříjemném dni. "Chanhyuk-ah, jsem doma a jdu si okamžitě lehnout, takže se mě opovaž rušit!" zvolala jsem na svého bratra jako varování. Slyšela jsem, že na mě volá něco na odpověď, ale nerozuměla jsem tomu. Zjišťovat se mi to, ale nechtělo. Musela bych dojít k němu do pokoje, zeptat se, poslechnout si to a pak až bych mohla jít do svého pokoje. To bylo na mě moc práce. Radši jsem tedy zůstala u původního plánu a rovnou zamířila k sobě.
Když jsem však otevřela dveře, zůstala jsem v šoku stát. Na zemi bylo rozbité sklo, rozlitá voda a kolem toho sněhové třpytky. Vprostřed toho nepořádku jsem spatřila něco, co bývalo malou napodobeninou jakéhosi městečka. Moje oblíbené sněžítko bylo zničené. "Panebože... Ne!" vykřikla jsem, když mi mozek zpracoval, co se to vlastně stalo. Rozběhla jsem se a klekla si k tomu. Popadla jsem to, co zbylo z modelu městečka. Snažila jsem se nějak všechno pospojovat, v naději, že to spravím. I když mi bylo jasné, že to možné není. Bylo to rozbité. Zničené. Nešlo to už spravit. "To není možné..." špitla jsem. Hlas se mi zadrhával a do očí se mi nahrnuly slzy. Někdo by řekl, že je hloupé brečet kvůli věci, ale já nemohla jinak. Tahle věc pro mě znamenala tolik. Víc než bych dokázala slovy vyjádřit. A teď byla nenávratně pryč.
"Jak..." snažila jsem se ze sebe něco dostat, ale přes ty vzlyky to nešlo. Přiložila jsem si dlaň k ústům a tiše plakala. Nevěděla jsem, co dělat. Bolelo to, dívat se na ty rozbité kousky. Stále mi připomínaly, že jsem o své sněžítko přišla. Ale nedokázala jsem se zvednout a uklidit to. Zvedla jsem hlavu a skousla si ret, snažíc se přestat plakat. Ani to však nešlo. Zrak mi spočinul na čemsi na zemi. Utřela jsem si slzy, abych se ujistila, že dobře vidím. Byla to stopa od třpytek. Kočičí stopa.
A záhy mě pláč ihned přešel.
"Ta zatracená kočka." zaťala jsem zuby a sevřela ruce v pěst. "Kde je ta malá potvora?" vykřikla jsem ovládaná vztekem. Já věděla, že ta kočka nepřinese nic dobrého. Právě proto jsem jí v našem domě nechtěla. Že já blbá nakonec přistoupila na Chanhyukovo kňourání. Vyskočila jsem na nohy a rychlými kroky jsem zamířila k němu do pokoje. Dupala jsem, to jsem si uvědomovala, ale proč bych to měla řešit. Potřebovala jsem ze sebe dostat všechnu tu zlost. Rozrazila jsem dveře jeho pokoje a ani se neobtěžovala s klepáním.
"Co se děje?" zmateně na mě pohlédl, přičemž seděl na své posteli. "Dupeš tady jako slon, že tě nejde vůbec přeslechnout. Jak má v tomhle člověk odpočívat." ušklíbne se.
Ignoruji jeho slova a místo toho hledám tu, která zavinila zničení mého pokladu. Nemusím se po ní dlouho rozhlížet. Sedí Chanhyukovi v klíně. "Ta kočka jde okamžitě z domu!" vykřiknu zlostně a ukážu na ni. "Hned teď!"
"Cože?" udiveně na mě zůstal koukat a přivinul si kočku blíž k sobě, jakoby mi tím chtěl zabránit v tom, abych jí vyhodila z domu. "Proč? Vždyť nic neudělala!"
"Říkala jsem ti, ať na ní dáváš pozor!" křičela jsem dál plná zlosti. Brácha na mě nechápavě koukal. Kočka v jeho náruči na mě kulila své oči a vypadala tak nevinně. Vypadala. Hned jsem zavrtěla hlavou, abych se vzpamatovala. Ta kočka rozhodně nevinná nebyla. "Ta malá potvora mi zničila moje sněžítko!" Měla jsem chuť začít nadávat, ale stále jsem se snažila krotit svůj slovník. Pořád to bylo jen zvíře. Nerozumělo mi. Což bylo ale horší. Když vám ten někdo, na koho jste naštvaní, rozumí, aspoň se s ní můžete pohádat. Jenže s ní to nešlo. A tak jsem si musela vylít zlost aspoň na bráchovi, přestože ten nic neudělal. Ne, vlastně udělal. To on ji sem domů přitáhl.
"A jenom kvůli tomu jí chceš vyhodit? Tak na to zapomeň!" zamračil se Chanhyuk a nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Lin zůstává tady. Nerozbila ti ho schválně. Kdyby mohla, tak se ti určitě omluví. Tak se s tím smiř a prostě si kup jiné. Bylo to jen sněžítko, prosím tě."
