Hello hello~
Slíbila jsem, že tenhle týden vydám nějakou novou povídku... tak jsem tady, abych svůj slib pro jednou výjimečně dodržela.
Dlouho slibovaná sequel k Apology aka Forgive me je tady! Nebo spíš jen první část. Upřímně měla jsem jí napsanou už nějakou dobu, jenom jsem byla líná ji přepisovat. Ale nakonec jsem se k tomu přece jen dokopala. Další části se však nejspíš hned nedočkáte, protože tu už předepsanou nemám. Chtěla jsem sem jen hodit aspoň tuhle první část, abyste věděli, že jsem nezapomněla a stále na tohle story myslím. A je to spíš jen takový úvod. Takže tak.
I'll try to write the next part as soon as possible. But no promises, you know me.~
So uhm... Enjoy? I guess.

forgive me | iKON | Yundong | pt. 1 | 1048 slov
Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale nešlo to. Místo vzduchu jsem akorát nasál vodu. Zprudka jsem otevřel oči, které mě začaly okamžitě štípat jako čert. Byl jsem pod vodou, topil jsem se. Zkoušel jsem vyplavat nad hladinu, ale marně. Jako bych měl k noze přivázanou kouli a stále klesal hlouběji a hlouběji do děsivých tmavých vod. Začal jsem panikařit. Vyděšeně jsem kolem sebe mrskal, ale nebylo mi to k ničemu. Plíce se mi plnily vodou. Nakonec jsem pochopil, že nemá cenu bojovat. Vzdal jsem to a cítil jsem, jak pomalu upadám do bezvědomí. Voda mě obklopila a stahovala mě dolů na své dno. Tohle je můj konec.
S prudkým trhnutím jsem se probudil. Nebyl to můj konec. Byl to jen sen. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se po místnosti. Byl jsem v naší třídě, nikdo jiný tu už nebyl. Nejspíš jsem musel usnout a nikdo se neobtěžoval mě vzbudit, když hodina skončila. Rozespale jsem si promnul oči a povzdechl si. Tohle se teď stávala až moc často. Nedokázal jsem se soustředit na žádný výklad a pak jsem vždycky usnul. Občas mě některý z učitelů napomenul, jindy si mě nevšímali. Potom jsem se buď probudil se zvoněním, nebo prostě někdy, tak jako dnes. Protáhl jsem se a nakonec se i zvedl. Přehodil jsem si batoh přes záda a vydal se ven. Stále poněkud rozespale jsem procházel chodbou. Všichni už odešli. Po pohledu na hodiny jsem zjistil, že už je chvíli po čtvrté hodině odpoledne.
"Musím přestat usínat ve škole." zamumlal jsem si tiše pro sebe. Už po několikáté za tento týden, jen tak mimochodem. Jakmile jsem vzhlédl, nevěřil jsem svým očím. Zůstal jsem stát na místě a hleděl na osobu před sebou. "Y-yoyo." vydal jsem ze sebe přiškrceně. Vypadal stejně tak nádherně jako vždycky. Co mě zarazilo, byl však fakt, že na obličeji neměl ani škrábanec. Ani stopy po tom, že by ho zbili. Počkat… Znamená to snad, že to byl všechno jen sen? Že se nic z toho nestalo a mně se to jen zdálo? Odvážil jsem se a pomalu k němu vykročil.
V tu chvíli se otočil a všiml si mě. "Dongdong-ah." pronesl a já viděl, jak se jeho oči rozzářily. To mi stačilo. Už jsem neváhal ani sekundu. Rozběhl jsem se k němu a okamžitě si ho přitáhl do objetí. Pevně jsem ho sevřel v náruči. Schoval jsem si obličej do jeho vlasů a přivřel oči, zatímco jsem jemně nasál jeho příjemnou vůni. Přišlo mi to jako tak strašně dávno, kdy jsem ho naposled objal a držel ve své náruči. "Já jsem tak rád." zamumlal jsem tiše. Bylo mi až do breku samým štěstím. Myslel jsem si, že jsem ho ztratil. Ale byl to jen sen.
Nebo možná taky ne…
"Co to děláš?" šokovaně se ode mě Yunhyeong odtáhl. Nechápavě na mě hleděl. I já byl zmatený, jelikož jsem moc nechápal, co se děje. Jednu chvíli ke mně mluví s láskou jako vždycky a pak je najednou tak chladný. "Yoyo, já-" udělal jsem krok k němu, ale on hned ucukl. "Nepřibližuj se ke mně!" vykřikl. V jeho hlase se mísil jak strach, tak i zlost. Ale v jeho očích jsem stále viděl lásku.
