Vím, že tohle je jen chabá útěcha za to, že jsem už tak dlouho nic nepřidala. Je to krátké a vůbec... Nevím, jestli tohle někdo z vás bude číst. Asi ne. Jenom jsem s tím chtěla vypsat svoje myšlenky a pocity.
Každopádně se pokusím konečně sem něco přidat. Vzhledem k tomu, že místo lyžáku zůstávám doma, tak bych měla mít času dost. Nic ale neslibuji. Znáte mě. Ale pokusím se!

Věříš na osud?
Protože já si opravdu myslím, že ty a já jsme byli osud. Zkrátka to nemohly být jen obyčejné náhody.
Že ze všech lidí ve vaší třídě ses spřátelil zrovna s tím, kterého já znám celý svůj život. Nebýt jeho, nikdy bych tě nejspíš nepoznala. Byl to on, kdo mi tě představil.
Že když jsem mu chtěla zavolat, byl jsi zrovna u něj. Byl jsi to ty, kdo zvedl ten telefon. To bylo poprvé, co jsem slyšela tvůj hlas.
Že jsem stála na místě, které bylo jen kousek od tvé skříňky. Právě tam jsme se poprvé setkali osobně. Pozdravil jsi mě a usmál ses, protože jsi mě poznal. Věděl jsi, kdo jsem. A od toho dne i já vím, kdo jsi.
Ne, nic z toho nemohla být jen náhoda. Byl to osud, měli jsme se poznat. Bylo nám souzeno stát se přáteli.
A mně, bohužel, bylo souzeno se do tebe i bezhlavě zamilovat.





















Velmi hezky napsané:)
Taky čas od času mívám takovéhle myšlenky.
Rozhodně se mi tvé "Wonderwall" líbí a velmi mě to nutí se nad tím zamyslet.