"Jenom sněžítko?" zopakuji a nevěřím svým uším. Opravdu se to odvážil teď říct? Moc dobře věděl, co pro mě znamenají. Jak tedy mohl? Jeho slova mě rozzlobila ještě víc. Přestala jsem rozumně uvažovat a nechala se naprosto ovládnout vztekem. Rozběhla jsem se ke kytaře, kterou měl opřenou o zeď. Prudce jsem jí popadla a praštila s ní vší silou o zem. Jednou, dvakrát, znovu a znovu. Slyšela jsem bráchu křičet, říkal mi, abych ihned přestala. Ale já ho neposlouchala. Mlátila jsem kytarou i nadále, dokud jsem si tak nevybila alespoň část své zlosti a nezničila jeho kytaru. Její kousky se roztříštili po celé podlaze. Upustila jsem ten kus, který mi zbyl v ruce a hlasitě oddechovala.
Chanhyuk na mě nevěřícně hleděl. Oči vytřeštěné šokem, ale skrýval se v nich i hněv, smutek a zklamání. Právě jsem zničila něco na čem mu neuvěřitelně záleželo. Nikdy by si nepomyslel, že bych toho byla schopná. Ale stalo se. "Ty ses snad úplně zbláznila!" vydechl nakonec. Připadalo mi, že na mě i hledí jako na blázna. Jak se tak na mě díval, začala jsem si uvědomovat, co jsem to provedla. Začala jsem si to vyčítat. Tímhle jsem překročila hranici, přehnala jsem to.
Ne, žádná lítost. Zasloužil si to. Neměl dovolit té hnusné kočce zničit moje milované sněžítko. A pak ještě říct tak hnusnou věc. "Byla to jen kytara, prosím tě. Prostě si kup jinou." zopakovala jsem mu s úšklebkem jeho vlastní slova, aby věděl jaké to je.
S těmi slovy jsem se otočila a bez ohlížení se rozběhla k sobě do pokoje, kde jsem za sebou práskla dveřmi. Slyšela jsem ho na mě volat, ale nevrátila jsem se za ním. Jen jsem si vlezla do postele, zabořila hlavu do polštáře a rozbrečela jsem se. Po celý zbytek dne jsem pak už nevylezla z pokoje.
*****
Ani nevím, kdy jsem usnula. Probudila jsem se až ráno, kdy už do pokoje dopadaly sluneční paprsky. Vstala jsem a šla se na sebe podívat do zrcadla. Oči jsem měla opuchlé od toho včerejšího pláče. Hrůza. Zamířila jsem radši hned do koupelny, abych se upravila. Rovnou jsem si vlezla i do sprchy. Po nějaké době už jsem vypadala opět normálně. Ani stopa po pláči. Výborně. Vyšla jsem ven a šla hned do svého pokoje. Bráchu jsem nikde neviděla, ani jsem ho neslyšela. Nejspíš ještě spal. Naštěstí. Nechtěla jsem se s ním vidět. Teď už ze mě odpadl ten vztek úplně. A došlo mi, co jsem provedla. Ta kytara... to jsem opravdu dělat neměla. Ani bych se nedivila, kdyby mě kvůli tomu Chanhyuk teď nenáviděl. Já sice ztratila svoje sněžítko, ale stále jsem měla jiná. On měl jen jednu kytaru. Trvalo mu dlouho než si na ní naspořil. A já mu jí tak bezcitně zničila. Bože, i já se kvůli tomu teď nenáviděla. To si nezasloužil. Nic neudělal. Ale já blbá se nechala ovládnout neoprávněnou zlostí.
Samozřejmě jsem věděla, že se mu musím omluvit. Ale teď ne. Ještě jsem nebyla připravená se mu postavit. Protože v tu chvíli, co ho spatřím, budu svých činů litovat ještě více. A už teď jsem se cítila hodně špatně. Navíc jsem nebyla ani připravená na ten jeho pohled. Bude se na mě dívat jako včera, jako bych se zbláznila? Což byla nejspíš pravda. Včera jsem nejspíš opravdu zešílela. Rozhodně jsem nepřemýšlela, když jsem udělala to, co jsem udělala.
Došla jsem do svého pokoje. Posadila jsem se na kraj postele a natáhla nohy před sebe. Upřela jsem pohled na stěnu před sebou a tiše si povzdechla. Přemýšlela jsem nad tím, co udělám s tím Chanhyukem. Rozhodně se musím jít, co nejdřív omluvit. Až nasbírám dostatek odvahy. Pak dám dohromady všechny své úspory, abych mu koupila novou kytaru. A budu dělat všechno o co mě požádá a doufat, že mi to snad odpustí. Nechtěla jsem, aby mě nenáviděl. I když jsem si to za to chování zasloužila. Ale on byl pomalu jediná osoba, kterou jsem měla. Už od narození jsme byli nerozlučná dvojka. Nedokázala jsem si ani představit, co bych bez něj dělala.