"Co se děje?" zeptal jsem se zmatený z jeho náhlého chování. "Bál jsem se o tebe." špitl jsem a opatrně k němu natáhl ruku, abych ho pohladil po tváři. Tentokrát neucukl. Právě naopak, zůstal v klidu stát a pod mým dotykem přivřel oči. "Měl jsem za to, že ti ublížili."
V tu chvíli prudce otevřel oči a odstrčil mou ruku. "Oni mi neublížili, nikdo z nich." zamračil se a zavrtěl hlavou. Odmlčel se a sklopil hlavu. "To ty."
"C-cože?" vykoktal jsem a překvapením od něj ustoupil. "Ne... To není možné." kroutil jsem hlavou a odmítal tomu věřit. "Já bych ti nikdy... ne vědomě... já..." V tu chvíli jsem si toho všiml - modřiny po těle, rozseknutý ret, tmavý monokl u oka. Jak to, že jsem to zaznamenal až teď?
"Tohle všechno..." poukázal na své rány. Nadzvedl si i tričko, pod kterým schovával další ošklivé modřiny. "To si mi udělal ty. Řekl jsi, že jestli se k tobě ještě někdy přiblížím nebo pokud o nás někomu řeknu, tak dopadnu ještě hůř. A že všem řekneš, že si vymýšlím a jsem jen posraná homokláda, aby mě pak mohli zmlátit taky." špitl a pohlédl na mě strachem a bolestí v očích. Nesnesl jsem to. Nechtěl jsem, aby se na mě takhle díval. Víte jaké to je, když se vás člověk, kterého milujete, bojí? Bylo mi špatně ze sebe samotného.
"Ne…" nevěřícně jsem kroutil hlavou. Jak bych vůbec mohl tohle někdy udělat? Jak bych tohle dokázal říct? A ke všemu Yunhyeongovi. To není možné. "Tohle bych nikdy neřekl. Nikdy bych ti neublížil. Já tě miluju. A je mi jedno, kdo o nás ví. Dokud budu s tebou, dokud budeme spolu, tak mi na ničem jiném nezáleží. Ty jsi všechno, na čem mi záleží. Prosím... musíš mi věřit." udělal jsem krok k němu, ale on hned ucukl.
"Tu chybu už znovu neudělám." řekl a já viděl, že to myslí smrtelně vážně a nic co řeknu, už jeho názor nezmění. Naposledy se na mě podíval s pohledem plným tolika emocí. Bolest, láska, zlost i odpor. "Jsi to nejhorší, co mě kdy potkalo." s těmi slovy se otočil a vydal se pryč.
Rozběhl jsem se za ním, ale jako bych narazil do neviditelné zdi. Nemohl jsem jí obejít, neboť mě obklopila ze všech stran a uvěznila mě. Nohy mě zradily, podlomily se a já se zhroutil na chladnou zem. Nedokázal jsem se postavit. A pak to přišlo znovu. Ten pocit, jako bych se ocitl pod vodou a topil se. Panika, strach a úzkost. Začalo se mi špatně dýchat. Jako kdybych s každým nádechem, spíš o kyslík přicházel. Dusil jsem se.
Zaslechl jsem vzdálené pípání, které každou chvilku znělo hlasitěji a blíže. Až jsem se nakonec probudil. To pípání byl zvuk mého budíku. Natáhl jsem a praštil do něj, abych ho vypnul. Zahleděl jsem se do stropu a ztěžka si povzdechl. Snad nikdy jsem nebyl vděčnější za to, že se můžu normálně nadechnout. Zhluboka jsem dýchal a snažil jsem se uklidnit své srdce, které stále splašeně bušilo, ale také své myšlenky, které na mě útočily. "Všechno to byl jen sen." zamumlal jsem tiše. Všechno až na to, že Yunhyeonga jsem skutečně ztratil.
Apology | next





















Ty zlá... Zlá!!!! Zlá osobo!!!!! Já tě přes ten internet zbiju!!!! Tak moc mě zmást a pak to ještě takhle do toto a potom to je sen a stejně to bolí!!!! Vážně... TO BOLÍ!!!! x'DD