Najednou jsem si všimla jakéhosi papírku na mém nočním stolku. Natáhla jsem se pro něj. Byl to vzkaz. A to písmo jsem ihned poznala. Brácha. "Vyjdi ven na zahradu a stoupni si pod balkon, prosím." Stálo tam. Udiveně jsem si to přečetla ještě jednou. Proč po mě něco takového chce? Ale neměla jsem v plánu tam nechodit. Schovala jsem si papírek do kapsy a zamířila ven, kde mě očekával Chanhyuk. Když jsem tam však došla, on nikde nebyl. Rozhlížela jsem se kolem, ale nikde nic. Možná jsem přišla moc brzo? Rozhodla jsem se tedy chvilku ještě počkat. Přešlapovala jsem z nohy na nohu a přemýšlela, jestli se přece jen nemám po něm jít kouknout. Už jsem se chystala tak učinit, když mi cosi dopadlo na špičku nosu. Něco.. bílého.
Vločka! Byla to vločka! Nemohla jsem tomu uvěřit. Tady přece nikdy nesněží. Pohlédla jsem vzhůru k nebi, ale nic kromě bílé barvy jsem neviděla. Padala jedna vločka za druhou. "To je.. nádhera." vydechla jsem okouzleně. Rozpřáhla jsem ruce a začala se točit do kolečka. Samým štěstím jsem se rozesmála. Najednou jsem si připadala jako bych se nacházela uvnitř sněžítka. Ani slova nedokázala vyjádřit, jak nádherné to bylo. Nastavila jsem dlaně a nechala do nich několik vloček dopadnout. A pak jsem se znovu roztočila.
Když jsem se nakonec zastavila, všimla jsem si, že už sněžení ustává. Teď už jsem viděla vzhůru. Spatřila jsem Chanhyuka, který stál na balkóně a v ruce držel jakousi krabici. Položil ji na zem a pohlédl na mě. Došlo mi, co způsobilo ten sníh. Nebyl totiž opravdový, ale pouze umělý. I tak, ale neztrácel na tom svém kouzlo. A mě to navíc dojalo ještě víc. Oči se mi zalily slzami, ale tentokrát slzami štěstí. "To všechno.. pro mě?" dostala jsem ze sebe a nevěřícně hleděla na svého bratra. Tohle jsem si přece nezasloužila, měl mě přece nenávidět.
"Neměl jsem to říkat. Vím, jak moc pro tebe ta sněžítka znamenají." řekl. Chtěla jsem namítnout, že měl pravdu, ale on mě nenechal nic říct. "Tohle ber jako mojí omluvu. Doufám, že už se na mě nezlobíš. Protože to bych opravdu nerad." dodal a upřímně se na mě usmál.
"Proč se omlouváš?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou. To já jsem ten, kdo se má omlouvat. On nic špatného neprovedl. "Ty za nic nemůžeš. Měl jsi pravdu. Je to jen sněžítko. Můžu si kdykoliv koupit jiné. Já.. Nevím, proč jsem tak včera vyváděla. Ale to, co jsem udělala s tvojí kytarou... to jsem přehnala. Je mi to strašně líto. Neměla jsem právo to udělat. Opravdu moc se omlouvám. Chápu, když mi to neodpustíš. Ale chci to nějak odčinit. Koupím ti novou kytaru, koupím ti cokoliv budeš chtít, klidně ti budu sloužit jako sluha-"
"Suhyun-ah, Suhyun-ah." zarazil mě dřív než jsem mohla pokračovat. "Já po tobě nic z toho nechci." zakroutil hlavou. "Nevyčítej si to. Chápu, že jsi měla zlost. Opravdu jsem to neměl říkat. To ty jsi měla pravdu. Tvoje sněžítka pro tebe znamenají tolik, co pro mě moje kytara. Měl jsem si to uvědomit."
Zůstala jsem na něj nevěřícně stát. "Jak na mě můžeš být tak hodný?" Čekala jsem, že na mě bude nadávat nebo podobně. Ale tohle.. To rozhodně ne. Pořád jsem tam hledala nějaký zádrhel. Přece mi to nemohl hned odpustit.
"A proč bych být neměl?" zasmál se. "Ano, možná jsem ze začátku měl zlost. Ale to mě pak přešlo. A jak jsi řekla.. Byla to jen kytara." s úsměvem mírně pokrčil rameny. "A na mojí malé sestřičce mi záleží víc než na té kytaře."
A bylo to. Jak jsem se předtím snažila hrdinně zadržet slzy, po těch slovech to už nešlo. "Chanhyuk-ah." dostala jsem jen ze sebe a ohrnula spodní ret. Proč jen musím být tak citlivá? Nechtěla jsem před ním brečet.
"Yah, proč brečíš?" křikl najednou po mě Chanhyuk. Na kratičký moment mi zmizel z dohledu. Pak se najednou opět vynořil a něco držel v ruce. Sněhová koule. Vypískla jsem a rozběhla se pryč, ale stejně mě trefil do ramene.
"Fajn.. Tak jak chceš." utřela jsem si slzy a zašklebila se. Rychle jsem se sklonila pro umělý sníh, uplácala si z něj kouli a s bojovým pokřikem jsem se dala do protiútoku. "Bitkaaa!"

-END-

i'm so excited wiiii~
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lina. lina. | E-mail | Web | 1. ledna 2017 v 21:48 | Reagovat

tahle fanfikce je úžasná <3 moc se mi líbí jejich vztah :) hodně se ti povedla ^^ jsem ráda, že to skončilo dobře :)

2 Ady Ady | Web | 2. ledna 2017 v 19:18 | Reagovat

[1]: Děkuju moc♥ :)

3 lina. lina. | E-mail | Web | 3. ledna 2017 v 8:23 | Reagovat

[2]: nemáš zač ^^

4 KIRAMork KIRAMork | E-mail | Web | 2. července 2018 v 19:21 | Reagovat

To determine internal swelling is difficult enough, therefore, consequently, they influence the body for a long time, which threatens the normal fetus. Fluids are dangerous because they break blood circulation. Similar situation leads to the strengthening of negative tendencies feeding and the breath baby, created hypoxia.
Fighting such a pathology should be done with the help of correction feeding and special exercises so that fluid does not stay tissues. If expectant mother is resting, then under the feet preferably put a cushion or pillow to improve the blood circulation of tired legs. Do not long time to sit or stand, as this leads to stagnation in the body. It is recommended that the knee-elbow position several times a day in order to increase blood flow.
<a href=http://pregnancyplus.info/how-to-reduce-swelling-during-pregnancy-fast-and-easy>how to reduce swelling during pregnancy</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
to love is to receive a glimpse of heaven.